Milenci z Roissy
I.
Milenci z Roissy
Jednoho krásného dne pozve slečnu O. její milý do míst, která spolu ještě nikdy nenavštívili - do parku Montsouris či Monceau. Poté, co se chvilku procházeli pud stromy a poseděli těsně jeden vedle druhého na okraji trávníku, všimli si, že na nezvyklém místě parkuje vůz, který by dokonale připomínal taxi, kdyby byl vybaven taxametrem.
"Nastup", vybídne ji.
Nasedá. Je podzim a už se stmívá. Má na sobě podobně jako pokaždé: vysoké podpatky, kostýmek s plisovanou sukní, hedvábnou blůzku. Je prostovlasá, oděv doplňují pouze dlouhé rukavičky, které si přetáhla přes rukávy kabátku, a kožená kabelka obsahující doklady, pudřenku a rtěnku.
Taxi se zvolna rozjíždí, ačkoli milenec řidiče vůbec neoslovil. Zatahuje však záclonky na oknech po obou stranách vozu stejně jako vzadu. Slečna O. si stahuje rukavice, poněvadž si domýšlí že ji chce líbat, anebo že si přeje, aby ho trošku polaskala. Namísto toho povídá:
"Kabelka ti jen překáží, podej mi ji."
Odevzdává mu kabelku. Odloží ji mimo její dosah a dodává:
"Taky máš na sobě příšerných šatů. Odepni si punčochy a sroluj si je nad kolena."
Taxi stále nabírá rychlost, takže to není zase tak úplně snadná operace. Taky se obává, aby se řidič neotočil. Konečně punčochy sroluje a přepadnou ji zároveň rozpaky, když pocítí hedvábný dotek kombiné na nahých stehnech. Uvolněné podvazky navíc jezdí ze strany na stranu.
"Stáhni si podvazkový pás," říká, "a sundej si kalhotky."
Ted' dostala snazší úkol, musí jen sáhnout oběma rukama dozadu pod sukni a trochu se nadzvednout. Podvazkový pás i s kalhotkami si od ní bere, otevírá kabelku a všechno vkládá dovnitř.
Pak říká:
"Neměla by sis mačkat kombiné a sukni. Vyhrň si ji nahoru, abys seděla přímo na sedadle:'
Sedadlo je vyrobené z jakési koženky, kluzké a chladné. Je to naprosto nezvyklý vjem cítit, jak jí lne ke stehnům. Načež on povídá:
"A teď si zase natáhni zpátky rukavice."
Taxík si to pořád sviští pořádnou rychlostí a ona se neodvažuje vyptávat, proč René už dále nepokračuje a jen si sedí, nic neříká. Ani nedokáže uhodnout, co to má všechno znamenat - že ji nechává sedět jako pecku, napůl vysvléknutou, vystavenou cizím pohledům, zato s pečlivě navlečenými rukavicemi, v černém autě ženoucím se bůhvíkam. Neřekl jí, jak si má počínat či nepočínat, takže se bojí přehodit nohy přes sebe nebo přitisknout stehna k sobě. Sedí a oběma rukama v rukavicích se pevně opírá o sedadlo.
"Už jsme tady," povídá znenadání. A jsou na místě: Taxi zastavuje v hezké uličce, pod stromem - rostou tu platany - před jedním z malých rodinných domků, choulících se mezi dvorkem a zahradou, přesně tím typem malých soukromých obydlí, jaká člověk nalezne v Faubourg Saint Germain. Pouliční lampa stojí kousek opodál, takže uvnitř v autě je docela tma. Venku prší.
"Nehýbej se," říká René. "Sed', ani nedutej."
Natáhne ruce k límečku její blůzky, rozváže mašli, pak blůzku rozepíná. Ona se pozvolna naklání kupředu, neboť' se domnívá, že jí chce polaskat prsy. Ne. Pouze nahmatá ramínka podprsenky a malým kapesnímˇnožíkem je odřízne. Rozříznutou podprsenku jí sundá. Pod blůzkou, kterou jí znovu zapjal, má nyní prsa nahá a volná. Stejně tak cítí i jinou část těla od pasu po kolena.
"Poslouchej," říká, "Ted' jsi připravená. Já tě tu nechám. Vystoupíš a půjdeš zazvonit. Budeš následovat člověka, který ti přijde otevřít, a uděláš, co ti řekne. Jestli jsi na vážkách, zda tam jít, dojdou si pro tebe a odvedou si tě. Když se budeš zdráhat, donutí tě. Kabelku? Ne, svoji kabelku teď už nebudeš potřebovat. Jsi pouze dívka, kterou dodávám. Ano, samozřejmě, že tam přijdu. Tak už běž"
Jiná verze úplně stejného začátku je jednodušší a stručnější: stejně oděnou mladou ženu naložil její milenec společně se svým přítelem, kterého neznala. Cizí muž řídil, její milý seděl vedle ní. Neznámý přítel vysvětlil mladé ženě, že její milý byl pověřen úkolem, aby ji připravil. Že jí sváže ruce za zády, rozepne jí punčochy a sroluje jí je, sundá podvazkový pás, kalhotky a podprsenku a zaváže jí oči. Pak že ji odvedou do zámku, kde okamžitě dostane instrukce, jak si má počínat dál.
A skutečně, jakmile .ji svlékli a svázali, po půlhodinové jízdě jí pomohli vysoukat se z vozu, vyvedli ji po několika schodech a, stále s páskou přes oči, prošli s ní jedněmi či dvěma dveřmi. Když jí pak pásku sňali, zjistila, že stojí sama v temné komnatě. Nechali ji tam půl hodiny, hodinu či dokonce dvě hodiny, to přesně nevím, avšak jí to připadalo jako celá věčnost. Potom, když se konečně otevřely dveře a dovnitř proniklo světlo, zjišťuje, že čekala ve zcela běžné, luxusně vyhlížející, a přece velmi zvláštní místnosti: podlahu pokrývá silný koberec, jinak se v ní však nenachází ani kousek nábytku a všechny čtyři stěny lemují skříně ve zdi či kabinetky. Dveře otevřely dvě ženy, dvě mladé a velmi pohledné ženy oděné do garderoby komorných z osmnáctého století: nabírané sukně z jakéhosi lehoučkého materiálu, dostatečně dlouhé, aby jim skryly nohy, těsné korzety vepředu svázané tkanicí či upevněné na háčky, jež ostře zdůrazňovaly linie ňader, krajkové volánky kolem krku, poloviční rukávky. Používaly oční stíny i růž na rty. Obě měly těsné náhrdelníky i náramky na zápěstích.
Počítám, že právě ony uvolnily slečně O. ruce, které měla stále spoutány za zády. Řekly jí, aby se svlékla, že ji vykoupou a upraví. Stáhly z ní šaty do poslední nitky, pak je úhledně složily do jedné ze skříní. Nedovolily jí, aby se vykoupala sama, a pak ji přiměly, aby usedla do jednoho z těch křesel, která se skloní dozadu, zatímco vám myjí vlasy, a vrátí zase nazpátek, když už patří vysušit. Děvy si počínaly jako zkušené kadeřnice.
Taková procedura si pokaždé vyžádá alespoň hodinu, a komorným trvala ve skutečnosti ještě déle. Po celou dobu seděla v křesle, nahá, a komorné ji zakázaly, aby si přehodila nohu přes nohu anebo přitiskla stehna k sobě. Poněvadž celou stěnu před ní pokrývalo zrcadlo, jednolitá skleněná plocha od země až do stropu, viděla se celá i s rozevřeným klínem pokaždé, když k němu zvedla zraky.
Když. ji bezchybně upravily a namalovaly - oční víčka zlehka tužkou, rty jasně červené, bradavky a prsní dvorce růžovým pudrem, růží okraje stydkých pysků, štědře jí naparfémovaly podpažní jamky a stydkou krajinu, parfém jí nastříkaly také do záhybů kůže mezi stehny, pod oba prsy i na předloktí - zavedly ji do místnosti, kde jí třídílné zrcadlo a ještě jedno další postavené vzadu umožňovalo, aby se dokonale prohlédla. Řekly jí, aby usedla na otoman umístěný mezi zrcadly a vyčkala.
Otoman pokrývala černá kožešina, která ji trochu píchala, černý byl i koberec, stěny rudé. Na nohou měla rudé nazouvací pantoflíčky. V jedné ze zdí malé ložnice bylo zasazené široké okno, jež hledělo do překrásného, temného parku. Déšť ustal, stromy se kolébaly ve větru, měsíc vyšplhal vysoko nad mraky.
Nemám ponětí, jak dlouho setrvala v rudé ložnici, ani jestli byla skutečně sama, jak se domnívala, anebo zda ji někdo pozoroval tajnou štěrbinou ve stěně. Vím jen tolik, že když se obě ženy vrátily, jedna nesla krejčovský metr a druhá košík. S nimi vstoupil muž oděný v dlouhé purpurové róbě, s rukávy nabíranými na zápěstí a na ramenou. Jak kráčel, róba se mu od pasu dolů rozevírala a vlála za ním. Bylo vidět, že pod ní má jakési punčocháče, jež mu pokrývaly nohy a stehna, avšak přirození nechávaly nezahalené. A bylo to právě přirození, co padlo slečně O. do očí nejdříve, hned při jeho prvém kroku. Pak bič upletený z kožených řemínků, který měl připevněný na opasek. Nato si všimla, že muž je zamaskovaný černou kápí, - jež mu skrývala pod síťkou jemné tkaniny dokonce i oči, - a konečně že má rovněž na rukou rukavice z jemné černé kozlečiny.
Začal ji familiárně tykat. Řekl jí, aby zůstala nehnutě stát a ženám poručil, aby si pospíšily. Dívka s metrem pak vzala slečně O. míry krku a zápěstí. Ačkoliv byla štíhlá, její míry se zase nevymykaly běžným, a nedělalo potíže nalézt v košíku druhé dívky vhodný náhrdelník a náramky. Obojí bylo vyrobeno z několika vrstev kůže, ovšem jemné a tenké, takže výsledná tloušťka byla zhruba na prst. Náhrdelník i náramky měly spony, jež se při stisknutí automaticky sepjaly a uzamkly, takže se daly otevírat jen malým klíčkem. Přesně naproti zámkům byly mezi vrstvy kůže zapuštěny nenápadné kovové kroužky, jež umožňovaly oba náramky uchytit, pokud by se člověku zachtělo, neboť náhrdelník i náramky jí obepínaly krk i zápěstí velmi elasticky - ačkoli nikoli tak těsně, aby jí působily bolest - takže bylo nemožné nasazovat ještě jakékoli pouto dospodu přímo na kůži.
Dívky jí tedy připjaly náhrdelník a náramky na krk a na zápěstí a muž jí vyzval, aby se postavila. Zaujal její místo na otomanu a přivolal si ji tak blízko, až se mu dotýkala kolen. Rukou v rukavici jí vklouzl mezi stehna a přejel po prsech. Vysvětlil jí, že bude oficiálně uvedena ještě týž večer, jen co ještě sama povečeří.
Skutečně večeřela o samotě, stále nahá, v jednom z těsných kabinetů a neviditelné ruce jí podávaly pokrmy malým okénkem ve dveřích. Nakonec, jakmile bohatou večeři dojedla, si pro ni přišly ony dvě ženy. V ložnici jí sepjaly oba kroužky na náramcích k sobě tak, že měla ruce spoutané za zády. Ke kroužku na náhrdelníku jí připevnily dlouhý rudý přehoz a nařasily jí ho přes ramena. Zcela zakrýval její nahotu, avšak rozevřel se, jakmile vykročila, a s rukama svázanýma za zády si nemohla obě poloviny přidržovat při sobě. Jedna z žen ji vedla a otevírala dveře, druhá malé procesí uzavírala, aby opět dveře zamykala.
Prošly vestibulem, dvěma salónky a vstoupily do knihovny, kde čtyři muži popíjeli kávu. Měli na sobě stejné róby jako ten první, byli však bez masek. Jenže slečna O. neměla čas, aby jim vzhlédla do tváře anebo se ujišťovala, zda je mezi nimi její milý (ale byl tam), neboť jeden z nich jí namířil ostré světlo přímo do očí a oslepil ji. Všichni ztuhli jako sochy, obě ženy po její bocích a muži si ji zpředu podrobně prohlíželi. Pak ženy odešly, světlo sice pohaslo, avšak slečna O. už měla zase pásku přes oči. Poručili jí, aby pokročila vpřed, při chůzi trochu klopýtla - až ucítila, že stojí přímo před ohněm, kolem něhož se původně ti čtyři muži rozesadili: ovanul ji žár a v tichu zaslechla droboučké praskání hořících polen.
Byla obrácená k ohni čelem. Dvě ruce nadzvedly přehoz, dvě jiné poté, co překontrolovaly, že má náramky pevně svázané k sobě - jí sjely po celé délce zad a hýždí. Byly bez rukavic a jedna z nich jí náhle vnikla do vagíny, tak prudce, že vykřikla.
Kdosi se zasmál. Jiný hlas řekl:
"Obrať ji, ať se jí koukneme na prsa a na břicho."
Otočili ji, takže žár ohně se jí opřel do zad. Čísi ruka ji stiskla prs a na bradavku druhého se přisála ústa. Náhle ztratila rovnováhu a začala se kácet dozadu. Jiné ruce ji včas zachytily, roztáhly jí nohy a jemně jí rozevřely pysky. Mezi stehny ji lehce zaškrábaly vlasy. Zaslechla, jak kdosi říká, aby poklesla.
Spustili ji na kolena. Dostala se do strašně nepohodlné pozice, hlavně proto, že jí nedovolili, aby dala kolena k sobě, a protože ruce svázané za zády ji automaticky převažovaly kupředu. Dovolili jí, aby se zhoupla dozadu, takže si napůl seděla na patách jako chůva s nemluvnětem. "Copak jsi ji nikdy nesvazoval?"
"Ne, nikdy."
"A nikdy jsi ji nezbičoval?"
"Ani nebičoval. Ale praktického hlediska..." Mluvil její milenec.
"Z praktického hlediska," přerušil ho druhý hlas, "když ji budeš trochu mučit a bičovat, jí se to začne li'bit a k ničemu to stejně nepovede. Musíš překonat stádium slasti, až pronikneš k slzám."
Potom slečnu O. přiměli, aby vstala, a už ji chtěli rozvázat, pravděpodobně proto, aby ji připoutali k nějakému sloupu anebo ke zdi, když kdosi zaprotestoval, že ji chce první, a to hned a místě. Takže ji opět přinutili pokleknout, tentokrát s prsy opřenými o otoman. Ruce měla stále svázané za zády a boky výš než přední část těla. Pak jí jeden z mužů, jenž ji oběma rukama pevně svíral za boky, prudce pronikl dovnitř. Po chvíli ji přenechal druhému. Třetí do ní vrazil tak tvrdě, že vykřikla bolestí.
Když uvolnili sevření, svezla se na podlahu, vzlykala a tváře měla zalité slzami, které jí prýštily zpod pásky přes oči. Vzápětí ucítila, že se jí kolem hlavy sevřela kolena a cosi tvrdého jí vniklo do úst.
Konečně ji pustily, otrokyni oděnou do laciné nádhery, ležící na zádech před ohništěm. Zaslechla, jak se plní sklenice a jak muži pijí. Vrzání křesel. Jak přikládají dřevo do ohně.
Náhle a nečekaně jí strhli pásku z očí. Rozlehlou místnost, jejíž stěny lemovaly police s knihami, zalévalo mdlé světlo z jediné lampy připevněné na zeď a plameny z krbu. Oheň se rozhoříval. Dva z mužů postávali a kouřili. Další seděl a pohrával si na kolenou s jezdeckým bičíkem. Ten, který se nad ní skláněl a laskal jí prsy, byl její milenec. Uvědomila si, že si ji vzali všichni čtyři a že není schopna rozeznat, kdo po kom následoval.
Sdělili jí, že takhle to bude pokaždé, dokud setrvá na zámku. Že posléze spatří tváře těch, kteří ji znásilnili a zmučili, avšak nikdy v noci, a nikdy se nedozví, kdo z nich se k ní choval nejhůř. Totéž platí, až ji budou bičovat. Jedině pokud by si přála, aby se směla sama na sebe dívat, pak že jí oči nezavážou. Museli by si ovšem navléknout masky a zase by je nebyla schopna rozeznat jednoho od druhého.
Její milý jí pomohl na nohy, zahalen do jejího rudého přehozu. Přiměl ji usednout na opěradlo pohodlného křesla poblíž ohně, aby vyslechla, co jí zamýšlejí prozradit, a viděla, co jí chtěli předvést. Ruce měla stále spoutané za zády. Ukázali jí jezdecký bičík, dlouhý, černý a jemný, vyrobený z tenkého bambusu potaženého kůží. Podobný mohl člověk spatřit za výkladem obchodů s drahým jezdeckým vybavením. Kožený bič, jehož si všimla za opaskem prvého muže, byl dlouhý a skládal se ze šesti dlouhých řemínků ukončených uzlíky. A ukázali jí i třetí bič z úplně jemných šňůrek, z nichž každá měla na konci několik uzlíků. Šňůrky byly ztuhlé, jako by je předem namáčeli ve vodě - což také udělali. Slečna O. to zjistila brzy, neboť jí bičíkem pohladili břicho a několikrát ji šťouchli, aby rozevřela stehna. Na jemné vnitřní kůžičce pocítila, jak jsou vlákna ve skutečnosti tvrdá a vlhká.
Na stolní desce ležely klíče a ocelové řetězy. Podél celé stěny nesoucí knihovnu, uprostřed mezi podlahou a stropem, vedl ochoz, jenž podepíraly dva sloupy. V jednom z nich byl ukotven hák, právě tak vysoko, aby na něj dosáhl muž stojící na špičkách, když se pořádně natáhne. Slečně O. oznámili, zatímco ji její milenec choval v náručí, jednou rukou jí podpíral záda a druhou hladil v záhybech klína, který ji pálil tak, až jí to chvílemi připadalo k nesnesení, tedy slečně O. oznámili, že jí sice teď ruce rozvážou, avšak jen proto, aby jí je za okamžik spoutali znovu. Že ji přikovají ke sloupu a použijí k tomu náramků a jednoho z těch ocelových řetězů. Řekli jí, že s výjimkou paží, které jí bude svírat řetěz nad hlavou, se bude moci zcela volně pohybovat a uvidí, jak na ni prší rány. Zásadně jí však budou bičovat jen stehna a hýždě, jinými slovy část těla mezi pasem a koleny. Tu samou, která byla už připravena v autě, co ji sem přivezlo - když musela sedět holou kůží na sedadle.
Jeden ze čtyři mužů, kteří se budou podobat jeden druhému jako vejce vejci, jí pěkně poznamená stehna jezdeckým bičíkem. Zanechá jí na kůži pěkná jelita, která se budou dlouho hojit. Nebude muset vydržet všechno trýznění najednou, dopřejí jí dost času, aby se mohla vykřičet, aby se mohla bránit, aby se vyplakala. Poskytnou jí oddechový čas, avšak jakmile popadne dech, bičování začne znovu. Výsledek nebudou samozřejmě posuzovat podle křiku a slz, nýbrž podle velikosti a zabarvení modřin, které jí naskáčou.
Jemně podotkli, že tohle je velmi spravedlivá a poctivá metoda, jak posoudit efektivnost mrskání, a kromě toho že dělá zcela bezpředmětným úsilí oběti utrpení přehánět ve snaze, aby v mučiteli probudila útrpnost. Umožňuje jim postupovat podle stejných měřítek mezi zdmi zámku, venku v parku - k čemuž často dochází - nebo v jakémkoli bytě či hotelovém pokoji za předpokladu, že použijí roubík, stejný jako ten, který pohotově vytáhli a předvedli jí, neboť roubík pohltí každý sten a utlumí všechen hluk, i ty nejhlasitější výkřiky. Naopak slzy mohou zcela nerušeně kanout.
Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že bič použijí ještě této noci. Naopak, toužili poslouchat její nářek, a to čím dřív, tím líp. Hrdost, díky níž odolávala a tiskla rty k-sobě, jí nevydržela dlouho. Začala je úpěnlivě prosit, aby ji odvázali, aby na okamžik přestali, jenom na chviličku. Zmítala se bolestí a utrpením tak divoce, ve snaze uniknout žahavým řemenům, že se prakticky otočila dopředu. Řetěz byl totiž dostatečně dlouhý, a i když pevný, poutal ji celkem volné.
Výsledkem bylo, že měla břicho a přední stranu stehen poznamenánu téměř stejně jako zadní. Tohle se jim přestalo li'bit a skutečně na chvíli bičování přerušili. Začali znovu až tehdy, když vzali lano, uvázali jí je nejprve kolem pasu a potom i ke sloupu. Poněvadž ji připoutali pevně, aby jí pas ke kůlu přiléhal, lano jí naklánělo horní polovinu těla na jednu stranu a hýždě proto vyčnívaly na druhou. Od téhle chvíle už rány lépe nacházely svůj cíl, pokud je nemířili vysloveně jinam. Slečna O. pravděpodobně dospěla k názoru, že kdyby prosila o milost svého milence, vedlo by to jen k tomu, že by svou krutost znásobil. Nejprve ji sem přece dovezl a nyní se zjevnou radostí čerpal z jejího ponížení důkazy své moci. A skutečně to byl on, kdo upozornil ostatní, že kožený bič, který na ní vyzkoušeli nejdříve, jí nezanechává na kůži prakticky žádné stopy - na rozdíl od toho z namočených vláken, který vyznačil každý dotek, a jezdeckého bičíku, po němž jí okamžitě naskakovala jelita. Kožený bič jim umožnil, aby agónii prodloužili, a také občasné přestávky, přesně tak, jak si to přál.
Když mladou ženu odvázali, zapotácela se a téměř omdlela. Než ji odvedli do cely, kterou měla obývat, zahalili ji opět rudým přehozem a posadili do křesla u ohně. Nastínili jí pravidla, která bude muset dodržovat během svého pobytu na zámku a také později v běžném životě, až jej opustí - což samozřejmě nebude znamenat, že jí vrátí svobodu.
Pak zazvonili. Vstoupily dvě mladé ženy, které ji připravovaly. Nesly šaty, jež bude nosit po celou dobu pobytu, a odznak, podle kterého ji poznají. Všichni, co pobývali na zámku před jejím příchodem, i ti, kteří budou hosty po jejím odchodu. Získala stejný vzhled jako ony: dlouhé šaty se sukní až na zem přetažené přes pevnou šněrovačku s výstuhami z velrybí kostice těsně staženou v pase, a přes silně naškrobenou plátěnou sukni. Hluboký výstřih prakticky odhaloval prsy nadzvednuté konstrukcí korzetu, halila je jen řídká krajka. Sukně byla bílá stejně jako krajka, zatímco šaty a šněrovačka ze saténu v barvě mořské zeleni.
Ženy slečnu O. oblékly mlčky. Pak ji usadily nazpět do křesla. Její sinalost ostře kontrastovala s barvou šatů. Když se už obě chystaly k odchodu, jeden z přátel chytil bližší z nich a druhé dal znamení, aby vyčkala. Přivedl dívku před slečnu O. a otočil. jednou rukou ji uchopil kolem pasu a druhou nadzdvihl sukni, aby tak slečně O. předvedl, podle vlastních slov, praktické výhody tohoto oděvu a dokázal, jak skvěle je vymyšlený.
Všechno, co člověk musí udělat, aby sukně udržel nahoře, dodal, je připojit šikovný pásek a rázem je snadno přístupné všechno, co se pod sukněmi skrývá. Často mívají děvčata takhle pěkně v pohotovosti na zámku či v parku. Bud' tímhle způsobem, anebo se sukněmi vepředu zastrčenými za vysoký pás. Přiměl mladou ženu, aby slečně O. ukázala, .jak bude muset se sukní zacházet: že ji musí několikrát srolovat, jako lokýnku vlasů na natáčce, a zastrčit za těsný pásek. A to bud' vepředu, aby odhalila břicho, anebo vzadu uprostřed, aby byl volný přístup k hýždím. V obou případech spodní i vrchní sukně spadaly dolů v bohatých záhybech látky, které se prolínaly. Zadní část stehen mladé ženy stejně jako slečny O. nesly čerstvé modřiny po jezdeckém bičíku. Opustila místnost.
Jeden z mužů se ještě obrátil na slečnu O.
"Jsi tady, abys pánům sloužila. V průběhu dne budeš vykonávat veškeré domácí práce, které ti budou uloženy, jako zametat, zakládat knížky nazpět do knihovny, zdobit místnosti květinami či obsluhovat u.stolu. Nic obtížnějšího. Avšak při prvním slově anebo při pouhém náznaku od kohokoli okamžitě odložíš všechno, čím se zrovna zabýváš, a připravíš se na svou první a ve skutečnosti jedinou povinnost - abys posloužila sama sebou. Tvé ruce nepatří tobě, ani prsa, ani rozkrok. Náleží ke zkoumání a pronikání nám, kdykoli se nám zachce. Navždycky si zapamatuješ a pokaždé budeš mít na paměti - že jsi ztratila jakékoli právo na soukromí a na své vlastní tělo. Abys sis to neustále uvědomovala, nikdy nebudeš mít v naší přítomnosti zcela semknuté rty, nesmíš dávat kolena k sobě či překládat nohu přes nohu. Možná se rozpomeneš, že ti to zakazovali od okamžiku, kdys do zámku vstoupila. Takové chování bude sloužit jako trvalé připomenutí, jak tobě, tak i nám, že tvoje ústa, tvůj klín i tvoje hýždě jsou pro nás neustále otevřené. Nikdy se v naší přítomnosti nebudeš dotýkat svých prsů. Korzet ti je pěkně nadzvedává, směrem k nám, takže nám i patří. V průběhu dne budeš chodit oblečená, a když ti kdokoli přikáže nadzvednout sukně, nadzvedneš je. Když si kdokoli bude přát cokoli jiného, poslouží si tebou. Maskovat se nemusí.
Existuje však jedna vyjímka - bič. Bič se smi používat jen v době mezi soumrakem a úsvitem. Ale kromě bičování, které ti může v tu dobu uštědřit kdokoli, komu se zachce, budeš také mrskána večer za trest a.a veškerá provinění, jichž ses v průběhu dne dopustila. Například za to, žes byla liknavá v obsloužení, že se podívala na pána, který tě oslovil nebo si tě vzal - nikdy nesmíš nikomu z nás pohlednout do tváře. Jestliže kostým, který si oblékáme na večer - ten, co mám nyní na sobě - odhaluje pohlaví, není to z důvodů pohodlnosti, protože mít přirození v kalhotech vyjde nastejno, ale abychom ukázali svou nadvládu. A proto budeš upírat oči právě tam a nikam jinam. Podle pohlaví poznáš svého pána, pro něhož - kromě ostatních věcí a především - jsou určeny tvoje rty a pysky.
V průběhu dne, když jsme oděni normálně a ty tak, jako právě teď, platí stejná pravidla. Kromě toho, že jestliže tě bude někdo z nás požadovat, šaty si vyhrneš a zase se zahalíš, jakmile na tobě skončí. A ještě jedna věc: v noci nás budeš smět uctívat pouze rty a roztaženými stehny, neboť ruce budeš mít svázané za zády a budeš nahá, stejně jako ještě před chvílí. Pásku přes oči ti budeme zavazovat jen tehdy, když tě budeme mučit, jak jsi už zažila, bičovat a mrskat. Mimochodem: je naprostá pravda, že bičování postupně přivykneš, protože je budeš podstupovat v průběhu svého zdejšího pobytu každodenně. Děláme to však spíše než pro své potěšení pro tvé poučení. Jak hluboká pravda se zde skrývá, to se ukáže za nocí, kdy po tobě nikdo nezatouží. Počkáš, dokud do tvé osamělé cely nevstoupí sluha, jehož povinností je zařídit to, co potřebuješ, ale nač zároveň my nemáme chuť ti poskytovat vlastnoručně. Jak mrskání, tak i řetěz - který budeš mít připevněný ke kroužku na náhrdelníku a který tě bude ač už volněji či těsněji poutat k posteli po několik hodin denně - je jen z menší části zamýšlen, aby ti působil strádání, aby tě dohnal k nářku či k slzám, jako spíše k tomu, abys skrze tohle utrpení pocítila, že nejsi svobodná, nýbrž otrokyní. Aby ti utrpení vštípilo, že jsi zcela zasvěcena čemusi mimo sebe. Až odsud odejdeš, budeš nosit na svém třetím prstu železný prsten, podle kterého tě poznáme. Do té doby se budeš muset naučit uposlechnout ty, kteří se prokáží stejnou insignií. Když u tebe prsten spatří, budou hned vědět, že pod sukni už nic nenosíš, ať je slušivá anebo kus hadru, a že tvoje nahota je tu pro ně. Kdyby kdokoli zjistil, že se chováš sebeméně vzdorně, vrátíš se zase sem. A nyní ti ukáží tvou celu."
Zatímco muži ke slečně O. promlouvali, obě ženy, které ji před chvílí oblékly, postávaly po obou stranách sloupu, u něhož ji bičovali. Ani jedna se ho nedotkla, jako by se sloupu děsily, nebo jako kdyby to měly zakázáno - což bylo pravděpodobnější. Když muž proslov uzavřel, přistoupily ke slečně O., která si uvědomila, co se od ní očekává: že se zvedne a bude je následovat. Vstala tedy, podebrala si sukně rukama, aby si je nepřišlápla, neboť nebyla zvyklá nosit tak dlouhý oděv a necítila pevné nohy ve střevíčkách s tak tlustými podrážkami a na tak vysokých podpatcích. Na noze jí je držela jen silná saténová paska ve stejné zelené barvě, jakou měly šaty.
Když se sklonila, zároveň otočila hlavu. Ženy na ni vyčkávaly, muži si jí už víc nevšímali. Její milý seděl na podlaze, zády se opíral o otoman, přes nějž jí přehodili na počátku, lokty se opíral o zvednutá kolena a pohrával si s koženým bičem. Jak vykročila, aby se připojila k ženám, zavadila o něj sukní. Zvedl hlavu a usmál se. Oslovil ji jménem a povstal. Něžně ji pohladil po vlasech, konečky prstů se jí zlehýnka dotkl očních řas a jemně ji políbil na rty. Hlasitě prohlásil, že ji miluje. Slečna O., která se ještě celá chvěla, byla jeho chováním tak zděšená, že odvětila:
"Miluji tě." Byla to pravda.
Přitáhl si ji k sobě a řekl: "Miláčku, zlatíčko."
Políbil ji na krk a na zaoblení tváří.
Nechala svou hlavu, aby se sesula na jeho rameno pokryté purpurovou róbou. Znovu velmi měkce opakoval, že ji má rád, a stejně tak měkce dodal:
"Ted' si klekneš, pomazlíš mě a políbíš."
Odstrčil ji od sebe a dal znamení ženám, aby se odklidily stranou, neboť se chce opřít o stůl. Milý slečny O. byl vysoký, měl dlouhé nohy zahalené do stejného purpuru, jako by celá jeho róba. Stůl mu proto nestačil a musel mírně pokrčit kolena. Naškrobená róba se konci opřela o zem a rozevřela. Stolní deska mu mírně zvedla objemné pohlaví i lehký porost nad ním.
Ostatní tři muži k nim přistoupili. Slečna O. poklekla na koberec, zelené šaty kolem ní utvořili okvětí. Tělo jí pevně svíral korzet. Prsy s viditelnými bradavkami měla na úrovni milencových kolen.
"Trošku víc světla," požádal jeden z mužů.
Když namířili lampu tak, aby paprsek světla dopadl přímo na přirození a na tvář jeho milenky, která se ho téměř dotýkala, i na její ruce hladící jeho spodní část, René náhle poručil:
" Řekni to znovu: miluji tě!"
"Miluji tě," opakovala slečna O. s rozkoší a její rty se témě~ dotkly konečku Reného pohlaví, stále ještě krytého pouzdrem z jemňoučké kůžičky. Tři muži, kteří nepřestali pokuřovat, komentovali každý její pohyb, jak mu uchopila přirození a vložila si je do úst, jak na něm semkla rty, jak začala pohybovat hlavou sem a tam. Měli poznámky k slzám, které jí vytryskly a kanuly po zohyzděné tváři pokaždé, když jí ztopořený úd narazil vzadu do hrdla, stlačil jí jazyk jako roubík a probudil dávivý reflex.
"Miluji tě," mumlala znovu ústy plnými narůstající a tvrdnoucí hmoty. Obě ženy zaujaly místa vpravo a vlevo od Reného, jenž každé z nich položil paži přes ramena. Slečna O. sice slyšela poznámky přítomných, ale dychtila jen po tom, aby přes slova vnímala slastné povzdechy svého milence. Laskala ho ohleduplně, pozvolna, způsobem, o němž věděla, že ho potěší. Vycítila, že její ústa jsou báječná, poněvadž milý se snížil k tomu, že sám vyhledával jejich doteky, poněvadž se uráčil nabídnout jí, aby se s ním veřejně pomazlila a konečně poněvadž v nich nalezl vyvrcholení.
Přijala to, jako bůh je přijímán, zaslechla jeho výkřik a smích těch ostatních.
Když to ucítila v ústech, zhroutila se na podlahu. Obě ženy ji zvedl a tentokrát už ji odvedly.
Střevíčky zaklapaly na červených kachlících chodby. Jedny dveře teď následovaly za druhými, diskrétní a nedotčené, s malými zámky jak dveře pokojů ve velkých hotelech. Slečna O. sbírala odvahu, aby se ze ptala, zda jsou některé z těch místností obydlené a kým, když jí jedna z jejích průvodkyň, jejíž hlas ještě neslyšela, řekla:
"Budeš v Červeném křídle a tvůj sluha se jmenuje Pierre:'
"Jaký sluha?" zeptala se slečna O. překvapená jemností onoho hlasu. "A jak se jmenuješ ty?"
"Andrea.“
"Já Jeanne," ozvala se druhá.
"Sluha je jedním z těch, co mají klíče;' pokračovala Andrea, "kteří tě budou zamykat na řetěz a zase odvazovat. Bude tě bičovat, když budeš muset podstoupit trest a když na tebe ostatní nebudou mít čas."
"Byla jsem v Červeném křídle minulý rok," řekla Jeanne. "To už tady Pierre byl. Často přicházel v noci. Sluhové mají klíče a právo použít kteroukoli z nás v pokojích své sekce."
Slečna O. se chystala zeptat, co je to zač, tenhle Pierre, jenže už na neměla čas. Když zašly za roh chodby, zastavily ji před dveřmi, jež v žádném ohledu nijak nelišily od všech ostatních. Na lavici mezi a dveřmi následujícími si všimla podsaditého, červenolícího venkovana. Hlavu měl dohola oholenou, malá černá očka posazená hluboko v lebce a na krku záhyby sádla. Oblečený byl jako sluha z nějaké operety: volány košile mu vylézaly zpod černé vesty, přes niž měl krátký červený dvouřadový kabátek, jakému se říkalo spencr. Dole pak černé jezdecké
rajtky se zapínáním pod koleny, bílé punčochy a kožené lakovky. I on měl za pasem bič z kožených řemínků. Paže mu pokrývaly zrzavé chlupy. Z kapsičky u vesty vytáhl klíč, odemkl dveře, uvedl tři ženy dovnitř a řekl:
"Zamykám. Až dokončíte, zazvoňte."
Cela byla docela malá a ve skutečnosti sestávala ze dvou místnůstek. Jakmile se za nimi zavřely dveře do chodby, slečna O. zjistila, že se ocitla v jakési předsíňce, jež se otevírala do vlastní cely. Ze stejné stěny přímo v komůrce vedly jiné dveře do koupelny. Naproti bylo okno. K levé stěně, mezi dveřmi a oknem, byla přiražena hlava široké postele čtvercového tvaru. Byla velmi nízká a pokrytá kožešinami. Kromě ní už však už místnost neobsahovala žádný další nábytek ani žádné zrcadlo. Stěny měla jasně červené, na podlaze ležel černý koberec.
Andrea předvedla slečně O., že postel je spíše jen pouhá matrace pokrytá jakousi černou imitací pravé kožešiny s dlouhými chlupy. Polštář, plochý a tvrdý stejně jako matrace, byl ze stejného oboustranného materiálu. Jediným předmětem shlížejícím ze stěn byl silný kruh z lesklé oceli, zapuštěný nad postelí přibližně ve stejné výšce jako hák ve sloupu nad podlahou knihovny. Z kruhu visel dlouhý ocelový řetěz přímo na postel, články se na ní kupily do malé hromádky. Druhý konec byl připevněn na vzdálenost paže na hák uzamčený visacím zámkem, takže řetěz připomínal jakýsi kovový závěs.
"Musíme tě vykoupat," řekla Jeanne. "Rozepnu ti šaty."
Jediným zvláštním prvkem v koupelně byl turecký záchod umístěný v koutě za dveřmi, a skutečnost, že každičký čtvereční palec plochy stěn pokrývala zrcadla. Jeanne s Andreou nedovolily slečně O. vstoupit dovnitř dříve, než byla zcela nahá. Její šaty uložily do skříňky ve zdi vedle umyvadla. Už tam byly její střevíčky a rudý přehoz.
Obě ženy u ní zůstaly. Když přidřepla nad porcelánovou mísu, přepadly ji tisíce odrazů ze zrcadel, takže si rázem připadala stejně odhalená a bezbranná jako v knihovně, když si ji násilím braly neznámé ruce.
"Počkej, až přijde Pierre," řekla Jeanne, "a uvidíš." "Proč Pierre?"
"Až tě přijde přivázat na řetěz, možná že po tobě bude chtít, abys sis dřepla před ním Slečna O. cítila, jak bledne. "Ale proč?" vyptávala se. "Protože musíš," odvětila Jeanne. "Ale stejně máš štěstí." "Proč myslíš?"
„To byl tvůj milý, kdo tě sem přivedl?" "Ano," přikývla slečna O.
"Tak s tebou budou zacházet mnohem hůř." "Nechápu.. "
"Porozumíš už velice brzy. Zazvoním na Pierra. Přijdeme pro tebe a vyzvedneme si tě zítra ráno."
Andrea se na ni na odchodu usmála a Jeanne, dříve než ji následovala, polaskala slečně O. prsní bradavky. Slečna O., zcela vyvedená z rovnováhy, zůstala zmateně stát v nohách postele. S výjimkou náhrdelníků a náramků, jež se vodou zúžily, poté, co se vykoupala, a tísnily jí víc než předtím, byla zcela nahá.
"Ejhle, překrásná dáma!" pronesl sluha, když vstoupil. A uchopil ji za
obě ruce. Zasunul jednu ze spon na náramcích do druhé, takže jí rázem zápěstí pevně spoutal k sobě, a potom zahákl obě za kruh na náhrdelníku. Ruce měla sepjaté ve výši krku v pozici připomínající modleni. Pak už jen zbývalo, aby ji přivázal ke stěně řetězem, který ležel na posteli a vedl ke kruhu nahoře. Odemkl hák, k němuž byl připojen druhy konec řetězu a vytáhl jej vzhůru, aby jej tak zkrátil. Slečnu O tím donutil, aby sklouzla do hlav postele, kde ji povalil. Řetěz přicvakl ke kruhu. Byl tak krátký, že mladé ženě nedovoloval víc než pohyb z jedné strany postele na druhou, a nebo povstat na polštáři. Poněvadž řetěz náhrdelník ještě více zužoval, přesněji stahoval dozadu, musela jej rozšiřovat rukama, aby se nezačala dusit. Zůstala ležet s hlavou ohnutou k levému rameni.
Sluha přehodil přes slečnu O. černou pokrývku. Předtím však jí na okamžik zvedl nohy a ohnul jí je koleny k hrudi, aby ji mohl sáhnout do štěrbiny mezi stehny. Víckrát se jí pak už nedotkl, nepromluvil ani slovo, vypnul světlo, které se linulo z lampy zavěšené na konzole vystupující ze stěny mezi oběma dveřmi, a odešel.
Jak slečna O. ležela na levém boku, osamělá v temnotě a tichu, bez hnutí a prohřátá pod dvěma vrstvami umělé kožešiny, snažila se přijít na to, proč hrůzy, které musela podstoupit obsahují zároveň tolik příjemných pocitů. Anebo proč v násilí nachází rozkoš. Uvědomila si, že nejvíce ze všeho ji pravděpodobně sužovalo, že se nemohla bránit rukama. Ne snad, že to něco změnilo na výsledku - a chtěla se vůbec bránit? - avšak kdyby je bývala měla volné, zůstalo by jí alespoň gesto.
Mohla se pokusit odstrčit ruce, které se po ní sápaly, úd, jenž se do ní chystal vniknout, mohla si chránit slabiny před bičem. Jenže ani teď jí nebyly ruce dopřány, její tělo ležící pod kožešinou jako by pro ni samotnou bylo nepřístupné. Jaký to byl podivný pocit, nemoci se dotknout vlastních kolen anebo pohladit si vlastní klín. Nemohla ulevit pyskům,které ji pálily mezi stehny - možná pálily tak silně proto, poněvadž věděla, že je bude muset otevřít pro prvního, kdo sem přijde: sluhovi Pierovi , pokud bude stát o to, aby mezi ně vstoupil.
Překvapilo ji, že jí tak málo vadilo bičování. Místo mezi pasem a koleny: opět měla před očima ruku, která od ní v autě přebírá podvazkový pás a kalhotky, viděla, jak si roluje punčochy až ke kolenům a obává se, aby se řidič neohlédl. Vzpomínka byla tak živá, až zapomněla, až zapomněla, že má nyní ruce svázané, a řetěz zachrastil.
Jenže potom proč, když vzpomínku na mučení přecházela tak snadno, proč jen pouhé pomyšlení, už samotné slovo či pohled na bič jí prudce rozbušil srdce a nutil, aby zavírala oči hrůzou? Stále uvažovala o tom, jestli je to pouze hrůza. Byla to hlavně panika, co ji zcela uchvacovalo: panika tryskající z představy, že na ni navléknou řetěz a pomocí něj ji vyzvednou na nohy. A začnou ji bičovat, na posteli s břichem přitisknutým ke stěně, budou ji bičovat, strašně ji zbičují - tohle slovo se ji znovu a znovu vynořovalo v hlavě a děsilo ji., Pierre ji zbičuje, vždyť to Jeanne přece říkala. Ale stejně máš štěstí, povídala Jeanne, budou s tebou zacházet mnohem hůř. Co tím chtěla říct?
Pak už necítila nic jen náhrdelník, náramky a řetěz, její tělo se rozplynulo. Slečna O. usnula.
Velmi časně zrána, v nejtemnější a nejchladnější hodinu před úsvitem, se Pierre objevil znovu. Rozsvítil světlo v koupelně a nechal otevřené dveře, takže čtverec světla dopadal doprostřed postele, do míst, kde leželo svinuté štíhlé tělo slečny O. Vytvářelo pod přikrývkou nevelkou vyvýšeninu.
Fierre z něj tiše stáhl černou kožešinu. Poněvadž slečna O. spala na levém boku, tváří k oknu a s mírně pokrčenýma nohama, nabídla mu tak pohled na své bílé boky, jež se v kontrastu k černé kožešině zdály ještě bělejší. Vytáhl jí polštář zpod hlavy a zdvořile požádal:
"Kdybyste laskavě vstala:"
Zvedla se na kolena, do pozice, jíž dosáhla tím, že se přitáhla za řetěz. Dál jí pomohl, uchopil ji za lokty a postavil tváří proti stěně. Černá kožešina na posteli pohlcovala značnou část slabého světla dopadajícího z koupelny. Čtverec tak osvětloval její tělo, avšak jeho pohyby se ztrácely ve tmě. Dohadovala se, ale nebyla schopna . rozeznat, že odemyká řetěz a upevňuje jej na hák zase jiným článkem, aby byl pěkně našponovaný. Zároveň pocítila, že je připoutána ještě těsněji. Bosýma nohama už nemohla udělat ani krok.
Nestačila se povšimnout, že má připevněny k opasku nikoli kožený bič, ale černý jezdecký bičík podobný tomu, jímž ji šlehali, když byla upoutána ke sloupu. Jenže to ji švihli pouze dvakrát a slabě. Cítila, jak ji Pierre svírá levačkou v pase a jak se matrace maloučko prohnula, když si o ni opřel pravou nohu. Ve stejném okamžiku zaslechla slečna O. v pološeru svištivý zvuk a ucítila, že jí zadek vzplál v jednom ohni.
Vykřikla. Pierre ji šlehl ze vší síly. Nevyčkal, až její křik dozní, ale udeřil ji ještě čtyřikrát, a pokaždé pečlivě dbal, aby rána dopadla nad anebo pod předcházející místo a aby všechny stopy byly zřetelně patrné.
I poté, co už přestal, křičela dál a slzy se jí řinuly po tváři do otevřených úst.
"Buďte tak moc hodná a laskavě se otočte, prosím," vyzval ji. Když neuposlechla, bolestí téměř šílená, uchopil ji za boky, aniž bičík odložil, takže ucítila jeho rukojeť, jak ji tlačí v pase. Když ji obrátil proti sobě, nepatrně se odtáhla a třískl ji jak dokázal nejkrutěji bičíkem zezadu přes obě stehna.
Všechno dohromady trvalo pět minut. Když odešel, poté co vypnul světlo a zavřel dveře do koupelny, slečna O. dál ve tmě sténala bolestí s zmítala se na stěně na konci řetězu. Když nastal pozvolna rozbřesk, pokusila se přemoci steny a přitisknout se ke stěně, jejíž třpytivý perkál ji příjemně ochladil zmučené tělo.
Vysoké okno, proti němuž byla obráceně, neboť se opírala o zeď jedním bokem, mířilo na východ. Zvedalo se od podlahy až do stropu a kromě závěsů - z téhož červeného materiálu, jímž byly i stěny . nařasených po každé straně a naškrobeně splývajících do záhybů, už je nezakrývala žádná záclona. Slečna O. pozorovala pozvolný zrod úsvitu, nejprve slaboučkého, jenž pozvolna zvedal ranní mlhu ze záhonů aster na úrovni okna, až nakonec odhalil vysoké topoly. Ačkoli bylo bezvětří, čas od času z nich opadl žlutý list a zakroužil vzduchem. Přímo před oknem, za záhonem purpurových aster, se táhl trávník a na jeho konci vedla cestička. Nyní už ji zalévalo jasné denní světlo a slečna O. setrvala dlouhou dobu bez hnutí. Na cestičce se totiž objevil zahradník tlačící před sebou trakař. Dokonce slyšela, jak železné kolo skřípe na štěrku.
Stačilo přejít trávník, aby shrabal listí, jež napadalo mezi astry, a spatřil by slečnu O, připoutanou na řetězu a nahou s modřinami po jezdeckém bičíku na stehnech. Okno bylo dostatečně vysoké a místnůstka už plná světla.
Rány jí otekly a vytvořily tenké opuchliny nesoucí mnohem temnější barvu než červené stěny. Kdepak asi spal její milý, jenž tak miloval spánek za tichých jiter? V jakém pokoji, ve které posteli? Uvědomoval si, jakou bolest, jaká muka jí způsobil? Patřil k těm, kteří tohle všechno rozhodli? Slečně O. se vybavila vzpomínka na obrázky vězňů, které spatřila na starých rytinách a v historických dílech. Ty rovněž uvazovali za řetěz a bičovali, před mnohými léty, Před staletími - a ti vězňové pak umírali. Nepřála si zemřít, ale pokud se mučení mělo stát cenou za to, že si udrží lásku svého milého, pak mohla jen doufat: snad ho potěšilo, že je přežila. Zněžněle a tichounce tedy vyčkávala, vyčkávala, že si ji znovu vezme k sobě.
Žádná z žen neměla klíče k jedinému zámku, ani od dveří, ani od řetězů, náhrdelníků či náramků, zato každý muž nosil kruh se třemi řadami klíčů, jimiž se daly otevřít veškeré dveře, všechny visací zámky a každé pouto. Sluhové je měli rovněž: Ráno však sluhové, kteří měli noční službu, vyspávali, takže to byl některý z pánů nebo jiný sluha, kdo odemkl celu slečny O.
Muž, jenž vstoupil, byl oblečen do koženého kabátce, jezdeckých rajtek a na nohou měl vysoké holínky. Slečně O. byl neznámý. Nejprve odemkl řetěz na stěně, takže se mohla konečně volně položit na postel. Něž jí však odemkl zápěstí, osahal ji mezi stehny stejným způsobem, jako ten první muž s maskou a v rukavicích, který si ji přišel prohlédnout do malého červeného salónku. Možná to byl tentýž. Tváře měl kostnaté a vyzáblé, oči hleděly pronikavě, takže člověku připomněly portréty starých Hugenotů. Vlasy měl prošedivělé.
Slečna O. se střetla s jeho očima na dobu, která jí připadla nekonečná. Až si s náhlým zamrazením uvědomila, že je zakázáno pohlédnout pánům výše než do pasu. Okamžitě zavřela oči, jenže už bylo pozdě. Zaslechla, jak se směje a povídá, zatímco jí osvobozoval ruce z pout:
"Za tohle tě po obědě očekává trest."
Ještě cosi řekl Jeanne a Andree, které vstoupily za ním a nyní ve stoje vyčkávaly po obou stranách postele. Poté odešel. Andrea sebrala polštář, který zůstal na podlaze, i pokrývku, kterou Pierre stáhl do nohou postele, když přišel slečnu O. zbičovat. Jeanne mezitím přistrčila k hlavě servírovací stolek, jenž předtím dovezly do chodby. a na němž byla káva, mléko, cukr, chleba, loupáčky a máslo.
"Pospěš si a najez se," řekla jí Andrea. "UŽ je devět. Pak můžeš spát až do poledne, a až uslyšíš zvonek, bude čas, aby ses připravila na oběd. Vykoupeš se a uděláš si vlasy. Přijdu, abych tě nalíčila a zapjala ti šněrovačku."
"Nastoupíš do služby až odpoledne," navázala Jeanne. "V knihovně: budeš podávat kávu a likér a udržovat oheň."
"A co vy?" zeptala se slečna O.
"Od nás se neočekává nic víc, než že se o tebe postaráme po prvních čtyřiadvacet hodin tvého zdejšího pobytu. Potom se už budeš muset starat sama o sebe a přijdeš do styku jen s muži. Nebudeme mít možnost s tebou promluvit a stejně tak se to nepodaří ani tobě."
"Neodcházejte," zaškemrala slečna O. "Zůstaňte ještě chvilku a povězte mi..."
Ale neměla čas ani větu dokončit. Dveře se otevřely: vstoupil její milý a nebyl sám. Vešel oblečený tak, jak býval, když právě vstal z postele a zapálil si první cigaretu toho dne: v proužkovaném pyžamu a v modrém županu, což byla jakási vlněná róba s vatovanými hedvábnými klopami, kterou vybrali společně před rokem. A trepky měl už úplně obnošené, bude mu muset koupit jiné. Obě ženy zmizely, zcela nehlučně vyjma zašustění hedvábí jak si nadzdvihly sukně - všechny zdejší sukně byly o nepatrný kousek delší a couraly se po zemi. Jejich střevíčky klouzaly po koberci zcela neslyšně.
Slečna O. svírající v levačce šálek s kávou a v pravé ruce loupák, seděla na okraji postele s nohama mírně přes sebe, jedna se jí mírně houpala a druhou měla zasunutou pod sebe. Zůstala nehnutě, avšak šálek se jí pojednou v ruce roztřásl a loupáček upustila.
"Zvedni to," řekl René. Byla to zároveň jeho první slova.
Odložila šálek na stolek, zvedla napůl snězený loupák a položila jej vedle hrníčku. Velký drobek zůstal na koberci hned vedle její bosé nohy. Tentokrát se shýbl René a sebral jej. Potom usedl vedle slečny O., složil ji zády na postel a začal líbat.
Zeptala se ho, jestli ji má rád. Odvětil: "Ano, miluji tě!"
Pak se zvedl na nohy a přiměl ji, aby vstala. Jemňounce jí přejel dlaněmi po jelitech, která jí naskákala z bičování, a prsty po rtech.
Slečna O. netušila; jestli se na muže, který přišel společně s jejím milencem, smí podívat, anebo ne. Nyní stál obrácen k nim zády a u dveří kouřil cigaretu. To co následovalo, jí však jistoty nepřidalo.
"Pojď sem, ať si tě můžeme lépe prohlédnout," vyzval ji její milý: Zavedl ji do noh postele a poznamenal směrem ke svému společníkovi, že měl pravdu. Poděkoval mu a dodal, že by se proto patřilo, aby si slečnu O. vzal první, jestli má chuť.
Neznámý muž, na něhož se stále neodvažovala pohlédnout, jí nejprve pohladil po prsech a sjel rukou na hýždě. Pak ji požádal, aby roztáhla nohy.
"Dělej, co ti povídá," řekl René, který ji držel ve vzpřímené poloze. Stál tak, že k němu byla obrácena zády. Pravou rukou jí laskal jeden z prsů, druhou jí položil na rameno.
Neznámý se posadil na okraj postele, sáhl jí do rozkroku a rozhrnul chloupky. Pak jí zvolna roztáhl pysky chránící vchod do ní dovnitř. Dříve než si uvědomila, co se po ní chce, René ji postrčil trošku vpřed, aby byl k jejímu klínu snadnější přístup. Pravačkou sklouzl dolů do pasu a držel ji tak mnohem pevněji.
Takové laskání si na ní nikdy nevymohl bez boje. Pokaždé se pak styděla a snažila se mu co nejrychleji uniknout. Obvykle tak rychle, že se jí prakticky ani nedotkl. Pokaždé jí to přišlo jako svatokrádež, neboť její milenec přitom musel klečet na kolenou, zatímco jí připadalo správné, aby se naopak v takové poloze nacházela ona.
Nyní si však uvědomila, že mu už neunikne, a přepadl ji pocit zoufalství. Zasténala, když pocítila vzrušení, jak se jí cizí rty přitiskly na malé hrbolky jemných vnitřních pysků, a když špička jazyka pronikla dokonce ještě hlouběji. A zasténala ještě hlasitěji, když se rty přitiskly znovu. Přisály se pevně a ucítila, jak zachytily poštěváček, který začal tvrdnout a napřimovat se. Ten pocit jí vyrazil dech.
Ztratila půdu pod nohama a rázem zjistila, že leží na posteli. René jí tiskl svá ústa na rty a jeho ruce jí pevně přimáčkly ramena k matraci, zatímco ty druhé stoupaly od kolen a roztahovaly jí nohy. Na svých vlastních rukou si ležela, neboť už předtím ji René přistrčil k onomu neznámému, který ji pevně spoutal zápěstí tak, že prostě zacvakl obě spony na náramcích do sebe.
Cizí muž se vzrušoval doteky v jejím klíně, aby pak do něho tvrdě vniknul. Při prvním nárazu vykřikla, jako by ji zasáhly třásně biče, a stejně tak křičela při každém dalším přiražení, přestože její milenec dusil výkřiky svými rty. Náhle se cizí muž od ní odtrhl, svalil se na podlahu jako zasažen bleskem a dal se rovněž do křiku.
René jí uvolnil ruce, zvedl ji a zasunul pod pokrývku na posteli. Muž se postavil a René ho doprovodil ke dveřím.
Slečnu O. přepadl pocit, že se stala veřejnou, že ztratila jakoukoli cenu, že propadla prokletí. Vždyť sténala slastí, když se jí k tělu přitiskly rty cizího muže, a tak daleko ji její milý nikdy nepřivedl. Křičela pod nárazy jeho přirození jako nikdy pod svým milencem. Cítila se pošpiněná, ponížená a provinilá. Nemohla by mu mít za zlé, kdyby ji teď nechal.
Ale ne, dveře se opět zavíraly, vracel se. Už zase stál nad ní, lehal si vedle ní pod přikrývku, vklouzl do jejího vlhkého rozkroku. Potom, zatímco ji stále držel v objetí, řekl:
"Miluju tě. Až tě taky dám sluhům, jedné noci za tebou přijdu a zmrskám tě tak, že z tebe poteče krev."
Slunce se prodralo z mlh a zaplavilo místnost. Ale probudil je až polední zvonek.
Slečna O. byla na rozpacích, co počít. Její milý ležel vedle ni, tak blízko, tak něžně vyčerpán a stejně odevzdaně jako v té posteli, která stála v pokojíku s nízkým stropem, kde spolu spali od doby, kdy začali žít společně. Byla to veliká mahagonová postel anglického typu na čtyřech sloupcích, bez baldachýnu a nohy v hlavě byly o něco vyšší než na opačné straně. Vždycky, spával po její levici a kdykoli procitl, dokonce i přímo uprostřed noci, jeho ruce se pokaždé natáhly dolů k jejím nohám. Proto si vždycky brala jen noční košilku a pokud měla na sobě pyžamo, nikdy si neoblékala kalhoty i teď mu ruka zabloudila do jejího klína. Přitáhla si ji a políbila, aniž se odvažovala na cokoli se ho zeptat.
Promluvil však on. Uchopil ji za náhrdelník a dvěma prsty vklouzl mezi její krk a kůži. Řekl jí, že to byl jeho nápad, aby se od nynějška o ni dělil s lidmi podle svého výběru i s těmi, které sice neznal, ale kteří patřili k zámecké společnosti. Bude ji sdílet s nimi tak, jako předchozího večera. Rozhodovat o ní bude on, jedině on, ačkoli se může přihodit, že dostane rozkazy i od jiných osob než přímo od něho, a to i když bude přítomen. Neboť v principu souhlasí se vším, co se po ní bude vyžadovat či co ji postihne. A bude to zase jen on, komu bude patřit a kdo se z ní bude těšit prostřednictvím těch, jejímž rukám bude vydána na milost a nemilost - díky prosté skutečnosti, že jim ji vydal on sám.
Musí je zdravit a podřizovat se jim se stejnou úctou, s níž zdravila jeho, jako by se jen zmnožil v jejich postavách. Tím pádem ji bude vlastnit stejně, jako bůh vlastní své výtvory, ať už je nechává na světě vystupovat pod pláštíkem zvířete nebo ptáka, neviditelného ducha anebo člověka v extázi. Nechce ji nechat. Čím víc ji pro sebe uchvátí, tím dražší mu bude. Skutečnost, že ji odevzdal druhým, mu to dokazuje. A stejně tak by to měl být důkaz i pro ni, že mu náleží: člověk přece může dát jen to, co mu patří.
Předal ji jiným také proto, aby si ji mohl okamžitě vyžádat nazpět. Vyžádat nazpět v jeho očích ještě žádostivější jako jakýsi veřejný předmět, který se používal k nějakým božským účelům a je tudíž posvěcený. Dlouho uvažoval, že ji přiměje, aby se stala prostitutkou, a potěšení které z takové představy vyvěralo, bylo dokonce silnější, než očekával. Jenže tohle ho k ní připoutá ještě silněji stejně jako ji k němu, protože ji to ještě víc pokoří, poníží a zpustoší. Protože ho miluje, jistě bude milovat i všechno ostatní co se od něho odvíjí.
Slečna O. naslouchala a chvěla se štěstím, neboť bylo jasné, že ji stále má rád. Celým tělem jí zachvíval tichý souhlas.
Bezpochyby to uhodl, neboť pokračoval:
"Povídám ti to všechno proto, aby pro tebe bylo snazší souhlasit se vším; co po tobě chci. I když to budou věci, které ti připadnou nesnesitelné, ačkoli jsi s nimi souhlasila předem, ačkoli dnes říkáš ano a zdá se ti, že se dokážeš podřídit. Budeš schopna se nevzepřít. Poslušnost a pokoru v tobě probudím pro tvé blaho, nejen pro jedinečné potěšeni, které z něj budu čerpat já společně s ostatními. Takhle si budeš i ty uvědomovat; že to všechno dělám pro tebe."
Slečna O. se užuž chystala vyznat, že je jeho otrokyní a že pro něj snese jakékoli utrpení. Přerušil ji.
"Včera jsme ti řekli, že pokud budeš žít na zámku, nemáš pohlédnout žádnému muži do tváře ani ho oslovit. Totéž platí i ve vztahu ke mně: i se mnou musíš mlčet a jen poslouchat. Víš, že tě miluji. A teď vstaň. Od nynějška smíš otevřít ústa v přítomnosti muže jen proto, abys křičela, anebo abys ho polaskala."
Slečna O. se zvedla. René zůstal ležet v posteli. Vykoupala se a upravila si vlasy. Když se jí vlažná voda dotkla odřeného klína, celá se roztřásla a musela se jen lehoučce opláchnout houbou, aby ostrou bolest znovu nerozdráždila. Namalovala si ústa, oči však ne, napudrovala se a se sklopenýma očima, stále nahá, se vrátila do pokoje.
René si prohlížel Jeanne, která mezitím vstoupila dovnitř a stála u hlavy postele, rovněž mlčky a se sklopenou hlavou. Poručil jí, aby slečnu O. oblékla. Jeanne přinesla korzet ze zeleného saténu, bílou škrobenou sukni, šaty i zelené střevíčky. Navlékla slečně O. šněrovačku zepředu a začala ji zezadu utahovat.
Korzet byl dlouhý a těsný, vyztužený mohutnými velrybími kosticemi stejně jako v dobách, kdy byly v módě vosí pasy. Pod oběma prsy měl výztuhy. Čím víc se šněrovačka utáhla, tím výš se prsy podpírané výztuhou zvedly, až se zřetelně objevily bradavky. Konstrukce pasu v téhle fázi zároveň zvedla zadní část, takže se ostře vyklenula. Zvláštní však bylo na celé věci to, že brnění bylo zároveň velice pohodlné a v jistém smyslu uklidňující. Nutilo ženu, aby se držela velmi zpříma, avšak zároveň jí vnukalo pomyšlení - těžko říct proč, snad z jakéhosi kontrastu - že nechráněná část těla je zároveň svobodná, nebo přesněji snadno přístupná. Sukně až na zem a lichoběžníkový tvar výstřihu klesajícího od krku až po hroty ňader dívce připadala výše než ochrana těla jako věc vymyšlená pro upoutání očí a povzbuzení zájmu.
Když Jeanne zavázala šňůrky na dvojitý uzel, slečna O. zvedla z postele šaty. Byly ušité z jednoho dílu a škrobená sukně se k nim pouze připojovala. Šněrovačka tudíž; převázaná vepředu křížem a vzadu upevněná, utvářela svůdné obrysy jejích ňader. Záleželo především na tom, jak těsně byla utažená. Jeanne ji zašněrovala velice pevně a slečna O. se viděla otevřenými dveřmi v jednom ze zrcadel v koupelně, štíhlá a utopená v zeleném saténu, jenž se jí vzdouval na bocích, což sukně vyztužené obručí rády dělávají.
Obě ženy stály jedna vedle druhé. Jeanne natáhla ruku, aby uhladila záhyby na zelených šatech a pohyb jí rozechvěl ňadra. Oba prsy měla zakončené dlouhými bradavkami v tmavých dvorcích. Šaty měla ze žlutého hedvábného rypsu.
René, který přešel místností a přistoupil k oběma ženám, řekl slečně O.:
"Počkej." A Jeanne: "Nadzvedni si šaty."
Dívka si oběma rukama zvedla šustící hedvábí krinolíny. Objevila se zlatavá pokožka břicha, bělostná stehna a kolena a jimi sevřený černý trojúhelník. René na něj položil ruku a prsty zvolna zajížděl mezi stehna. Druhou rukou uchopil jednu z bradavek.
"To je tak, aby to viděla," obrátil se na slečnu O.
A slečna O. viděla: Pozorovala jeho ironickou tvář, která se však neubránila zaujetí, jeho oči napjatě sledující Jeanniny pootevřené rty a její krk, pevně obepjatý koženým náhrdelníkem a mírně zvrácený dozadu.
Jakou rozkoš mu mohla Jeanne dopřát navíc, zrovna tahle Jeanne, kterou by mu ona sama poskytnout nemohla?
"Tohle sis nikdy nepomyslela?" dodal.
Ne, tohle ji nikdy nenapadlo. Zhroutila se na stěnu v partii mezi oběma dveřmi, paže jí ochable sklesly. Ted' už jí nikdo nemusel nabádat, aby nikdy nepromluvila. Co by mohla ještě říkat?
Její zoufalství ho snad přece jen vyburcovalo. Nechal Jeanne být a vzal ji do náruče. Řekl jí, že jen ona je jeho věčná láska a jeho celý život. Znovu a znovu opakoval, jak ji miluje.
Ruce, jimiž ji hladil na krku, nesly ještě vůni Jeanne. No ale co? Zoufalství, které ji přepadlo, pozvolna odplouvalo. Miluje ji, ano, miluje. Ať si klidně něco užije s Jeanne a třeba i s jinými, jen když ji bude milovat.
"Miluji tě," šeptal jí do ouška tak něžně, že to sotva slyšela. "Miluji tě "
Neodešel dříve, než se ujistil, že se jí oči zase vyjasnily, že se uklidnila a nalezla rovnováhu.
Jeanne vzala slečnu O. za ruku a vyvedla ji ven do chodby. Jejich střevíčky opět hlasitě zaklapaly na dlaždičkové podlaze. Opět spatřily sluhu sedícího na lavici mezi dveřmi. Oblečený byl jako Píerre, ale Pierre to nebyl. Tenhle byl vysoký, suchý a měl tmavé vlasy. Kráčel před nimi a uvedl je do předsíně, kde před dveřmi z tepaného kovu, jež po obou stranách lemovaly dvě dlouhé zelené drapérie, postávali dva jiní sluhové a u jejich nohou leželo několik bílých psů s červenohnědými skvrnami.
"Tohle je ta uzávěra," zamumlala Jeanne:
Avšak sluha kráčejí před nimi ji zaslechl a obrátil se. Slečna O. překvapeně pozorovala, že Jeanne rázem mrtvolně zesinala a pustila se její ruky. Zároveň upustila i sukni, kterou si lehce nadzvedávala druhou rukou, a klesla na kolena na černou kamennou podlahu - předpokoj byl vyložen černým mramorem.
Oba dva sluhové u dveří vypukli v smích. Jeden z nich přistoupil ke slečně O. a zdvořile ji vyzval, aby ho následovala. Otevřel dveře přímo naproti těm, jimiž právě vešly, a ustoupil stranou. Slyšela smích a zvuk kročejů, pak se za ní dveře zavřely. Nikdy se nedozvěděla - ne, nikdy - co se stalo, zda Jeanne potrestali za. to, že promluvila, a pokud, jaký trest ji stihl. Jestli se podvolila vrtochům sluhů, anebo zda etiketa prostě přikazovala vrhnout se na zem, či tak chtěla vzbudit ve sluzích útrpnost - a jestli ji její záměr vyšel.
V průběhu svého počátečního pobytu na zámku, který trval po dva týdny, zaznamenala pouze to, že požadavek mlčenlivosti byl sice absolutní, jenže jen málokdy jej neporušovaly tehdy, když osaměly se sluhy, kteří je převáděli na zámku z místa na místo, z komnaty do komnaty, anebo v průběhu jídla, zvláště za dne. Připadalo jim, že šaty jim dodávají pocit jistoty, který ničili jejich pánové, nahota a noční řetězy. Rovněž postřehla, že v jednání se sluhy jim procházelo i to, co bylo v přítomnosti pánů zcela nemyslitelné. Sluhové nikdy neporoučeli, ačkoli jejich zdvořilá vyzvání měla stejně neodvolatelnou platnost jako rozkaz. Zjevně je těšilo, když mohli trestat i sebemenší provinění proti zámeckým pravidlům, jichž se dopustila v jejich přítomnosti, a trestat je okamžitě. Takhle viděla slečna O. celkem třikrát, jak byly dívky přistiženy při hovoru, sraženy k zemi a zbičovány - jednou přímo na chodbě vedoucí k Červenému křídlu a dvakrát v jídelně, do níž právě vstoupily. Nebylo tedy pravda, že ji nemohou zbičovat za denního světla, ačkoli jí přece toho prvého večera řekli něco jiného: I když to, čeho se dopouštěli sluhové, se nedalo takhle počítat. Vykonávali jakousi vlastní pravomoc.
Za denního světla působil jejich vzhled podivně a hrozivě. Někteří sluhové nosili černé punčochy a namísto červené kamizoly s bílou košilí s volány měli na sobě košilky z červeného hedvábí se širokánskými rukávy nabranými u manžet a kolem krku.
Právě jeden z těchhle sluhů osmého dne jejího pobytu v poledne vyzval prsatou blondýnku jménem Madeleine, která seděla nedaleko slečny O.,aby vstala od stolu. Madeleine, která měla překrásné mléčně bílé prsy, se na něj usmála a pronesla několik slov tak rychle, že je slečna O. nezachytila. Dříve než se jí stačil dotknout, vrhla se na kolena, rukama kontrastně bílýma proti černému hedvábí mu vytáhla povislé přirození, jemně je vydráždila a zasunula si je do pootevřených úst.
Tenkrát bičování unikla. A poněvadž sluha byl jediný, kdo je mohl v jídelně zaslechnout, a protože přijal úplatek, dívky se daly volně do řeči. Sluhové tedy byli úplatní. Jenže co z toho?
Jestli existovalo nějaké pravidlo, jemuž se slečna O. podřizovala jen s velkou neochotou - a nikdy je nepřijala úplně - byl to zákaz pohlížet mužům do tváří. Jestliže měla předpokládat, že tohle platí i o sluzích, nacházela se v neustálém nebezpečí, že ji potrestají. Jenže nedokázala překonat zvědavost a touhu vzhlédnout, takže ji sluhové skutečně zbičovali. Pravda, ne pokaždé, když zjistili, že si tak počíná. Nebrali totiž instrukce zase tak strašně přísně. Možná se obávali, aby se nezhnusili sami sobě tím, že budou dodržování pravidla střežit přespříliš rigidně. Snad jim šlo jen o to, aby ukázali převahu svého pohlaví aby cítili své biče, aby je ponižovali.
Bez ohledu na to, jak krutě s ní zacházeli, když se jim zrovna zachtělo nikdy v sobě nenalezla dost odvahy - anebo naopak zbabělosti, aby se jim vrhla k nohám. A ačkoli jí dávali najevo svou nadřazenost, nikdy ji to k takovému jednání nesvádělo. Co se týkalo pravidla mlčenlivosti, neměla s jeho dodržováním, s výjimkou vůči svému milému, žádné problémy. Neporušila je ani jednou a neodpovídala na signály, jež jí dávaly dívky, které využily momentální nepozornosti svých strážců. Stávalo se to obvykle v průběhu stolování, k němuž se scházely v místnosti, do níž ji uvedli tehdy, když se vysoký sluha, který je doprovázel, obrátil na Jeanne.
Měla černé stěny a černou kamennou podlahu. Černý byl i dlouhý stůl z těžkého skla. Každá z dívek měla vlastní stoleček pokrytý černou kůží, u něhož usedala. Aby se posadily, musely si nadzvednout sukně. Když to slečna O. udělala, znovu se jí vybavil okamžik, kdy pod stehny ucítila hladkou chladnou kůži, tehdy v autě, když po ní její milý chtěl, aby si srolovala punčošky a sundala kalhotky. Naopak, poté co zámek opustila a oblečená jako každá jiná s vyjímkou toho, že pod zcela krotkou sukní či pod šaty byla úplně nahá, kdykoli si nadzvedla sukni, aby usedla vedle svého milého anebo kohokoli jiného v autě nebo na židli v kavárně, pokaždé se ji znovu vybavil zámek. Prsy, které šněrovačka přímo nabízela, ruce a ústa, po nichž nikdo nic nevyžadoval, a to příšerné ticho.
A přece v ničem jiném nenalézala takové uklidnění, jaké ji přinášelo ticho a řetězy. Řetězy a ticho. Měly ji pohroužit hluboko do sebe, měly potlačit její osobnost, zadusit ji, ale naopak ji povznášely nad sebe samu. Co by se z ní stalo, kdyby dostala právo mluvit, kdyby měla ruce svobodné, kdyby získala svobodu vlastní volby za okolností, když jí její milenec donutil k prostituci před vlastníma očima?
Pravda, během mučení směla otevřít ústa, mohl však křik a nářek nahradit slovo? Kromě toho často ji umlčovali roubíkem. Pod pohledy, pod rukama a pod slabinami, jež ji zneucťovaly a špinily, po biči, které si vybíraly svůj desátek, se rozplývala v jakémsi deliriu, jež v ní znovu obnovovalo schopnost milovat a snad ji přivádělo až na sám okraj smrti. Tady se proměnila v jednu z bezejmenných, naprosto bezejmenných dívek, které byly všechny podrobovány a dobývány násilím stejně tak, ,jako ona sama. Tak to viděla všude kolem sebe, i když o to vůbec nestála.
Ještě neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od jejího příjezdu a v průběhu druhého dne ji po jídle odvedli do knihovny, aby podávala kávu a udržovala oheň. Přišla s ní Jeanne, kterou už černovlasý sluha mezitím přivedl nazpátek, a ještě jedna dívka jménem Monique. Sluha, který je sem dopravil, zůstal stát v místnosti nedaleko sloupu, k němuž slečnu O. včera připoutali. Knihovna byla stále ještě prázdná. Francouzské dveře se obracely k západu. Na bezbřehé obloze takřka bez mráčku se zvolna loudalo po své dráze slunce a jeho paprsky zalévaly ohromnou kytici sirově zbarvených chryzantém vonících po humusu a trouchnivějícím listí, která stála na nízké skříňce se zásuvkami.
"Poznamenal tě Pierre dnes v noci?" zeptal se sluha slečny O. Pokývla, že ano.
"Pak bys mi to měla ukázat," řekl. "Vyhrň si, prosím šaty."
Vyčkal, dokud si vzadu nenadzvedla šaty, stejným způsobem, který jí včera předvedla Jeanne, a dokud jí Jeanne nepomohla, aby je v téhle poloze upevnila. Pak jí řekl, aby zapálila oheň.
Když se slečna O. sehnula, byla celá až do pasu lemována kaskádovitě skládanými záhyby zeleného hedvábí a bílého plátna: stehna i štíhlá lýtka. Pět jelit po biči zčernalo.
V krbu už kdosi přichystal hraničku, takže na slečnu O. nezbývalo už nic víc, než zapálit třísky na podpal, které okamžitě jasně vzplály. Brzy začaly hořet jabloňové větve a od nich chytila i dubová polena, jež hořela dlouhými, téměř bezbarvými plameny za denního světla téměř neviditelnými. Krásně však voněla. Jiný číšník vstoupil a odložil na stolek tác s narovnanými šálky na kávu: Včerejší lampa už na něm nebyla. Když se číšník zase ztratil, slečna O. přešla ke stolku, zatímco Monique a Jeanne postávaly po obou stranách krbu.
Náhle vstoupili dva muži doprovázeni prvým číšníkem. Slečně O. se zdálo, že poznává jednoho z nich podle hlasu, že to je jeden z těch, kteří jí předchozího večera znásilnili, a to ten, který do ni tak tvrdě vnikl. Když rozlévala kávu do malých černých a zlatých šálků, které pak Monique rozdávala společně s cukrem, kradmo si ho prohlédla. Byl to štíhlý světlovlasý muž, anebo spíš ještě chlapec, zjevně anglického vzezření.
Když znovu promluvil, už si tím byla jistá.
Druhý muž byl také světlovlasý, podsaditý, s masitými tvářemi. Oba dva se usadili ve velkých kožených křeslech a nohy natáhli směrem ke krbu. Potichu pokuřovali a četli jakési papíry, ženám nevěnovali žádnou pozornost, jako by tu vůbec nebyly. Čas od času bylo slyšet zašustění papíru, anebo jak se v krbu rozpadají žhavé uhlíky. Slečna O. občas na oheň přiložila nové poleno.
Seděla na polštáři na podlaze hned vedle koše s dřevem, Monique a Jeanne naproti ní rovněž na podlaze. Jejich roztažené sukně překrývaly jedna druhou. Po hodině světlovlasý chlapec náhle zavolal Jeanne a pak Monique. Řekl jim, aby přinesly otoman - tentýž otoman, který si už slečna O. vyzkoušela předešlého večera.
Monique nečekala na žádné další instrukce, poklekla, přitiskla se prsy ke kožešině a oběma rukama uchopila rohy otomanu. Ani se nehnula, když jí mladík nadzdvihl červenou sukni. Jeanne pak dostala příkaz, aby nu svlékla šaty - dal jí ten rozkaz příšerně obhroublým způsobem - a aby nu vzala do dlaní úd, který včera tak nemilosrdně zabořil do slečny O. V ženských dlaních rychle narostl a ztuhl. Slečna O. viděla tytéž ruce, Jeanniny drobné ručky, jak roztahují Monique stehna a jak se ztopořené přirození ponořuje do otvoru mezi nimi, v několika krátkých nárazech, pod nimiž dívka zasténala.
Druhý muž, jenž mlčky přihlížel, se přiblížil ke slečně O., a aniž by odtrhl oči od divadla, přehnul ji přes opěradlo svého křesla a zvedl jí sukně. Spatřil nahé tělo a prsty si našel její lůno.
Když o chvilku později otevřel dveře René, nalezl ji stále ještě v téhle poloze.
"Prosím, pánové, nenechte se rušit," řekl a usadil se na podlahu, přesně na tentýž polštář vedle ohně, na němž seděla slečna O., než si ji zavolali. Nespouštěl z ní zraky a zasmál se pokaždé, když pod tvrdou rukou, která do ní zajížděla stále hlouběji a hlouběji a ohmatávala ji zepředu i zezadu, zasténala bolestí, která se už nedala vydržet.
Monique už zase stála na nohách, Jeanne se hrabala v ohni. Přinesla Renému sklenici whisky a on jí políbil ruku, když mu ji podávala. Vypil nápoj, aniž se odpoutal od pohledu na slečnu O.
Chlap, který ji stále svíral, se zeptal: "To je ta tvoje?"
"Ano," odvětil René.
"James má pravdu," pokračoval ten druhý, "Je příliš úzká. Musíme ji rozšířit."
"Pozor, ne zas moc," řekl James.
"Dám na vás," mínil René a zvedl se na nohy. "Umíte to posoudit líp než já." A zazvonil.
Po následujících osm dní nosila slečna O. mezi stehny, v době od soumraku, kdy končila svou službu v knihovně, vrátila se do cely a nahá pod červeným přehozem byla upoutána na řetěz, až do úsvitu, obyčejně nějakých osm až deset hodin, ebonitovou tyčku zpodobňující ztopořený mužský úd. Vsunuli jí ji zezadu a připevnili třemi drobnými řetízky připojenými ke koženému opasku, který jí uvázali kolem boků, aby klacek pohyby vnitřního svalstva nevytlačila ven. Jeden z řetízků jí vedli mezi hýžděmi, další dva po obou stranách podbřišku, aby nepřekážely nikomu, kdo by si k ní chtěl z téhle strany zjednat přístup.
Když René zazvonil, bylo to právě proto, aby přinesli skříňku, která v jedné části obsahovala změt' řetízků a pásků a v jiné kompletní soubor tyček od úplně tenkých až po nejtlustší. Jedno měly však všechny společné, nálevkovitě se rozšiřovaly směrem k základně, což znemožňovalo, aby vklouzly hlouběji dovnitř. Takováhle nehoda by měla za následek efekt právě opačný, než jakého si přáli dosáhnout. Prstenec na kraji by se opět semknul, zatímco si ho naopak přáli roztáhnout.
Takže ji rozšiřovali, den ze dne víc a víc, neboť James, jenž ji pokaždé přinutil do pokleku, anebo aby se položila a roztáhla stehna, jí pokaždé ordinoval tlustší a tlustší vložky. Vybranou tyčku jí vkládala Jeanne, Monique anebo jiná dívka, která se zrovna naskytla. Při večeři, kterou děvčata dostávala společně v téže jídelně poté, co se vykoupala, mohl každý vidět, co nosí v klíně, neboť se scházeli nahé a pás s řetízky byl zřetelně patrný.
Sluha jí ho odepínal jen tehdy, když o ni někdo požádal. Pak za ní přišel do cely, svázal jí ruce za zády a odváděl ji do knihovny. Noci, kdy se nikdo neobjevil, aby si posloužil průchodem, který sice měla užší než jiné, ale který se rychle rozšiřoval, bývaly vzácné. Po osmi dnech James uvážil, že není ničeho víc zapotřebí. Slečně O. její milenec řekl, že ho velice těší, že je nyní dvakrát tak široká než původně, a že si je jist, že jí to už vydrží. Zároveň ji upozornil, že odjíždí a že ho během posledních sedmi dnů, které má na zámku strávit, nespatří. Potom se vrátí a odveze jí nazpět do Paříže.
"Ale miluju tě," dodal. "Doopravdy tě miluju. Ne abys na mě zapomněla."
Ach, jak by na něj mohla zapomenout! Byl rukou, která ji oslepila, bičem, jímž ji sluha Pierre mrskal, řetězem, jenž jí visel nad hlavou, neznámým, který do ní tak hrubě vnikl a ve všech hlasech, které ji poroučely, jako by zazníval ten jeho. Propadala snad vyčerpání a útrapám? Ne. Díky neustálému ponižování přivykala ukrutnostem stejně jako stavu, kdy byla proměněna v pouhý sexuální objekt - pokud se pod bičem nedalo přivyknout bičování. Přemíra útrap a rozkoše ji pozvolna strhávala do stavu pokraje mezi bděním a bezvědomím či náměsíčností. Korzet, který ji držel zpříma, řetězy, které jí měly naučit poddajnosti, zákaz promluvit - tohle všechno sehrávalo svou roli - stejně jako neustálá podívaná na dívky, které stály ihned po ruce, ať byly zrovna zneužívány nebo ne. Pohled na její vlastní tělo a vědomí, že patří jí.
Denně znovu a znovu potřísňovaná připadala si doslova jako stoka, jako ona hříšnice, zmiňovaná Písmem svatým. A přece ty části jejího těla, jež byly hanobeny neustále a pozvolna ztrácely vnímavost, jí zároveň začínaly připadat jako by krásněly, stávaly se šlechetnějšími: její ústa, která musela svírat anonymní údy, prsy laskané cizíma rukama, i neustále hanobený klín. Samotnou ji překvapovalo, že by ji stav, kdy se proměnila v prostitutku, měl zušlechťovat či dodávat jí větší důstojnosti, a přece důstojnost byla to pravé slovo. Jako by ji cosi ozařovalo, jakési vnitřní světlo. Její tvář nabrala výraz nenarušitelného klidu a člověk v ní mohl objevit vyrovnanost, klid a sotva postřehnutelný úsměv, jenž se rozsvěcuje jen v očích poustevníků.
Když jí René sdělil, že odjíždí, už se snesla noc. Slečna O. byla nahá ve své cele a vyčkávala, až po ni přijdou a odvedou ji do jídelny. Její milenec se oblékal
stále stejně, do týchž šatů, v nichž chodil denně ve městě. Když ji vzal do náručí, tvrdý tvíd jeho saka ji zaškrábal na hrotech ňader. Políbil ji, položil na postel, ulehl vedle ní a vzal si ji, něžně, pomaloučku a jemně. Nastavila mu i ústa, v nichž nalezl vyvrcholení a která pak znovu zlíbal.
"Než odejdu,“ řekl potom, "rád bych tě zbičoval, ale tentokrát tě požádám o svolení. Souhlasíš?"
Přikývla na to.
"Já tě tak miluju," opakoval. "Zazvoň na Pierra." Stiskla zvonek.
Pierre ji připoutal ruce nad hlavu řetězem visícím nad postelí. Když byla svázána, její milenec stojící vedle ní na lůžku ji znovu políbil. Ještě jednou jí vyznal lásku, pak slezl z postele a kývl na Pierra.
Pozoroval, jak se pod bičem zmítá, naslouchal, jak sténání přerůstá ve výkřiky z bolesti. Když jí vytryskly slzy, poslal Pierra pryč. I nyní v sobě stále ještě nalezla sílu, aby mu řekla, že ho má ráda.
Pak ji políbil na zmučenou tvář, na ústa lapající po dechu, rozvázal jí pouta a odešel.
Tvrdit, že slečna O. začala čekat na svého milého chvíli poté, co ji opustil, by byla lež. Ve dne v noci na nic jiného nemyslela. Ve dne byla ztělesněná duševní vyrovnanost. Nepřikládala žádný význam své měkoučké kůži a poddajným ústům a neustále sklopeným očím. Zakládala a udržovala oheň, nalévala a nabízela kávu a likéry, zapalovala cigarety, rovnala květiny do váz a uklízela noviny. Povadle a sklesle posluhovala ve svém hlubokém výstřihu a s koženým náhrdelníkem, v těsné šněrovačce a s náramky jako trestanec mužům, kteří znásilňovali nějakou jinou dívku, což je někdy inspirovalo, aby si ji přibrali navíc.
Její utrápenost je dráždila a bezpochyby vysvětlovala, proč s ní zacházeli ještě hůře než předtím. Prohřešila se snad něčím? Anebo ji snad její milý opustil a zanechal těmhle lidem, kterým ji zapůjčil a kteří si s ní dělali, co se jim zachtělo?
V každém případě zůstane faktem, že druhého dne po jeho odchodu, když se po soumraku svlékla a prohlížela se v jednom ze zrcadel v koupelně, které ji utvrdilo, že jelita, která jí tehdy udělal Pierre jezdeckým bičíkem na přední straně stehen, už pomalu zmizela, Pierre vstoupil. Do večeře stále ještě scházely dvě hodiny. Oznámil jí, že tentokrát nebude večeřet ve společné jídelně, a vyzval, aby se připravila. Ukázal přitom na turecký záchod a na vanu.
Po celou dobu, co se koupala, setrval mezi zrcadly a pozoroval ji, jak už hned první večer varovala Jeanne. Potom se namalovala a napudrovala. Když přes sebe přehodila červený pláštík a nazula si střevíčky, zastavil ji, spoutal ruce za zády a dodal, že to vlastně nebylo zapotřebí. Potom jí nakázal, aby na něj chvíli počkala.
Usedla na růžek postele. Venku vypukla bouřka, vítr hnal vlny ledového deště a jeho prudké závany ohýbaly topoly poblíž jejích oken sem a tam. Čas od času se na okenní tabulku přitiskl vybledlý mokrý list. Tma byla jako o půlnoci, ačkoli ještě neodbila sedmá. Podzim však už pokročil a dny se pořádně zkrátily.
Když se Pierre vrátil, nesl tutéž pásku, kterou jí převázali oči prvního večera. Držel také dlouhý řetěz, vydávající chrastivé zvuky, velice podobný tomu, jímž ji přivazovali ke stěně. Na slečnu O. působil sluha dojmem, že se nemůže rozhodnout, co jí má nasadit dříve, jestli řetěz anebo pásku. Nevšímavě hleděla do deště a vůbec ji nezajímalo, co po ní ještě budou chtít. Myslela na jediné, že jí René slíbil, že se pro ni vrátí. Že jí zbývá ještě pět dní a pět nocí a že nemá vůbec ponětí kam odjel, zda odcestoval sám a jestli ne, kdo ho doprovází. Ale určitě se vrátí.
Pierre odložil řetěz na postel, a aniž by narušil slečně O. její snění, zavázal jí oči páskou z černého sametu. Zespodu byla trochu zabraná, takže dokonale sedla na lícní kosti a znemožňovala výhled sebemenší štěrbinkou, dokonce i pouze zvednout víčka. Avšak- blahořečená tma, která slečnu O. ponořila do její vlastní noci - nikdy nepřivítala temnotu s takovým potěšením - blahořečené řetězy, jež ji umožňovaly oprostit se od vlastního těla.
Pierre připevnil řetěz ke kruhu na náhrdelníku a vyzval ji, aby ho následovala. Povstala, ucítila, že jí trochu postrčil kupředu, a vykročila. Do bosích nohou jí ledově zábla kamenná podlaha. Dohadovala se, že ji vede chodbou Červeného křídla. Pak pokračovali po povrchu, který byl stejně chladný, ale mnohem hrubší, udělaný z pískovce či ze žuly.
Cestou ji sluha dvakrát zastavil. Zaslechla zachrastění klíče v zámku, jak zámek povolil, dveře se otevřely a celá operace se opakovala, zase za nimi zamkl.
"Pozor, schody, opatrně," upozornil ji Pierre.
Sestupovali po schodišti. Náhle špatně došlápla a zapotácela se. Pierre ji zachytil kolem pasu. Zatím se jí nikdy nedotýkal vyjma tehdy, kdy ji před bičováním zamykal na řetěz. Nyní, když se snažil spoutanýma rukama udržet rovnováhu na studených stupních, ji znenadání uchopil za oba prsy. Jeden po druhém políbil, a jak se k ní přitiskl, ucítila, že se mu pomalu zvedá přirození.
Svedl ji dolů až tehdy, když dosáhl svého. Celá mokrá a chvějící se zimou měla konečně za sebou poslední schod a zaslechla jak se otevírají další dveře. Prošla jimi a okamžitě ucítila pod nohama silný, měkký koberec. Vnímala slabý tah za řetěz, pak jí Pierre rozvázal ruce a sňal pásku z očí.
Nacházela se v kruhové místnosti s klenutým stropem připomínající hrobku, tak byla těsná a nízká. Stěny a oblouky měla z neomítnutých kamenů, takže slečna O. mohla vidět jednotlivé spoje. Řetěz připojený k jejímu náhrdelníku Pierre druhým koncem uvázal na železné oko vsazené do zdi přímo naproti dveřím. Bylo zazděné tři stopy nad podlahou a nedovolovalo jí, aby pokročila dále než na dva kroky dopředu. Scházela tu postel, či zařízení, které by jako postel mohlo posloužit. Nebyla zde ani žádná pokrývka, jen tři nebo čtyři polštáře jaké používají Marokánci, jenže ty měla mimo dosah a zcela jasně nebyly zamýšleny pro ni.
Dosáhnout ovšem mohla do výklenku, odkud se linulo slabé světlo ozařující místnost a kde stál dřevěný podnos, na němž byla voda, trochu ovoce a chleba. Teplo z radiátorů instalovaných podél celé místnůstky nad podlahou a zasazených přímo do zdi, takže vytvářely jakýsi horký sokl, nedostačovalo, aby potlačilo pach země a bahna - charakteristický zápach vězení a kobek ve starodávných hradech.
V horké polotmě slečna O. brzy ztratila jakýkoli přehled o plynutí času. Tady neexistoval ani den, ani noc, sem nikdy nepronikl ani sebemenší paprsek světla. Pierre či nějaký jiný sluha - co na tom ostatně záleželo? - jí přinášel nový podnos s vodou, ovocem a chlebem, kdykoli předchozí potravu snědla. Odváděl ji také do lázně do rozlehlejší kobky.
Nikdy nespatřila muže, kteří sem vcházeli, neboť ji pokaždé sluha dříve oslepil páskou, kterou sňal teprve tehdy, když odešli. Brzy ztratila jakýkoli pojem, kdo to mohl být a kolik jich bylo. Ani její ruce, ani líbané rty by nedokázaly identifikovat ty, kteří se jich dotýkali. Občas jich přicházelo několik, častěji jen jeden, avšak pokaždé bez vyjímky ji přinutili, aby poklekla tváří směrem ke zdi, náhrdelník připevněný řetězem ke kruhu na stěně, a zbičovali ji. Opírala se o stěnu a hlavu si kryla rukama, aby se o ostré kameny nepoškrábala. Rozdrásala si však o ně kolena a prsy.
Pak jí všechno mučení splynulo v jedno, stejně jako se slily její výkřiky pohlcované kamennými zdmi. Žila jen z čekání.
Až se její čas přece jen naplnil. Jedné krásné noci řetěz povolil a spadl jí z rukou. Nevěděla, zda to celé trvalo tři měsíce nebo tři dny, deset dní či deset roků. Cítila, jak ji balí do těžké látky, jak ji kdosi zvedá a odnáší za ramena a pod koleny. Pak zjistila, že se nalézá ve své cele, že leží pod černou kožešinovou přikrývkou a že je časné odpoledne. Oči měla nezavázané, ruce volné. Vedle ní seděl René a hladil ji po vlasech.
"Musíš se teď obléct,' řekl, "odjíždíme."
Naposledy se vykoupala. René jí vykartáčoval vlasy a podával pudřenku i rtěnku. Když se vrátila do cely, na posteli ležely její šaty, blůzka, kombiné, punčochy a boty, a také tam našla své rukavičky a kabelku. Dokonce objevila i svůj plášť, který nosívala za opravdu špatného počasí, a čtvercový hedvábný kabátek na krk. Scházel zato podvazkový pás a kalhotky.
Pomalu se oblékla, punčochy si srolovala právě nad kolena a plášť si na sebe nevzala, neboť v cele bylo horko.
V témž okamžiku vstoupil muž, který jí prvého večera vysvětloval, co od ní na zámku očekávají. Odemkl jí náhrdelník a náramky, které nosila jako vězeň po celé dva týdny.
Cítila se osvobozená? Anebo si připadala, že jí cosi schází?
Neřekla ani slovo, zlehka si po zápěstích přejela dlaněmi, avšak ke krku je nezdvihla.
Pak ji požádal, aby si vybrala mezi několika naprosto stejnými prsteny, jež jí předvedl v neveliké dřevěné krabice, který z nich jí padne na prsteníček. Byly to prapodivné železné kroužky zevnitř vyložené zlatem s přední částí rozšířenou natolik, jako by před sebou skutečně měla pečetní prsten. Jenže na rozdíl od něj tenhle byl vydutý a bylo na něm zlatem vyložené kolo se třemi loukotěmi. Každá z loukotí ubíhala ve spirálách dozadu. Obrázek připomínal keltské sluneční kolo.
Druhý prsten, který si vyzkoušela, jí padl, ačkoli byl trochu těsný. Připadal jí na ruce těžký a zlato na něm jasně zářilo, ačkoli bylo skryté pod matnou šedí glazurovaného železa.
Proč zrovna železo se zlatem a proč tenhle znak, kterému nerozuměla? Avšak v téhle místnosti se stěnami potaženými červenými tapetami, kde ze stěny nad posteli stále visel řetěz, kde ležel na podlaze zmačkaný černý koberec, v cele v níž se mohl v kalném listopadovém dni kdykoli vynořit sluha Pierre ve svém směšném operetním obleku, nedokázala pronést jediné slovo.
Do poslední chvíle se obávala, že se Pierre objeví, ale zmýlila se, nepřišel. René ji přiměl, aby si na sebe vzala ještě kabátek od kostýmu a aby si oblékla i dlouhé rukavice, které jí přesahovaly přes konce rukávů. Zvedla šátek, kabelku a plášť si přehodila přes ruku.
Podpatky jejích vlastních střevíčků nadělaly na chodbě mnohem méně hluku než ty předchozí půjčené. Všechny dveře, které míjely, byly zavřené, předsíň prázdná. Slečna O. držela svého milého za ruku.
Cizí muž, jenž je doprovázel, jim otevřel dveře z tepaného kovu, které tehdy Jeanne nazvala "uzávěrou". Dnes je nehlídali ani sluhové, ani psi. Nadzvedl jeden ze zelených sametových závěsů a provedl je pod nimi.
Záclona se za nimi opět spustila. Zaslechli, jak se dveře zavírají. Ocitli se v jiné předsíni, z níž bylo vidět na trávník. Zbývalo jim už jen sestoupit po schodech vedoucích z plošinky a slečna O. si všimla, že je venku očekává auto.
Usadila se vedle svého milého, jenž sevřel volant a nastartoval. Projeli přes nádvoří a mohutnou bránou, která byla otevřená dokořán. O několik set metrů dál zastavil a políbil ji. Stáli nedaleko okraje malého klidného městečka, jímž pak projeli a pokračovali dál.
Slečna O. si stačila na značce přečíst jeho název: Roissy.