II.
SIR STEPHEN
Byt, v němž slečna O. žila, se nacházel na Ile Saint-Luis, pod střechou starého domu obráceného k jihu, jenž hleděl přes hladinu Semy. Všechny místnosti, ačkoli prostorné, měly zkosené stropy a dva pokoje v přední části domu se dveřmi na balkón byly přímo zasazeny do svažující se střechy.
Jeden z nich obývala slečna O., druhý, s přihrádkami na knížky vyplňujícími celou jednu stěnu po obou stranách krbu od podlahy až do stropu, sloužil jako obývák, studovna nebo v případě nutnosti jako ložnice. Proti dvěma oknům stál rozměrný gauč a před krbem velký starožitný stolek. Právě u něj se večeřelo, kdykoli jí připadlo, že maličká jídelnička obrácená do dvora a vytapetovaná tmavě zeleným seržem je pro hosty skutečně příliš nepohodlná.
Další pokoj, který rovněž hleděl do dvora, byl Reného. Tady se převlékal a ve skříni měl uložené šaty. Žlutou koupelnu měli společnou. Kuchyňka byla také velmi těsná a vymalovaná na žluto. Posluhovačka sem docházela každý den.
Podlahu v místnostech obrácených do dvora tvořily červené kachlíky, přesně tytéž tradiční šestiboké červené kachlíky, jež pokrývají ve starých pařížských hotelích schodiště a odpočívadla od prvního poschodí výš. Když je slečna O. znovu spatřila, ucítila přímo otřes a srdce se jí prudce rozbušilo: úplné stejné dlaždice ležely totiž také na podlaze chodeb v Roissy. Její pokojík ji připadl těsný, růžové a černé záclony z potištěného kartounu byly zatažené. Za kovovým ochranným plechem žhnul oheň. Postel byla rozestlaná, přehozy stažené.
"Koupil jsem ti nylonovou noční košilku," řekl René. "Nikdy jsi žádnou neměla."
Ano, na té straně postele, kde spávala slečna O., ležela rozložená bělostná nařasena nylonová noční košilka, připomínající úžasné roby egyptských soch, téměř průhledná. Slečna O. se svlékla, přetáhla si přes hlavu noční košili a kolem pasu si převázala tenký pásek, přes elastický pas všitý přímo do košile. Látka byla tak světlounká, že ji prosvítající stehna obarvovala do matně růžové barvy.
Všechno - vyjma záclon a závěsu ze stejného materiálu, který pokrýval stěnu v místech, kam byla přiražena hlava postele, plus dvě malá křesílka potažená stejným kartounem - všechno ostatní v místnosti bylo bílé: zdi, okrasné třapce kolem mahagonové postele stojící na čtyřech sloupcích, kobereček z medvědí kožešiny na podlaze. Slečna O. usedla v noční košili před oheň a naslouchala svému milenci.
Začal konstatováním, že by se neměla domnívat, že je nyní už svobodná. S jedinou vyjímkou, a to, že má naprostou volnost v rozhodnutí, zda chce pokračovat v jejich vztahu. Může se s ním okamžitě rozejít. Avšak jestli ho miluje doopravdy, pak není svobodná v žádném ohledu.
Naslouchala mu beze slova a pomyslela si, jak by byla šťastná, kdyby ji požádal, aby mu dokázala, že ho stále miluje - a málo záleželo na tom jak - a že mu stále patří. Také ji napadlo, že je pořádně naivní, jestli si neuvědomuje, že tohle vlastnictví zachází mnohem dál, než je možnost jakéhokoli důkazu. Ale třeba si to opravdu uvědomoval a zdůrazňuje to jen proto, že z toho chce vytěžit nějakou rozkoš?
Po celou dobu, co hovořil, hleděla upřeně do plamenů, on se jim však vyhýbal, jako by se snažil uniknout jejím očím. Přecházel sem a tam. Znenadání jí řekl, že pro začátek by po ní chtěl, aby mu naslouchala s koleny od sebe a s pažemi volně podél těla, neboť se mu nelíbí že sedí naopak s koleny přitisknutými k sobě a s rukama založenýma.
Vysoukala si tedy noční košili a poklekla, nebo přesněji posadila se na paty po vzoru karmelitánek či Japonek. Pocítila jedinou změnu, lehké šimrání ostré bílé kožešiny mezi napůl rozevřenými stehny.
Zamračil se a prohlásil, že nemá nohy roztažené dostatečně. Výraz "roztažené nohy" splynul ze rtů jejího milého tak nesouhlasně a důrazně, že takový tón od něj ještě nikdy neslyšela, takže v ní probudil pocit naprosté oddanosti, svaté poddajnosti, jako by k ní nepromlouval člověk, nýbrž sám bůh. Poslechla a zůstala pak nehnutě, s rukama složenýma podél kolen dlaněmi vzhůru. Klín jí zahalovala pouze noční košile, jejíž záhyby se napjaly.
Co po ní její milý požadoval, bylo velmi jednoduché: má být neustále a okamžitě přístupná. A nebylo mu dost vědět, že taková je. Měla se stát dokonale přístupná, aniž by kladla sebeslabší překážky. Například veškeré odění musí její stav zkušeným očím zřetelně symbolizovat.
To znamená, pokračoval, dvě věci. S tou první ji už seznámili, hned onoho prvého večera po jejím příjezdu na zámek: nikdy nesmí sedět s nohama křížem či se semknutými rty. Bezpochyby se domnívá, že je to ta nejsnazší věc na světě (a přesně tohle si taky myslela), avšak brzy pochopí, že pravidlo disciplinovaně dodržovat bude od ní vyžadovat neustálé úsilí. Vynaložené úsilí ovšem jí na druhé straně bude neustále připomínat tajemství jejího stavu, jež sdílí s nemnoha zasvěcenými. Až se dostane mezi ostatní, kteří o něm nemají ponětí až vstoupí do všedního života.
Co se týká jejího odění, záleží jen na ní samotné. K její přesnější představě třeba podotknout, že takové polosvlečení, jaké po ní vyžadoval v autě na jejich cestě do Roissy, už není zapotřebí. Zítra se probere šatníkem a oblečení vytřídí. Totéž provede se spodním prádlem v zásuvkách. Odevzdá mu však absolutně všechno, co najde v přihrádkách na pásy a kalhotky. Totéž se týká podprsenek podobných té, kterou rozřezal, aby ji z ní mohl sundat. Dále pak kombiné, která by jí zakrývala prsy, všech blůzek a šatů, jež se nedají vepředu rozepínat, a sukní, které jsou příliš úzké, než aby se daly nadzvednout jedním pohybem. Má si dát ušít jiné podprsenky, jiné blůzky a jiné šaty.
Mimochodem, co si myslí? Očekávají od ní, že až si nechá dělat novou šněrovačku, přijde ke krejčímu, aniž by měla pod blůzkou či svetrem cokoli na sobě? Samozřejmě že si pod ni nebude nic oblékat. Jestli si toho někdo povšimne, může to vysvětlit jakkoli anebo nevysvětlovat vůbec, jak se jí zachce. To je její problém, nechávají to zcela na ní.
A teď, pokud se týká zbytku toho, co by ji měl ještě naučit a vysvětlit, dal by přednost tomu, aby s tím pár dní vyčkali. Byl by rád, kdyby si nejprve opatřila řádné oblečení, než si jeho slova poslechne. Veškeré peníze, které bude potřebovat, nalezne v malé zásuvce svého psacího stolu.
Když domluvil, zašeptala: "Miluju tě." Zůstala však sedět nehybně, slova nedoprovodila žádným gestem.
René přihodil několik polen na oheň a rozsvítil lampu z růžového opálu u postele. Pak řekl slečně O., aby si lehla do postele a počkala na něj, že s ní bude spát. Když se vrátil, slečna O. se natáhla, aby lampu zhasla. Udělala to levou rukou a poslední, co spatřila, než se místnost ponořila do tmy, byla slabá záře vycházející z jejího železného prstenu.
Uložila se na svou stranu postele. Její milenec ji něžně oslovil jménem. Zároveň jí položil ruku do klína a přitáhl si ji k sobě.
Příštího dne slečna O. oděná jen v županu právě dojedla ve své zeleně jídelničce oběd o samotě - René odešel časně zrána a neměl se vrátit domů dříve než večer, aby ji vzal na večeři - zazvonil telefon. Aparát stál v ložnici, pod lampou u postele. Slečna O. se posadila na zem, aby zvedla sluchátko.
Volal René, chtěl vědět, jestli už je pryč posluhovačka.
Ano, právě odešla, hned poté, co jí naservírovala oběd. Vrátí se zase až zítra ráno.
"Už jsi začala probírat šatstvo?" řekl René.
"Chystala jsem se k tomu," odvětila, "jenže jsem vstala pozdě, vykoupala se, a než jsem se vším skončila, bylo poledne."
"Jsi oblečená?"
"Ne, mám na sobě jen noční košili a župan." "Tak odlož sluchátko a obojí si svlékni."
Slečna O. uposlechla, ale překvapením strhla telefon z postele dolů na bílý koberec a dostala strach, že se spojení přerušilo.
Ne, naštěstí ne.
"Už jsi nahá?" pokračoval René "Ano," řekla. "Ale odkud mi to voláš?''
Její slova zcela ignoroval a pouze se otázal: "Máš na ruce ten prsten?"
To měla.
Pak jí už jen řekl, aby zůstala nahá tak, jak je, dokud se nevrátí domů. Že spolu vyčlení do kufru všechno šatstvo, jehož se má zbavit. A zavěsil. Bylo něco po jedné a venku panovalo krásné počasí. Na koberec dopadala sprška slunečních paprsků a klouzaly po bílé noční košili a manšestrovém županu, bledě zeleném jako ještě měkké mandlové skořápky. Když se slečna O. svlékala, nechala ze sebe šaty prostě sklouznout na podlahu. Nyní se zvedla a odnesla je do koupelny, kde je uložila do skříně ve zdi.
Cestou náhle postřehla v zrcadle připevněném na dveřích odraz. Společné s dalšími zrcadly pokrývajícími část stěny a protější dveře tvořilo celou soustavu. Měla na sobě pouze kožené střevíčky stejného zeleného odstínu, jaký měl i její župan - byla to jen o jediný odstín tmavší barva než na odění, které nosila v Roissy - a pak ještě prsten. Už nenosila ani kožený náhrdelník, ani náramky a určitě byla sama - svůj jediný divák. A ačkoli už nepodléhala neúprosné cizí vůli přímo, nikdy se necítila více otrokyní, a nikdy také nebyla spokojenější, že se jí stala.
Když se sklonila, aby otevřela zásuvku prádelníku, všimla si, jak se jí zavlnily prsy. Zabralo jí téměř dvě hodiny, než vytahala na postel všechny šaty, které musela zabalit do kufru. Kalhotky jí nedělaly žádné problémy, naskládala je do nevysokého sloupku k jedné z vyřezávaných noh postele.
Totéž platilo o podprsenkách. Ani jednu nevzala na milost, neboť všechny měly zapínání na pásku vzadu a pevná ramínka. Bude si muset opatřit takové, které mají sponu vepředu, přímo nad údolím mezi ňadry.
Problémy neměla ani s podvazkovými pásy;. avšak zaváhala, zda má na hromádku přiložit korzet potažený růžovým brokátem, který měl vzadu šňůrky. Utahoval se tak pevně, že jí rázem ostře připomněl šněrovačky, které nosily v Roissy. Odložila jej nahoru na šatník, rozhodnutí nechá na Reném.
Stejně tak se její milý bude muset vyjádřit ke svetrům. Všechny měla jen přes hlav a bez výstřihu, takže se samozřejmě nedaly rozepínat. Zato však byly krátké, akorát do pasu, a snadno by odhalily ňadra.
Bezpochyby ovšem musela přijít na postel všechna kombiné. V zásuvce prádelníku jí zbyla jen jedna spodnička z černého rypsu lemovaná nabíranými volánky a jemnou valencijskou krajkou, kterou si nechala ušít, aby ji nosila pod lehoučkou letní sukni z černé vlny, jež byla tak tenká; až prosvítala. Bude tedy potřebovat další spodničky a košilky, nejlépe ve světlých pastelových barvách. Rovněž si uvědomila, že buď bude muset odložit těsně přiléhavé pouzdrové šaty, anebo volit takové, které budou mít zapínání vepředu odshora až dolů. A že by si mohla nechat udělat i rozepínací kombiné, aby se dala svléknout společně se šaty.
Se sukněmi to bude snadné, s obyčejnými šaty také. Jenže co má říct krejčímu, až přijde bez spodního prádla? Nějaká spodnička snad vystačí a bude mu muset prostě vysvětlit, že je horkokrevná. Ve skutečnosti ovšem byla naopak citlivá na chladno a prochlazení. Náhle ji přepadlo velice nepříjemné pomyšlení, jak proboha přežije zimu v takhle lehoučkém odění?
Když byla konečně hotová s probírkou a z celého šatníku jí zbylo jen pár blůzek, všechny propínací shora dolů, její černá plisovaná sukně, samozřejmě pláště a šaty, jež měla na sobě cestou z Roissy domů, šla postavit na čaj. Zapjala elektrickou plotýnku s termostatem na sporáku v kuchyni. Posluhovačka nedoplnila koš na dřevo stojící v obýváku a slečna O. věděla, že jejího milého pokaždé potěší, když ji navečer při návratu z práce nalezne usazenou vedle plápolajícího ohně. Doplnila koš ze skříně v chodbě, odnesla jej do obýváku ke krbu a zažehla oheň. Pak už jí nezbývalo na práci nic jiného, než vyčkat na jeho příchod. Čekala jako obvykle schoulená ve velkém pohodlném křesle s čajovým podnosem před sebou.
Jenže tentokrát přece jen trošku jinak. Totiž přesně tak, jak jí poručil: nahá.
První potíž, na něž slečna O. narazila, se vyskytly v práci. Možná že obtíže je příliš silné slovo. Snad by se přesněji dalo říct, že uvedla několik lidí v údiv.
Slečna O. byla totiž zaměstnaná v pobočce velké fotografické agentury, která se zabývala módou. To znamená, že stála nikoli před kamerou, nýbrž naopak za ní, zatímco ve studiu zatím musely po celé hodiny pózovat ty nejkrásnější a nejexotičtější dívky, které si módní návrháři a tvůrci pro své modely vybrali.
Všichni byli překvapeni, že si - slečna O. odložila dovolenou až do pozdního podzimu, protože tohle je období, kdy bývá ve světě módy nejrušněji, kdy se uvádí na trh spousta nových kolekcí. Jenže tohle samo ještě nic nebylo. Co je udivovalo nejvíc, byl její proměněný vzhled po návratu. Na první pohled nikdo nedokázal říct, co se na ní vlastně změnilo, ale přitom to všichni pociťovali. A čím dále ji pozorovali, tím víc se v tom všichni utvrzovali. Zcela zřetelně chodila i seděla vzpřímeněji, oči měla nezvykle projasněné a gesta podivně odměřená, což vynikalo zejména ve chvílích oddechu.
Odjakživa se oblékala konzervativně, jak často dělávají dívky, které zastávají obvyklou mužskou práci. Jenže ona si počínala tak šikovně, že to všichni přijímali jako samozřejmost. Proto ostatní dívky, které se pohybovaly v jejím okolí - nezajímaly se totiž o nic jiného než o módu, jako ženy i jako profesionálky, o šaty a módní doplňky - jediným pohledem zaregistrovaly to, co by třeba uniklo jiným.
Slečna O. nosila nyní svetry rovnou na holém těle, což bylo jasně patrné podle chvění ňader - René jí totiž nakonec její svetry schválil a plisované sukně, které kolem ní doslova vířily, když se prudčeji otočila, a které nosila tak často, až se staly jakousi její uniformou.
"Úplně jako malá holčička," řekla jí jednoho dne jakási modelka, blondýnka se zelenýma očima, slovansky oblými tvářemi a olivovou pletí, která s tímhle vším šla skvěle dohromady. "Jenže bys neměla nosit podvazky," dodala. "Tak si úplně zničíš nohy."
Právě tahle poznámka způsobila, že slečna O. nyní v její přítomnosti usedala poněkud příliš hbitě - s dobrým rozmyslem - na opěradlo rozměrného křesla, obvykle přímo před jejími zraky. Sukně se jí přitom vyhrnula vysoko vzhůru. Vysoká dívka tak moha vidět její nahá stehna, bíle prosvítající nad srolovanými punčochami, jež jí dosahovaly právě nad kolena.
Slečna O. pozorovala její úsměv, tak podivný, že by se byla ráda dozvěděla, co si pokaždé v tu chvíli myslí. Při téhle příležitosti si jednou začala vytahovat punčochy nahoru, jako by si je upravovala. Nebylo totiž snadné, ani s pomocí gumových podvazků, udržet punčochy na noze těsně, aby se nekrčily, když jí dosahovaly sotva do půli stehen.
"Tohle je praktická věc," obrátila se k Jacquelině jakoby na vysvětlenou.
"Praktická k čemu?" chtěla vědět Jacquelina. "Nemám ráda podvazkový pás," odvětila slečna O.
Avšak Jacquelina už její odpověď nekomentovala, měla oči jen pro železný prsten.
V průběhu několika málo následujících dní vyfotografovala slečna O. Jacquelinu snad padesátkrát. A fotky vyšly tak skvěle, jak se jí ještě žádné nepodařily.
Snad ještě nikdy neměla k dispozici takovou modelku. Ale především ještě nikdy předtím nedokázala na snímcích objevit takový výraz a tolik citovosti, jak ve tváři, tak i v těle samotném. I když vlastně jejím prvotním dílem bylo jen to, jak zatraktivnit hedvábí, kožešiny a krajky prostřednictvím náhle objevené krásy tohoto stvoření úžasného jako víla. Jacquelina vypadala v nejprostší blůzičce, jako by měla na sobě norka.
Snad ji samotnou překvapilo, co snímky ukázaly. Měla na nich krátké, husté světlé vlasy, jež se jen lehoučce vlnily. Když se omlouvala, měla ve zvyku sklánět mírně hlavu k levému rameni a ukrývat tvář ve zvednutém kožešinovém límci, pokud na sobě zrovna měla kožešinu. Slečna O. ji jedenkrát v téhle pozici zachytila na fotografii, rozněžnělou a rozesmátou, s vlasy jako by je rozfoukl náhlý závan větru a s hladkými, tvrdými tvářemi zabořenými do šedivé norčí kožešiny, tak měkoučké a šedavé jako popel z čerstvě vyhořelého dřeva.
Rty měla nepatrné od sebe a oči přivřené. Na zářivě lesklé fotografii vypadala jako dokonale šťastné děvče, a přitom jako utopená - tak byla bledá, tolik bledá.
Slečna O. ten snímek vykopírovala z negativu tak měkce, s potlačením kontrastu, jak se jen odvážila. Udělala také jinou fotku Jacqueliny, která jí připadla ještě úžasnější: s nahými rameny, krásné modelovanou hlavou a s jemnými tvářemi. Světlo na ni dopadalo zezadu. Halil ji rozměrný závoj tvořený širokými oky, z něhož vyčníval dvojitý, absurdní chochol z volavčích per. Nehmatná bílá pera jí lemovala hlavu jako proužky kouře.
Na sobě měla ohromnou róbu z těžkého brokátového hedvábí, červenou jako šaty středověkých nevěst, která jí klesala až ke kotníkům.
Róba byla těsná v pase, aby se rozšiřovala v bocích a její výztuž zřetelně odhalovala křivku ňader. Něco takového návrháři obvykle označovali jako slavnostní společenské šaty, a nikdy je nikdo nevzal na sebe.
Sandály na jehlovém podpatku byly rovněž červené. Po celý čas, co před ní Jacquelina pózovala oděná do těchhle šatů, v červených střevíčkách a pod závojem, jenž vzdáleně připomínal masku, slečna O. očima v duchu trošku pozměňovala a doplňovala, nepatrně tady a malounko jinde: pas ještě trošičku stáhnout těsněji, nepatrně zvednout prsy - a náhle to byly tytéž šaty jako v Roissy, tytéž, co nosila Jeanne. Vždyť to bylo totéž hlaďoučké hedvábí spadající v bohatých kaskádách, jehož měl člověk plné ruce a které zvedal na požádání... Prokrista, ano, vždyť Jacquelina je nadzvedla úplně stejným pohybem, když sestupovala z rampy, na níž posledních patnáct minut pózovala. Ozvalo se dokonale totožné zašustění suchého listí.
Cožpak tyhle slavnostní šaty nebude už oblékat nikdo jiný? Ale ano, určitě ano. Jacquelina rovněž nosila kolem krku těsný zlatý náhrdelník a dva zlaté náramky na zápěstích.
A pak udělala slečna O. něco, co ještě nikdy předtím: následovala Jacquelinu do rozlehlé převlékárny, která přiléhala rovnou ke studiu. Tady se modelky převlékaly a upravovaly, tady odkládaly předváděné modely a ukládaly si sem své skříňky s líčidly po pracovní době. Zůstala stát přímo ve dveřích opřená o veřeje, očima jako přikovaná k zrcadlu na toaletním stolku, k němuž usedla Jacquelina, aniž si červenou róbu svlékla.
Zrcadlo bylo natolik rozměrné - pokrývalo celou zadní stěnu stolku a ostatně i povrch stolku tvořila prostá deska z černého skla - že mohla vidět zároveň obraz Jacqueliny i svůj vlastní a navíc kostymérku, která Jacquelině právě snímala chochol a tylový přehoz tvořený širokými oky. Jacquelina sama si odepjala náhrdelník, její dvě nahé paže se zvedly jako páky.
V podpažních jamkách se jí zaperlily droboučké krůpěje potu. Slečna O. postřehla, že si podpaží vyholila. Proč? Napadlo ji, jaká je to škoda, když má chloupky takhle světloučké? Vdechla ostrou, ale přitom nevtíravou vůni, tak trochu kořennou, a zauvažovala, jaký parfém by měla Jacquelina používat - jaký by jí asi přidělili oni?
Pak si Jacquelina rozepjala oba náramky a odložila je na skleněnou desku, o niž krátce třeskly jako jednotlivé články kovového řetězu o sebe. Měla tak světlé vlasy, že dokonce i její pokožka nesla temnější odstín, šedavě narůžovělou, barvou připomínající jemňoučký píseček, který zůstane na pláži, když ustoupí odliv.
Na fotografii bude rudé hedvábí jako černé. Přesně v tomhle okamžiku se nadzvedly dlouhé řasy, které si Jacquelina velice nerada černila, a slečna O. se v zrcadle střetla s jejím pohledem. Byl to pohled strašlivě dlouhý a pronikavý, od nějž neměla silu odtrhnout oči. Jen cítila, jak začíná ve tváři rudnout.
A nic víc.
"Odpust'," řekla konečně Jacquelina, "musím se svléknout " "Promiň," zamumlala slečna O. a zavřela za sebou dveře. Následujícího dne si přinesla domů zkušební pozitivy snímků, které udělala včera, aniž přesně chápala, co tím vlastně sleduje či kam míří, aby je ukázala svému milému, který, ji pozval na večeři. Prohlížela si je, zatímco dokončovala líčení u toaletního stolku ve svém pokojíčku. Sklouzla na fotografii prstem a zastavila se na křivce obočí. Tvář nesla slaboučký náznak úsměvu.
Avšak, když zaslechla zvuk klíče ve dveřích od bytu, nechala fotografie sklouznout do zásuvky.
Za dva týdny byla slečna O. kompletně vybavená a připravená k použití, což se jí začalo příčit, když jednou navečer nalezla po návratu domů ze studia vzkaz od svého milence, jímž ji žádal, aby se připravila, že půjdou společně ještě s jedním jeho přítelem na večeři. Že pro ni přijede auto, šofér přijde nahoru a zazvoní na ni. Postskriptum upřesňovalo, že si má vzít kožešinový kabátek, že se má obléci celá do černého (slovo celá bylo podtrženo) a že má vynaložit tu námahu a použít stejný parfém jako v Roissy.
Bylo šest hodin. Měla být celá v černém a jak se slušelo na večeři uprostřed prosince, za chladného počasí. Znamenalo to vzít si na sebe černé punčochy, černé rukavičky, svou plisovanou vlnící se sukni, silný svetr s flitry nebo krátký černý kabátek z hedvábného rypsu. Rozhodla se pro rypsový kabátek. Byl vycpaný prošívanou podšívkou a pěkně vypasovaný od ramen až do pasu, takže připomínal vyšívané vatované kabátce, jaké nosívali muži v šestnáctém století. Krásně zdůrazňoval vystupující poprsí, což bylo tím, že do něj byla všitá jakási podprsenka. Lemovaný byl stejným rypsem a vzadu se dělil do dvou šůsků dosahujících na boky.Jedinými třpytivými doplňky byly zlaté háčky podobné těm, jaké mívají dětské zimní boty. Byly uchycené na širokých kroužcích, jež při zapínání a rozepínání vydávaly cinkavé zvuky.
Slečna O. rozložila všechny zvolené šaty na postel a pod ni postavila své střevíčky z jemné hlazené kůže s vysokými podrážkami a jehlovými podpatky. Náhle jí připadlo velice podivné, že sleduje sama sebe, jak se v koupelně s úzkostlivou pečlivostí maluje a parfémuje po koupeli. Snad proto, že stejně si počínala i v Roissy. V šuplíku svého toaletního stolku nalezla zvláštní růž - dosud nikdy takovou nepoužívala - jíž se dala zintensivnit barva prsních dvorců. Ihned po použití byla takhle růž prakticky neviditelná, později však způsobila značné ztmavnutí. Uvážila, že jí nanesla příliš mnoho a pokusila se jí trochu setřít lihem. Příliš se jí to však nedařilo a musela začít úplně znovu, nanášet pivoňkově růžovou hmotu na hroty svých ňader.
Zcela však neuspěla, když se pokusila zdůraznit si rtěnkou konečky pysků mezi stehny. Nemohla se k nim přes chloupky vůbec dostat, a když se jí to konečně podařilo, růž nezanechávala na jemné pokožce žádné stopy. Pak přece jen nalezla mezi všemi drobnými válečky rtěnek, které se jí v zásuvce nashromáždily, jednu neslíbatelnou, kterou neměla ráda, protož jí připadala příliš suchá a držela tak pevně, že se prakticky nedala odstranit. Ta konečně v klíně splnila svůj účel.
Nalakovala si vlasy, napudrovala se a nastříkala na sebe parfém. René jí daroval rozstřikovač, z něhož tryskal silný proud. Nikde nenašla uveden název parfému. Vydával vůni vyschlého dřeva a vřesovišť na blatech, pronikavou a trochu divokou. Proud parfému se jí vstřebával do pokožky a ztrácel, na chloupcích v podpaží a v klíně ulpíval a utvářel droboučké kapičky.
V Roissy se slečna O. naučila, že příprava vyžaduje čas. Naparfemovala se celkem třikrát, když pokaždé dopřála kapičkám, aby se vsákly či vyschly. Nejprve si na sebe natáhla punčochy a nazula si střevíčky na vysokém podpatku, nato si oblékla spodničku a sukni a nakonec kabátek. Pak si ještě natáhla rukavice a vzala kabelku. Měla v ní pudřenku, rtěnku, hřeben, klíče a deset franků.
Když si oblékla rukavičky, vytáhla ze skříně kožíšek a zároveň pohlédla na budík na nočním stolku: tři čtvrtě na osm. Usedla šikmo na okraj postele a očima se zabodla do ciferníku. Nehnutě vyčkávala, až zazvoní.
Jakmile se konečně ozval, povstala a chystala se k odchodu. Ještě než zhasla světlo, zahlédla v zrcadle nad toaletním stolkem svůj jemný, dychtivý a poddajný výraz.
Když tlakem otevřela dveře malé italské restaurace, před níž auto zastavilo, René byl prvním člověkem, kterého postřehla. Něžně se na ni usmíval od baru. Uchopil ji za ruku a obrátil se k jakémusi prošedivělému atletovi. Představil ji v angličtině a atleta nazval sirem Stephenem H.
Slečně O. nabídli židli mezi sebou. Když se chystala usednout, René jí pološeptem řekl, aby si dala pozor a nezmačkala si šaty. Pomohl jí vyhrnout sukni a rozestřít ji přes hrany židle. Okamžitě pocítila na nahém těle chladnou kůži sedadla a jeho bílý kovový rám se jí přitiskl přímo do záhybu, kde hýždě přecházejí ve stehna.
Nejprve se totiž odvážila usednout jen na krajíček, neboť se obávala, že když se usadí pohodlně, neodolá pokušeni, aby si přehodila nohu přes nohu. Sukně se kolem ní rozprostřela a vzdula. Pravou patu si opřela o příčku spojující nohy židle, špičkou levé se dotýkala země.
Angličan, který se jí bezeslova uklonil, od ní nemohl odtrhnout zraky. Všimla si, že si prohlíží její kolena, ruce, nakonec i její rty - avšak tak chladně, s natolik zkoumavým výrazem a s takovým sebevědomím, že si slečna O. připadala, že je pouhá věc, kterou právě měří a váží. A zároveň si plně uvědomovala, že ve skutečnosti také ničím jiným není.
Dohnána tím pohledem i z vlastní vůle si stáhla rukavičky: dobře věděla, že ten muž promluví, jakmile si obnaží ruce. Věděla, že je má zcela neobvyklé, spíše jako ruce mladíka než skutečně ženské, a že nosí na třetím prstě levé ruky ten železný prsten s trojitou zlatou spirálou.
A přece nepronesl ani slovo, jen se pousmál: spatřil prsten.
René pil Martini, sir Stephen whisky. Svíral skleničku v dlani, upíjel pozvolna a vyčkával, až René dorazí své druhé Martini a slečna O. dopije grapefruitovou šťávu, kterou jí René objednal. Mezitím se vyjádřil, že jestli bude slečna O. zajedno s , jejich společným názorem, povečeří v dolejší místnosti, která je útulnější a méně hlučná než tahle v přízemí. Tady dole vlastně není nic jiného než rozšířený bar.
"Samozřejmě," souhlasila slečna O. a hned sbírala kabelku s rukavicemi, které odložila na barový pult.
Sir Stephen, aby jí pomohl vstát od stolu, jí nabídl pravé rámě, o něž se opřela rukou. Konečně ji oslovil a prohlásil, že její ruce jsou jako stvořené, aby je krášlilo železo, a proto že jí železo strašně sluší. Avšak poněvadž to pronesl anglicky, připadlo jí, že slova provází stín dvojznačnosti. Nevěděla, zda se vyjadřuje přímo k prstenu, anebo jestli nemá náhodou na mysli řetězy.
V místnosti pod schody, jež měla sice prostý bíle vymalovaný strop, byla však chladivá a příjemná, se nacházely pouze čtyři stolky. U jednoho z nich seděli hosté, kteří už s večeří pomalu končili. Stěny pokrývala kresba - připomínající fresky - znázorňující gastronomickou a turistickou mapu Itálie, vyvedená v pastelových, zmrzlinových barvách: vanilkové, malinové a pistáciové. Připomněly slečně O., že má chuť poručit si namísto moučníku zmrzlinu se spoustou mandlí a šlehačky. Náhle se cítila uvolněně a šťastně, neboť se pod stolem dotýkala svými koleny jeho, a když promluvil, věděla, že hovoří jen a jen k jejím uším.
I René ji očima visel na rtech. Souhlasili s tím, aby si dala zmrzlinu, ale nedopřáli jí kávu. Sir Stephen totiž pozval slečnu O. a Reného na kávu k sobě. Všichni povečeřeli velmi lehce a slečna O. si uvědomila, že stejně tak opatrně pijí. Jí vůbec žádný alkohol neobjednali - k večeři jen půl litru Chianti pro všechny tři dohromady. Povečeřeli také velice rychle - bylo sotva devět hodin.
"Poslal jsem řidiče domů," řekl sir Stephen. "Neřídil byste, prosím, vy, René? Najít můj dům je ta nejjednodušší věc na světě."
René usedl za volant, slečna O. vedle něj a hned po její pravé ruce sir Stephen. Auto bylo totiž velikánský buick, takže tři lidé měli na předním sedadle spoustu místa.
Když minuli křižovatku Alma, spatřili Cours la Reine, poněvadž z korun stromů opadalo listí, a dále Place de la Concorde, celé se třpytící pod oblohou, jež sice slibovala sníh, ale z níž se zatím ještě vločky nesypaly. Slečna O. zaslechla slabé cvaknutí a ucítila, jak jí po nohou vzhůru stoupá teplý vzduch - sir Stephen zapjal topení.
René se stále držel na pravém břehu Seiny, pak však zabočil na Pont Royal a přes něj přejel na opačný břeh. Voda mezi kamennými pilíři se zdála stejně mrazivá jako kámen a také stejně černá.
S barvou se jí v mysli spojila myšlenka na hematity, jež také někdy bývají černé. Když jí bylo patnáct, její nejlepší přítel, jemuž tehdy bylo třicet a kterého milovala, nosil na prstenu hematit zasazený do kolečka maličkých diamantů. Slečně O. by se líbil celý náhrdelník z takových černých kamenů, bez diamantů, velice těsný náhrdelník. Vyměnila by náhrdelník, který dostala nyní - ne, už jej přece nenosila - za ten s hematity ze svých představ? Znovu se jí vynořila před očima ta strašná místnost, kam ji zavedla Marion, kdesi za křižovatkou Turbigo, a vybavilo se jí, jak si rozvázala - ona, ne Marion - své dva dlouhé culíky, které si česala jako pravá školačka, když ji Marion svlékla a položila na železnou postel. Jak byla Marion krásná, když ji laskala! A je pravda, že oči mohou třpytit jako hvězdy. Ty její skutečně vypadaly jako mihotající se modré hvězdičky.
René s autem zastavil. Slečna O. úzkou uličku nepoznávala, byla to některá z těch, co křižují rue de lUniversité nebo rue de Lille.
Byt sira Stephena ležel na vzdáleném konci dvora, v jednom z křídel starého soukromého domu, takřka paláce. Jeho pokoje ležely v řadě za sebou, procházelo se z jednoho přímo do druhého. Místnost úplně na konci řetězce byla z nich zároveň největší a nejpoklidnější, zařízená nábytkem z tmavého anglického mahagonu a světle žlutými a šedivými hedvábnými závěsy.
"Neměl bych po vás chtít, abyste se starala o oheň," řekl sir Stephen slečně O., "zato tahle pohovka je určena pro vás: Posaďte se, prosím. René postaví na kávu. Byl bych vám nanejvýš vděčen, kdybyste mohla vyslechnout, co vám musím říct."
Velká pohovka potažená světlým damaškem stála v pravém úhlu ke krbu, přímo naproti oknům, která hleděla přes zahradu. Okna na opačné straně mířila naopak do dvora. Slečna O. si svlékla kožíšek a přehodila jej přes konec pohovky. Když se obrátila nazpět, všimla si, že její milenec společně s hostitelem stojí a sir Stephen ji chce přivítat.
Odložila kabelku vedle kožíšku a stáhla si rukavice. Kdy už se konečně naučí, jestli se to vůbec kdy v životě naučí, tak samozřejmé pohyby, aby nikoho ani nenapadlo, když si nadzvedává sukni, že nedokáže zapomenout na svou nahotu, na své podrobení? Ne, určitě ne v téhle situaci, kdy její milý společně s cizím mužem zírali přímo na ni, jako právě teď.
Usedla a opustila tuhle myšlenku. Když sir Stephen prohrabával oheň, René znenadání obešel pohovku, uchopil slečnu O. za hrdlo a za vlasy, položil jí hlavu na gauč a políbil ji na ústa. Byl to polibek tak dlouhý a tak vášnivý, až zalapala po dechu a cítila, jak jí z klína stoupá horkost.
Odtrhl ústa na tak krátký okamžik, aby jí řekl, že ji miluje, a okamžitě se k ní přisál znovu. Slečna O. si složila ruce, rozhozené v gestu naprosté poddajnosti a odevzdání, dlaněmi vzhůru na své černé šaty, jež se kolem ní rozvinuly jako okvětní lístky. Mezitím se přiblížil sir Stephen, a když se René od ní konečně odtrhl a ona otevřela oči, střetla se s Angličanovým šedivým a neuhýbajícím pohledem.
Třebaže byla překvapená, dost vyvedená z míry a vzrušením ještě sotva popadala dech, přesto nemohla přehlédnout, že ji rovnou hltá očima a že z něj přímo vyzařuje žádost. Ostatně kdo by ji dokázal odolat, její vůni, jejím pootevřeným rtům s plnými rty, jejím dvěma běloskvoucím kolenům ostře kontrastujícím se sukní a s pážecím kabátkem, jejím velikým a čistým očím, které už před ním neprchaly? Sir Stephen si však dovolil jen jediné gesto. Jemňoučce jí přejel prstem po obočích a pak i po rtech. Usedl naproti ní na opačné straně krbu, a když se René rovněž usadil do křesla, dal se do řeči.
"Počítám, že René s vámi nehovořil o své rodině," řekl. "Přesto už přece jen možná víte, že jeho matka, předtím než se vdala za jeho otce, měla za manžela jakéhosi Angličana, který měl syna z prvého manželství.
Ten syn jsem já. Ona mě vychovávala po celou dobu, než mého otce opustila. Takže René a já nejsme skutečnými příbuznými, a přece svým způsobem bratři. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že vás miluje. Byl bych na to býval přišel, i kdyby mi to neprozradil, dokonce i kdyby vůbec neotevřel ústa: člověku úplně stačí, když zachytí pohled, jímž se na vás dívá. Vím také, že patříte mezi dívky, které byly v Roissy, a domnívám se, že se tam ještě vrátíte. Prsten, který nosíte, mi principiálně dává právo, abych si s vámi dělal, co se mi zachce, stejně jako všem mužům, kteří vědí, co to znamená. Pro ně by to však znamenalo jen prchavé dobrodružství zatímco my od vás očekáváme něco mnohem hlubšího. Říkám my, protože, jak sledujete, René mlčí: dává přednost tomu, abych mluvil za nás oba.
Jestli se můžeme považovat za bratry, já jsem ten starší, o deset roků. Vždycky jsme se mezi sebou o všechno dělili, jako bratři. Co náleželo mně; patřilo zároveň jemu, stejně jako obráceně. Souhlasíte s tím, že byste se k nám přidala? Prosím vás o to a zároveň vás žádám, abyste to odpřísáhla. Protože tohle bude vyžadovat více než jen vaši poddajnost, o které víme, že s ní můžeme počítat.
Než odpovíte, zauvažujte na okamžik nad tím, že já znamenám pouze, že já můžu být jen jiná tvář vašeho milého: i nadále budete mít jen jednoho pána. Impozantnější, ujišťuji vás, než byli muži, jimž jste byla k dispozici v Roissy. Vždyť jsem tam pobýval řadu dní, a kromě toho ctím zvyky a rituály."
Poslední větu vyslovil anglicky.
Tichý, sebevědomý hlas sira Stephena se rozplynul v absolutním tichu. Dokonce i plameny v krbu se mihotaly zcela nehlučně. Slečna O. seděla přimrazená k pohovce jako motýl připíchnutý špendlíkem do skříňky, dlouhým nástrojem ukutým ze slov a z pohledů, jimiž jí pronikal pod kůži, jimiž jí svlékal a ohledával její nahé tělo. Už nevládla svým prsům, rukám, své šiji. Avšak jedním si byla více než jistá: zvyky a rituály, o nichž se zmínil, se budou výhradně vztahovat (kromě jiných částí jejího těla) k jejím dlouhým stehnům ukrytým pod černou sukní, k jejím již pootevřeným stehnům.
Oba muži seděli naproti. René pokuřoval, avšak dříve než si zapálil cigaretu, přiložil plamének k jedné z těch lamp s černým stínidlem, jež odsávají kouř. Vzduch pročišťovaný již hořícím dřevem zavoněl chladnou nocí.
"Dáte mi odpověď, anebo byste si přála dozvědět se víc?" opakoval sir Stephen.
"Jestli budeš souhlasit," řekl René, "sám tě upozorním na záliby sira Stephena."
"Požadavky," opravil sir Stephen.
Nejtěžší na celé záležitosti, pomyslela si slečna O., nebyl problém, zda má dát svůj souhlas. Dobře si uvědomovala, že nikomu z přítomných se ani na okamžik nesnilo o tom, že by snad mohla odmítnout, a proto také samozřejmě nesměla. Nejtěžší bylo vůbec promluvit. Na rtech cítila mravenčení a dokonale jí vyschlo v ústech, po slinách v nich nebylo ani památky. Mučivá úzkost jak ze strachu, tak zároveň i ze žádosti jí stáhla hrdlo. Ruce, které náhle znovu objevila, že je vůbec vlastní, měla chladné a vlhké.
Kéž by tak mohla zavřít oči! Jenže to se nedalo. Dva cizí pohledy se proti ní obracely, pohledy, před nimiž nemohla - a ani si nepřála - uniknout. Připoutávaly ji k čemusi, o čem se domnívala, že to navždy zanechala v Roissy. Neboť od jejího návratu měl pro ni René jen laskání. Symbol hlásající, že patří každému, kdo zná tajemství prstenu, zůstával bez následků. Bud' se nesetkala s nikým, kdo byl do tajemství zasvěcen, anebo ti, kteří byli, mlčeli. Jedinou osobou, kterou měla v podezření, byla Jacquelina - jenže jestli byla Jacquelina v Roissy, jak to, že sama prsten nenosila? Kromě toho, jaká práva by dávalo Jacquelině to, kdyby věděla, že slečna O. byla v Roissy, kdyby znala tajemství - a měla by vůči ní vůbec nějaká?
Aby dokázala promluvit, musela by zaujmout jinou pozici. Jenže nebyla schopna pohybu o své vlastní vůli - ačkoli kdyby jí oni poručili, dokázala by povstat okamžitě. Jenže tentokrát po ní naopak požadovali, aby to nebyla jen slepá poslušnost, podrobení se příkazu. Chtěli, aby jejich přání dokonce předvídala, aby se považovala za otrokyni a s tím vědomím aby se oddávala.
Tohle tedy měli na mysli, když hovořili o jejím souhlasu. Uvědomila si, že Renému vlastně nikdy nic neřekla kromě Miluji tě a Jsem tvoje. Dnes se zdálo, že po ní chtějí, aby mluvila a aby vyjádřila souhlas, konkrétně a podrobně, s tím, s čím až doposud souhlasila mlčky.
Konečně se posadila, vzpřímila se a jako by ji to, co se chystala pronést, škrtilo, rozepjala si horní háčky na své tunice, až bylo patrné údolí mezi ňadry. Pak povstala. Ruce a kolena se jí chvěly.
"Jsem tvoje," konečně řekla Renému. "Udělám všechno, co chceš, abych udělala."
"Ne," přerušil ji, "naše. Opakuj po mně: patřím vám oběma. Udělám všechno, co vy dva budete chtít, abych udělala."
Šedé pronikavé oči sira Stephena si ji neoblomně prohlížely. Také René do ní zabořil svůj pohled. Pod jejich očima si připadala ztracená. Pomalu opakovala slova, která jí diktoval, jako by to bylo nějaké gramatické cvičení - převést větu do prvé osoby.
"Dáváš právo siru Stephenovi a mně..."
Právo nakládat s jejím tělem tak, jak si budou přát, jakýmkoli způsobem a na jakémkoli místě. Právo uvrhnout ji do řetězů, právo zbičovat ji jako otrokyni či vězně za sebemenší prohřešek či přestupek anebo jednoduše pro jejich potěchu. Právo nebrat v potaz její prosby a nářky, kdyby ji dohnali až tak daleko.
"Hádám," řekl René, "že když jsme pokročili až tak daleko, byl by sir Stephen rád, abych převzal slovo, když se ty i já snažíme spolupracovat, a abych tě stručné zpravil o jeho požadavcích."
Jak nyní slečna O. naslouchala svému milému, připomněla se jí slova, která od něj slyšela v Roissy - tentokrát zněla téměř stejně. Avšak teď je prakticky nevnímala, schoulila se do sebe tak, že klouzala kolem ní. Ochraňoval ji pocit, že tohle všechno se neděje ve skutečnosti, že je to pouhý sen, nebo součást nějakého jejího druhého života a snad to vůbec ani není pravda. Je to úryvek snu, noční můry: nachází se v jakémsi vězení, má na sobě překrásné večerní šaty, muži jsou v maskách. Tohle všechno ji odřezávalo od jejího vlastního života, dokonce až do takové míry, že vlastně nevěděla, ve kterém světě se nachází. Tam v Roissy se cítila tak, jak si připadáte v noci, utopeni ve snu, který se vám zdál předtím a která na vás sestupuje znovu: jste si jistí, že to je jen sen a že skončí, a přejete si, aby skončil, protože nemáte jistotu, zda to všechno vydržíte. Ale zase si naopak přejete, aby pokračoval, protože jste zvědaví, jaký má konec.
Tedy, konec se začínal rýsovat tam, kde jej očekávala nejméně a možná, že už neočekávala vůbec žádný - a v podobě, kterou očekávala nejméně. Za předpokladu, jak ji také napadlo, že tohle je skutečný konec, že to není ve skutečnosti jen cosi, co jej skrývá, aby se za tím skrývalo ještě něco jiného. Současný konec ji vrátil ze vzpomínek do skutečnosti. Co zatím bylo jen realitou v uzavřeném kruhu, jakýmsi soukromým vesmírem, náhle se chystalo proniknout do celého jejího všedního života, do jejího každodenního počínání a zvyků, a to ve vnějším světě i do ní dovnitř. Ted' už se nespokojí jen se symboly, s obnaženými hýžděmi, s podprsenkou rozepínací vepředu, se železným prstenem - nyní bude vyžadovat skutečné naplnění.
Byla pravda, že René ji nikdy nebičoval, a jediný rozdíl na jejich vztahu v období předtím, než ji zavezl do Roissy, a po jejím návratu byl v tom, že nyní vyhledával nejen její klín, ale také ústa, zatímco předtím se soustřeďoval pouze na vagínu. Nebyla schopna uhodnout, zda některé z těch pravidelných mrskání, která jí uštědřovali v Roissy, bylo také jeho rukou - byt' i třeba jednou jedenkrát. Mohlo se to stát jen tehdy, když jí převázali oči páskou, nebo když se muži zamaskovali. Osobně o tom však pochybovala. Vzrušení které mu poskytovala podívaná na její spoutané tělo, které si brali cizí muži, na její marný odpor, na její pláč bylo bezpochyby tak veliké, že by sám jistě proti ní nezvedal ruku a nerozptyloval se tím.
Jako by její dohady nyní potvrzoval. Řekl jí totiž, velmi jemně, velmi něžně, aniž by opustil své pohodlné hluboké křeslo, v němž napůl ležel s nohama křížem, řekl jí, že je šťastný. Může jí totiž tlumočit rozkazy a požadavky sira Stephena, a navíc ona sama po nich touží.
Kdykoli si sir Stephen bude přát, aby s ním strávila noc v jeho domě, anebo třeba jen hodinu, nebo když zatouží, aby jej doprovázela mimo Paříž, či někam přímo v Paříži, třeba v restauraci anebo na nějaké představení, zavolá jí a pošle pro ni auto - pokud pro ni nezajede sám René a nevyzvedne ji. Dnes, právě teď, je na ní, aby se vyjádřila. Souhlasí?
Jenže slova ji zradila. Vyjádřit souhlas, který po ní tak znenadání vyžadovali, znamenalo kývnout k tomu, že se jim sama vydá do rukou. Říct předem ano na všechno, s čím si přála souhlasit, ale k čemu její vlastní tělo říkalo jasné ne, alespoň pokud se týkalo bičování. A co se týkalo všeho ostatního, kdyby byla poctivá sama k sobě, musela by připustit, že pociťuje jak vzrušení, tak i zároveň úzkost. Její pocity probouzelo to, co četla v očích sira Stephena. Byly příliš intenzivní na to, aby mohla oklamat sama sebe. Celá se chvěla jako lísteček ve větru a právě z toho důvodu, proč se tak chvěla, věděla, že očekává dokonce ještě netrpělivěji než on sám okamžik, kdy se jí dotkne, kdy k ní přitiskne své rty.
Asi bylo na ní, aby tu chvíli uspíšila. Ačkoli měla dost odvahy, ačkoli se přání proměnilo ve zdrcující touhu, náhle se cítila tak slaboučká, jako by se měla každým okamžikem sesout na podlahu a její šaty se kolem ní rozestřít jako květ.
V tichu poznamenal sir Stephen dutým hlasem, že strach jí velice sluší. Jeho slova však neplatila jí, nýbrž Renému. Slečně O. se zdálo, že vynakládá značné sebeovládání, aby na ni nespěchal, a že zároveň svého sebeovládání lituje. Ačkoli se jeho pohledu vyhýbala a upírala zraky na Reného, ze strachu, aby nespatřil, co se jí usadilo v očích, a aby to snad nepovažoval za proradnost. Vždyť přece nikoho nezradila, neboť kdyby měla skutečně zvážit svou touhu náležet siru Stephenovi oproti tomu, aby patřila Renému, nezaváhala by ani na okamžik. Poddávala se této žádosti jen z jediného důvodu, protože jí to René dovolil a v jistém smyslu jí dal najevo, že jí to přikazuje. A v hloubi duše se stále trošku obávala, aby Reného neranila tím, že bude svolná příliš rychle a příliš radostně. Jestliže jí dá sebeslabší náznak, okamžitě na všechno zapomene, všechno bude smazáno.
Avšak žádné znamení nepřišlo. Naopak se omezil jen na to, že se jí potřetí zeptal na její odpověď. Zamumlala:
"Souhlasím se vším, co si vy dva přejete," a sklopila pohled na své ruce, které měla položené na oblinách kolen, nesepjaté. Pak dodala stejně mumlavě: "Ráda bych věděla, jestli mě budete bičovat..."
Nastala předlouhá pauza, v jejímž průběhu dvacetkrát zalitovala, že se otázky odvážila. Pak jí hlas sira Stephena pomalu odpověděl:
"Čas od času."
Slečna O. zaslechla škrtnutí zápalky a zazvonění skleniček: oba muži si pravděpodobně dopřávali další rundu whisky. René nechal slečnu O., aby si poradila, jak umí. Neříkal nic.
"I když teď budu s bičováním souhlasit," řekla, "i když vám to nyní slíbím, pak to třeba nevydržím."
"Všechno, oč vás nyní žádáme, je, zda jste ochotná bičování podstoupit. Jestli dáte souhlas předem, bude pak marné křičet a naříkat," pokračoval sir Stephen.
"Ach, prosím vás, pro všechno na světě, ještě ne!" vykřikla slečna O., neboť sir Stephen se zvedl na nohy, naklonil se nad ní a uchopil ji za ramena. René jej následoval.
"Dejte nám tedy svou odpověď!" řekl sir Stephen. "Souhlasíte?" Konečně se z ní vydralo, že ano, že souhlasí. Jemně jí pomohl, aby se zvedla. Nejprve ji posadil, ale vzápětí ji přiměl, aby poklekla tváří dolů k rozměrné pohovce a složila na ni natažené paže, poprsí a hlavu.
Oči měla zavřené a myslí jí probleskl obrázek, který viděla před několika lety: byla to prapodivně tištěná ilustrace, která zachycovala ženu klečící stejně jako ona sama před křeslem. Podlaha byla z dlaždic a v jednom rohu místnosti si hrálo dítě se psem. Žena měla zdvižené sukně a těsně nad ní stál muž hrozivě mávající svazkem prutů, chystal se ji zmrskat. Všichni měli na sobě šaty ze šestnáctého století a ilustrace nesla název, který ji dočista znechutil: Rodinné trestání.
Jednou rukou ji René uchopil obě zápěstí jako do svěráku a druhou jí vyhrnul sukni tak vysoko, že ucítila, jak se jí mušelínový okraj otřel o tvář. Pohladil ji boky a obrátil pozornost sira Stephena ke dvěma půvabným dolíčkům a k záhybu mezi jejími stehny. Pak jí stejnou rukou sevřel kolem pasu, aby ještě lépe vyvstaly její hýždě, a poručil jí, aby víc roztáhla kolena.
Poslechla beze slova. Chvála, jíž René zahrnoval půvaby jejího těla, odpovědi sira Stephena - a zejména to, jak vulgárních slov oba muži užívali, v ní probudila tak ochromující a neočekávanou vlnu studu, že v ní zcela pominula žádost, aby si ji sir Stephen vzal. Začala si naopak přát, aby se do ní zahryzl bič. Považovala by to za osvobození, bolest a nářek by zasluhovala oprávněně. Avšak ruce sira Stephena jí sklouzly do slabin, pronikly branou, ustoupily, pak se do ní prsty opět vnořily, až zasténala bolestí. Cítila se tak ponížená, odhalená a znásilněná, že jí zbyl jen pláč.
"Nechám tě teď siru Stephenovi," prohlásil pak René. "Zůstaň ve stejné poloze, v jaké jsi, dovolí ti odejít, až mu to bude vhod."
Jak častokrát zůstávala takhle v Roissy, na kolenou, přístupná všem, kteří o ni stáli? Jenže tam měla pokaždé ruce spoutané náramky, šťastná vězeňkyně, na niž kdokoli mohl vložit ruku a od níž nic nebylo jinak požadováno. Tady se naopak stalo z její svobodné vůle, že zůstala polonahá. Přitom stačil jediný pohyb ruky, aby se zahalila, a stejně nepatrná námaha, aby opět vstala. Avšak slib ji svazoval stejně jako kožené náramky či ocelový řetěz. Ale byl to jen slib? A jakkoli byla ponížena, či lépe protože ji ponížili, bylo v tom cosi příjemného. Že si jí považovali právě za její ponížení, za pokoru, s níž se oddávala, za poslušnost, s níž se otevírala?
Když byl René na odchodu, sir Stephen ho šel doprovodit ke dveřím a slečna O. osaměla. Zůstala nehybná a v tu chvíli se cítila dvojnásob odhalená, takhle o samotě, a víc zprostituovaná než kdykoli předtím. Šedé a žluté hedvábí pohovky ji hladilo po tváři. Přes nylonové punčochy cítila, jak se jí kolena boří do silného vlněného koberce a po celé délce levého stehna se jí rozlévalo teplo stoupající z krbu, neboť sir Stephen přihodil do ohniště tři polena, která nyní plápolala s hlasitým praskáním.
Nad prádelníkem visely starožitné hodiny a tikaly tak tichounce, že se daly zaslechnout jen tehdy, když se v celé místnosti rozkládalo ticho.
Slečna O. se do jejich zvuku zaposlouchala a myslela na to, jak absurdní je pozice, v níž se nachází, v téhle civilizované a příjemné místnosti. Přes žaluzie sem prosakoval ospalý šumot, který vydávala Paříž teď po půlnoci. Rozpozná za denního světla, zítra ráno, místo na čalounění pohovky, na němž nyní měla položenou hlavu? Vrátí se sem vůbec ještě někdy, až se rozední, do tohoto pokoje, aby s ní zase takhle nakládali?
Sir Stephen zcela zjevně s návratem nijak nespěchal a slečna O., která takhle poddajně mnohokrát vyčkávala na zámku v Roissy, až ti neznámí ukojí svou rozkoš, nyní pociťovala, jak jí rozčilení těsně svírá hrdlo při pomyšlení, že za minutu, za deset minut na ni sir Stephen opět vloží ruce. Avšak všechno se odehrálo trochu jinak, než si představovala.
Zaslechla, jak otvírá dveře a přechází přes celou místnost. Na okamžik se zastavil zády k ohni a prohlížel si klečící slečnu O. Pak jí téměř šeptem řekl, aby se zvedla a posadila.
Překvapená, vlastně vyvedená z míry uposlechla. Dvorně jí přinesl skleničku whisky a cigaretu, avšak obojí odmítla. Teprve nyní postřehla, že se převlékl do županu, županu velice konzervativního střihu z podomácky tkané látky z hrubé mykané příze, jenž mu barvou ladil s vlasy. Ruce měl dlouhé a vyschlé a ploché nehty, nakrátko ostříhané, strašně bílé.
Přistihl ji, jak si ho prohlíží, a slečna O. se zarděla. Tohle byly jistě tytéž ruce, které tehdy před otomanem uchvátili její tělo. Ruce, z nichž na ni teď šla hrůza a po kterých zároveň toužila.
Jenže nepřiblížil se k ní ani o krok.
"Rád bych, kdybyste se úplně svlékla," řekl. "Ale nejprve si svlékněte ten kabátek aniž byste vstala."
Slečna O. rozepjala veliké zlaté háčky a stáhla si těsný kabátek z ramen. Pak jej odložila na kraj pohovky od sebe, kde už ležel její kožíšek, rukavice a kabelka.
"Pohrajte si teď trošku s bradavkami, jen tak lehoučce," řekl pak sir Stephen a dodal: "Musíte si opatřit temnější růž, ta vaše je příliš světlá." Zcela vyvedena z rovnováhy slečna O. uchopila hroty svých prsů do konečků prstů, a jak se s nimi laskala, cítila, že se napřimují a rostou. Přikryla si je dlaněmi.
"Proboha, ne!" zasténal sir Stephen.
Odtáhla ruce a položila se zády na pohovku. Prsy měla vzhledem ke štíhlé hrudi těžké, a když ulehla, sklouzly jí od sebe a směrem k podpaží. Šíjí spočívala na pohovce a ruce měla položené po bocích. Jenže proč se nad ní sir Stephen neshýbal? Proč se jeho ústa netiskla na její, proč jeho ruce nemířily k bradavkám, které se teď tvrdě vztyčily? Cítila, když nyní ležela zcela nehybně, jak se ji při každém vdechu zachvívají.
Ale přiblížil se, usedl na přední rám pohovky, avšak nedotkl se jí ani konečkem prstu. Kouřil a krátkým pohybem ruky - slečna O. nikdy nepřišla na to, jestli to udělal schválně nebo ne - jí odklepl ještě horký popel mezi prsy.
Dostala pocit, že ji chce pohanět, urazit svou přezíravosti, mlčením, svým nevšímavým postojem. Jenže před chvilkou po ní vzplál touhou a plný žádostivosti byl pořád, zřetelně viděla, jak se mu napíná měkká látka županu. Tak ať už si ji vezme, i kdyby ji měl pouze zraňovat!
Nenáviděla se za to, že po něm tak dychtila, a mrzela se na sira Stephena za to, jak předvádí své sebeovládání. Chtěla, aby se do ní zamiloval, jistě, náhle pravda vyplula nad hladinu: aby podlehl touze dotknout se jejích rtů, vniknout jí do těla, vrhnout se na ni a zničit ji, jen aby nezůstal takhle chladný, plný dokonalého sebeovládání.
V Roissy se naprosto nestarala o to, jestli si ti, co si na ni užívali, něco mysli nebo pociťuji. Vždyť to byly pouhé nástroje, pomocí nichž její milý dosahoval z jejího těla slast, pomocí nichž se stávala tím, čím si přál, aby byla, hladcí a chladní jako kámen. Jejich ruce byly jeho rukama, jejich příkazy vycházely z jeho úst.
Avšak tady už ne. René ji siru Stephenovi předal a bylo zřejmé, že se s ním o ni chce dělit. Že to neudělal proto, aby tak dosáhl nových požitků, slast z toho, že je zcela podmaněna, ale aby se podělil se sirem Stephenem o to, co miloval na světě nejvíce. Podobně jako v minulosti, když byli oba mladí, sdíleli společné loďku, koně, dělili se o úlovek. Že se o ni chtěl dnes dělit, vyplývalo mnohem více z jeho vztahu k siru Stephenovi než k ní. Co v ní nyní každý z nich bude hledat, bude pečeť toho druhého, stopa, která na ní z něho ulpěla.
Před krátkou chviličkou, když před nimi klečela polonahá a sir Stephen jí oběma rukama rozevřel stehna, René mu vysvětloval, proč je vnitřek jejího klína tak snadno přístupný a jak po potěšilo, že jej tak zdokonalili. Stalo se to proto, že ho napadlo zařídit, aby měl sir Stephen k dispozici svůj oblíbený způsob. Dodal dokonce, že jestli si sir Stephen přeje, bude jej mít k výhradnímu použití.
"No, rád," řekl sir Stephen, avšak poznamenal, že přesto přese všechno je nebezpečné, aby si takhle slečnu O. vypůjčil.
"O. je tvoje," odvětil René. "Bude šťastná, když ti ji propůjčím." A sklonil se nad ní, aby jí zlíbal ruce.
Už jen samotné pomyšlení, že Reného vůbec mohlo napadnout, aby se vzdal některé části jejího těla, slečnu O. drásalo a ničilo. Považovala to za známku, že jejímu milému je přednější sir Stephen než ona. A také, ačkoli jí tak často říkal, že co na ni miluje, je právě ten objekt, který z ní vytvořil, že mu je vydána zcela na milost a nemilost, že má naprostou svobodu naložit s ní jakkoli, jako člověk zachází s kusem nábytku, který někdy rád sdílí s někým druhým a jindy jej naopak chce jen sám pro sebe, uvědomila si, že už mu vůbec nevěří.
A shledávala i další známky, které se sotva daly vykládat jinak, než jako podbízivá úcta a respekt k siru Stephenovi. Především ve skutečnosti, že René, jenž tak strašlivě miloval pohled na to, jak na ní leží cizí těla, či jak jí cizí ruce uštědřují rány, ačkoli jeho pohled byl neustále něžnost sama, který plesal radostí, kdykoli pozoroval, jak se jí ústa otevírají nářkem a steny a oči zaplavují slzami, ji tentokrát klidně opustil. Nejprve se ujistil, když ji před sirem Stephenem vlastnoručně obnažil způsobem, jímž se koňovi otevírá tlama, aby se kupující mohl přesvědčit, že to není žádná herka na padnutí, že se siru Stephenovi líbí, nebo přesně řečeno, že ji považuje za vyhovující a že se ji uráčí přijmout.
Jenže ať bylo jeho chování vůči ní sebeurážlivější, ať ji jakkoli zranilo, její láska k Renému zůstávala nedotčena. Považovala se za šťastnou, že ji ve svých očích shledal dostatečné hodnou toho, aby ji urazil a ponížil, a potěšil se tak: stejně jako věřící děkují Bohu za toho, je pronásleduje tisícerými útrapami.
Avšak v siru Stephenovi, uvažovala, nacházela vůli jako železo a led, která nepodléhá žádostivosti. Vůli, která ji doposud shledávala jako absolutní nicku, ať se chová sebeposlušněji a sebeponíženěji. Proč by jinak byla tak zděšená? Biče, které nosili sluhové na zámku v Roissy na opascích, řetězy, jež jí téměř neustále drásaly tělo, tohle všechno jí nepřipadalo zdaleka tak úděsné jako vyrovnanost, s níž si dlouze prohlížel její prsy. A stále se jich nedotýkal.
Palčivě si uvědomovala jejich plnost, hladkost, jak se jí rozlévají po štíhlé hrudi směrem k ramenům, jak jsou křehké. Nedokázala zabránit, aby se jí nezachvívaly, to by musela přestat dýchat. Naděje, že jejich překrásná křehkost sira Stephena odzbrojí, byla nepatrná, a slečna O. si plně uvědomovala, že je to všechno úplně naopak: její jemnost, již nabízela, přímo křičela po ranách stejně jako po laskání, nehty stejně jako rty. V ,jednom okamžiku dokonce podlehla přeludu. Zdálo se jí že prostředník pravé ruky sira Stephena, v níž svíral cigaretu, se konečkem dotkl špiček jejích ňader, které se opět poslušně napřímily. Slečna O. nepochybovala o tom, že tohle všechno je ze strany sira Stephena jen jakási hra, anebo snad hru na hru. Nebo snad výzkum, prováděný zhruba stejným způsobem, jakým se člověk přesvědčuje a ujišťuje, že jeho hračka dobře funguje.
Aniž by se zvedl z opěradla, sir Stephen jí přikázal, aby si svlékla sukni. Kovový háček vyklouzl slečně O. ze zpocených rukou a potřebovala dva pokusy, aby sundala černou spodničku z hedvábného rypsu, kterou měla pod sukní.
Když se zcela obnažila, kromě kožených střevíčků na vysokém podpatku a punčoch, které měla srolované nad koleny a jež tak jen zdůrazňovaly jemné linie jejích lýtek a bělost stehen, sir Stephen, jenž povstal zároveň s ní, ji jednou rukou uchopil v rozkroku a postrčil k pohovce. Přinutil ji, aby poklekla zády k ní, a ještě silněji ji přitlačil tak, že se jí zapřel o ramena. Tlak ji zároveň donutil, aby mírně roztáhla stehna. Rukama se uchopila za kotníky, takže se jí rozevřel klín a prsy se stále vystouplými bradavkami se svěsily dolů. Hrdlo měla zvrácené dozadu.
Neodvažovala se pohlédnout siru Stephenovi do tváře, ale spatřila, jak si rozvazuje pásek. Pak se postavil nad slečnu O. která stále klečela, obkročmo sevřel ji za šijí a přirození jí zastrčil do úst. Netoužil po tom, aby ho polaskala rty, ale celou délkou vnikl až dozadu hrdla. Dlouho klouzal sem a tam a slečna O. cítila, jak ten masitý roubík, co ji dusil, narůstá a tuhne, až konečně narážel jako kladivo a bolestí jí vyhrkly slzy.
Aby do ní lépe pronikal, sir Stephen nakonec klečel na pohovce, obě kolena po stranách semknutá kolem jejích tváří, a v některých okamžicích jí hýžděmi dosedal až na prsa. Pronikavě cítila, jak jí vagínu, kterou nevyužil a pohrdl, spaluje žádost.
Ačkoli byl sir Stephen zjevně vydrážděný a těšil se v ní dlouhou dobu, nedovolil své žádosti, aby vyvrcholila. Mlčky ustal, a aniž si zapjal župan, znovu se postavil na nohy.
"Jste snadno k mání, slečno O.," řekl jí. "Sice milujete Reného, ale jste snadno k mání. Uvědomuje si René, že prahnete žádostí vůči všem mužům, kteří po vás zatouží, že cestou do Roissy, tím, že vás postoupil i jiným, zároveň vám poskytl skvělé alibi, abyste si přišla na své a vaše ctnost aby neutrpěla?"
"Miluju Reného," odvětila slečna O.
"Milujete Reného, ale toužíte po mně, kromě jiných," opravil sir Stephen.
Ano, toužila po něm, jenže nezměnilo by to vztah Reného k ní, kdyby se o tom dozvěděl? Nezbývalo než mlčky sklopit zraky, stačil jediný přímý pohled do jeho očí, aby se rovnal doznání.
Pak se nad ní sir Stephen sklonil, vzal ji za ramena a přiměl, aby se sesmekla na koberec. Lehla si na záda, zvedla nohy a zdvojené je přitáhla k břichu. Sir Stephea sedící na gauči v těch místech, o něž se předtím opírala, ji uchopil za pravé koleno a přitáhl si je k sobě. Poněvadž byla obrácená směrem ke krbu, záře plamenů jí pronikavě dopadala na dvojitou brázdičku v otevřeném rozkroku.
Aniž by uvolnil sevření, sir Stephen jí znenadání přikázal, aby se uvnitř polaskala sama, pěkně s roztaženýma nohama. Slečna O. vyplašeně a poslušně natáhla pravou ruku k rozkroku a dotkla se prsty měkkých záhybů, ležících pod ochranou chloupků, které přitom rozhrnula. Už nahmátla jemňoučké pysky, které se pod nimi vynořily a které žhly žádostí.
Avšak ruka sama jí ucouvla a slečna O. zašeptala: "Já nemůžu:"
A skutečně to nedokázala. Sama si to tajně dělala potmě v teple své vlastní postele, když spala sama, avšak nikdy to nezkoušela dotáhnout až do konce, k vyvrcholení. Avšak později mívala orgasmus ve spánku a budívala se zklamaná, neboť to sice byl pocit nesmírně intenzívní, jenže ještě prchavější.
Sir Stephen na ni nehnutě pohlížel. Připadlo jí, že jeho pohled nesnese a opakovala:
"Já nemůžu." A zavřela oči.
Obrázek, který jí opět vyvstal, do smrti nezapomene. Ještě dnes ji plnil takovým odporem, až se jí obracel žaludek. Bylo jí patnáct, když to zažila, viděla však všechno tak živě, jako by se to přihodilo dnes. Viděla Marion, jak se svezla do hloubi koženého křesla v hotelovém pokoji. Viděla Marion, jak s jednou nohou přehozenou přes opěradlo a hlavou svěšenou přes druhé si zasunuje prsty mezi pysky, dráždí se a sténá, nijak jí nevadí přítomnost O.
Marion jí také vyprávěla, jak se jednou tímhle způsobem ukájela v kanceláři, když se domnívala, že ji nikdo nemůže překvapit, ale náhodou vstoupil její šéf a přistihl ji rovnou při tom. Slečně O. se vybavila i Marionina kancelář, holá místnost se světlezelenými stěnami, situovaná na sever, takže světlo se sotva procedilo přes zaprášená okna. Stála tam jediná pohodlná židle určená pro návštěvy, proti stolu.
"A cos dělala?" zeptala se slečna O. "Utekla jsi?"
"Ne," odvětila Marion, "požádal mě, abych začala znova, jenže předtím prostě zamkl dveře, přinutil mě, abych si úplně stáhla kalhotky a přistrčil židli přímo pod okno."
Slečna O. tehdy oněměla obdivem - a hrůzou, neboť by v sobě nikdy nenašla Marioninu kuráž. Ale dál tvrdohlavě odmítala vzrušovat se sama v její přítomnosti a přísahala, že nebude nikdy, nikdy před nikým.
Marion se jen zasmála a řekla!
"No, uvidíme. Počkej, až tě o to požádá tvůj milenec."
Ale René to po ní nechtěl nikdy. Byla by poslechla? Ano, jistě, poslechla by, jenže i před ním by ji to zděsilo, protože by se domnívala, že by v jeho očích mohla spatřit stejný odpor, jaký cítila ona sama při pohledu na Marion.
Bylo to absurdní, tohle všechno. A poněvadž to po ní chtěl sir Stephen, všechno bylo ještě absurdnější. Co jí bylo po tom, jestli se siru Stephenovi nad ní zvedne žaludek?
Ale ne, nedokáže to. Potřetí zašeptala! "Já nemůžu."
Přestože pronesla ta dvě slova téměř neslyšně, zachytil je a pustil jí koleno. Zvedl se na nohy, zapjal si župan a rozkázal slečně O., aby povstala.
"Tak tohle je ta tvoje poslušnost?" řekl.
Levou rukou jí stiskl obě zápěstí a pravačkou ji udeřil přes obě tváře. Zavrávorala a byla by se zhroutila, kdyby ji nezachytil.
"Klekni si a poslouchej mě!" řekl. "Reného výcvik bohužel zanechal ještě mnoho nedostatků."
"Reného vždycky poslechnu," zašeptala.
"Pleteš si lásku a poslušnost. Budeš mě poslouchat, aniž bys mě milovala, a aniž bych miloval já tebe."
Cítila, že jeho slova v ní zvedají bouřlivou vlnu vzdoru. Kdesi uvnitř se mu chtěla vzepřít, zatoužila odstoupit od slibu, že bude vždy otrocky poslušná, odvolat svůj souhlas, zapřít vlastní roztoužení, nevidět svou nahotu, pot, který na ní vyrazil, chvějící se ruce a kruhy pod očima.
Sevřel ji a přinutil, aby se sehnula a lokty se zapřela o podlahu, hlavu mezi rameny a hýždě zvednuté. Nedala se, zápasila s ním, zuby zaťaté zlostí. Přesto se mu podařilo zezadu se na ni přitisknout a vstoupit do ní: půjčil si ji, přesně tak, jak mu to René nabídl.
Poprvé nevykřikla. Povytáhl úd a narazil znovu, tvrději, a to už nevydržela. Křičela ze vzdoru i z bolesti a sir Stephen si to plně uvědomoval. Také věděla, že to znamená její porážku a že ho velice těší, že ji dohnal až k pláči.
Když skončil, pomohl jí na nohy a dostal se do rozpoložení, kdy ji vzal na milost. Poznamenal, že to, co do ní vypustil, se pozvolna rozplyne rozneseno krví z rány, kterou jí způsobil, a že ji ta rána bude pálit tak dlouho, dokud se mu jejích hýždí nezachce znovu. A že má tenhle způsob ve značné oblibě. Tenhle způsob jejího použití René vyhradil jemu a on se ho bude snažit plně využít. Neměla by si na tohle konto dělat žádné iluze. Znovu jí připomíná, že souhlasila stát se Reného otrokyní, a stejně tak i jeho. Zdá se však nepravděpodobné, že si uvědomovala - že si byla plně vědoma - k čemu svůj souhlas dala. Jenže teď, když už pochopila, je na útěk příliš pozdě.
Slečna O. naslouchala a pomyslila si, že možná bude i pro něho příliš pozdě k úniku - příliš pozdě, aby se do ní nezamiloval. Neboť ona vůbec neměla v úmyslu nechat se snadno ochočit a s postupem času, než se mu to podaří, mohlo by se mu přihodit, že se do ní trošičku zamiluje. Přes všechen vnitřní odpor s bázlivou rezistencí, kterou se obávala dát najevo, směřovala jen k jedinému: přála si existovat pro sira Stephena, ať už v jakkoli nepatrné podobě, stejným způsobem, jakým tu byla pro Reného, a toužila po tom, aby k ní pocítil něco víc než jen pouhou žádostivost. Ne proto, že by ho milovala, ale zcela zřetelně pozorovala, že René má rád sira Stephena tím vášnivým způsobem, jímž milují chlapci své starší ideály. Vycítila, že kdyby to bylo zapotřebí, je ochoten obětovat ji kterémukoli z vrtochů sira Stephena, v touze zalíbit se mu.
Neomylná intuice jí napovídala, že René bude všechny jeho postoje napodobovat, a kdyby jí sir Stephen začal opovrhovat, mohlo by se to přenést i na něj, ať už ji miloval sebevíc. Že by mohl načichnout tím, co nikdy nedělal a o čem se mu nikdy ani nesnilo a to postoji a příkladem mužů z Roissy. Byl tu jeden podstatný rozdíl: ve vztahu k ní v Roissy byl jejím pánem a ostatní muži, jimž ji dal, neměli nad ní definitivní moc. Jenže teď už jejím pánem nebyl.
Naopak, sir Stephen ovládal Reného, aniž by si její milenec toho byl zcela vědom. Což přesně znamenalo, že ho René obdivoval, snažil se ho napodobovat, soutěžit s ním, a právě proto se s ním chtěl o všechno dělit a proto mu daroval slečnu O. Tentokrát bylo jasné, že byla darována bez jakýchkoli předchozích podmínek. René ji bude pravděpodobně dál milovat do té míry, až sir Stephen usoudí, že mu stojí za potíže a zamiluje se do ní sám. Je ovšem zřejmé, že do té doby bude jejím pánem, bez ohledů na to, co se domnívá René. Jejím jediným pánem, pokud máme přesně definovat vztahy. Neočekávala od něj ani stín soucitu, ale copak v něm nedokáže probudit záchvěv lásky?
Rozložený ve stejném rozměrném křesle u ohně, v němž seděl před Reného odchodem, ji nechal stát před sebou nahou a řekl jí, aby vyčkala jeho dalších rozkazů.
Čekala beze slova. Pak se zvedl na nohy a přikázal jí, aby ho následovala.
Stále zcela nahá vyjma střevíčků na vysokých podpatcích a černých punčoch za ním vystoupila po jednom křídle schodiště, jež se zvedalo z podesty schodů v přízemí. Vstoupili do malé ložnice, tak těsné místnůstky, že tu bylo místo jen pro postel v jednom rohu a toaletní stolek se židli mezi postelí a oknem. Tenhle malý pokojík se spojoval s větší místností, kterou obýval sir Stephen. Uprostřed mezi nimi byla umístěna společná koupelna.
Slečna O. si svlékla boty a punčochy, umyla se o otřela. Ručník měl na sobě jemné růžové puntíky. Pak si zalezla pod chladné přikrývky. Záclony na oknech zůstaly roztažené, ale noc byla temná.
Když už slečna O. ležela v posteli, sir Stephen za ní přišel a zlíbal jí konečky prstů, stejně jako to udělal tehdy, když sklouzla z barové stoličky a on jí složil kompliment týkající se železného prstenu. Své rty se tedy uráčil přiložit pouze na konečky jejích prstů, ačkoli rukou a přirozením vnikl až hluboko do ní a vyplenil i její ústa.
Pak zavřel dveře mezi jejich pokoji.
Slečna O. se rozplakala a neusnula dříve než za úsvitu.
Následujícího dne těsně před polednem řidič sira Stephena dovezl slečnu O. domů. Probudila se v deset a komorná, postarší mulatka, jí přinesla šálek kávy, připravila lázeň a donesla jí její šatstvo vyjma kožíšku, rukavic a kabelky. Tohle všechno nalezla pak na gauči v obývacím pokoji, když sešla se schodů. Pokoj byl prázdný, žaluzie vytažené. Oknem naproti pohovce spatřila zahradu, tak úzkou a zelenou, že jí připomněla akvárium, posázenou výhradně břečťanem, cesmínou a lemovanou brslenovými živými ploty.
Když si navlékla kabátek, komorná-mulatka jí řekla, že sir Stephen odešel a podala jí obálku, na níž byly napsány jen její iniciály. Bílý aršík papíru uvnitř obsahoval dvě řádky:
"René telefonoval, že se pro vás zastaví v ateliéru v šest hodin." Sdělení bylo podepsáno velkým S a následovala douška: "Jezdecký bičík je připraven na Vaši příští návštěvu."
Slečna O. se rozhlédla kolem sebe: na stole mezi dvěma křesly, v nichž sir Stephen a René seděli předchozího večera, ležel u vázy se žlutými růžemi jezdecký bičík s dlouhými, tenkými koženými třásněmi.
Komorná vyčkávala u dveří. Slečna O. vložila dopis do kabelky a odešla.
Tak tedy René zavolal siru Stephenovi - a ne jí. Když se vrátila domů, svlékla se, v županu posnídala a pořád ještě měla spoustu času, aby se znovu namalovala. Učesala se, oblékla a šla do ateliéru, kde měla být ve tři. Telefon mlčel, René nevolal.
Proč? Copak mu asi řekl sir Stephen? Jak o ní mluvili? Vzpomněla si na slova, která oba dva pronášeli v její přítomnosti, letmé poznámky podtrhující kvality jejího těla a zároveň se týkající jejich nároků a chutí. Možná to bylo jen skutečností, že nebyla zvyklá na tento druh v angličtině, ale všechny francouzské ekvivalenty, na něž připadla, jí zněly vulgárně a sprostě. Pravda, šla z ruky do ruky tak často jako prostitutka v bordelu, takže proč by s ní nakonec měli zacházet jinak?
"Mám tě ráda, René miluji tě," opakovala rozechvěle uvržená do samoty svého pokoje. "Miluji tě," opakovala, "udělám všechno, co po mně budeš chtít, jenom mě neopouštěj. Proboha, jen mě neopouštěj!"
Kdo má slitování pro ty, kteří musí čekat? Snadno je poznáte: mají ve tvářích jakousi jemnost a vnímavé oči - jenže ta jejich vnímavost je falešná, neboť nevidí to, nač hledí - a také je poznáte podle toho, že jsou duchem nepřítomni. Po celé tři hodiny jí v ateliéru pózovala malá obtloustlá a zrzavá modelka, kterou slečna O. neznala. Fotografovaly spolu kolekci kloboučků. Slečna O. vůbec nevnímala, co dělá, zcela se soustředila na sebe, na svou úzkost. Přála si jen jediné, aby čas ubíhal co nejrychleji.
Přes blůzku a spodničku z rudého hedvábí si přetáhla plisovanou sukni a krátký kabátek z jemné hlazené kůže. Jasná červeň její blůzky pod polorozhaleným kabátkem způsobovala, že její pobledlá tvář vypadala ještě bledější. Malá zrzavá modelka jí řekla, že vypadá jako femme fatale. "Osudová pro koho?" ptala se slečna O. v duchu.
Před dvěma roky, ještě než se setkala s Reném a zamilovala se do něho, byla by přísahala:
"Osudová pro sira Stephena," a dodala by: "Však uvidí!"
Avšak její láska k Renému a Reného láska k ní jí zbavila všech zbraní a namísto toho, aby ji vybavila mocí ještě silnější, zbavila ji i té, kterou měla nad muži doposud. Kdysi, když bývala rozmarná a přelétavá a uměla vychutnat svou svůdnost, dokázala utrousit slovíčko či správné gesto, mladí mužové po ní prahli, ale nic nedostali. Pak se začala dávat zcela impulsivně, bezdůvodně, každému jen jednou jako jakousi odměnu, jenže to je rozněcovalo ještě bouřlivěji a spalovala je tím větší vášeň, čím méně ji slečna O. opětovala. Měla pak jistotu, že oni jsou do ní zamilovaní.
Jeden z nich se pokusil spáchat sebevraždu. Když ho propustili z nemocnice, kam ho odvezli, zašla k němu domů, svlékla se do naha a lehla si na postel. Předtím musel přísahat, že se jí nedotkne ani prstem. Mlčky ji hltal očima dvě hodiny, bledý bolestí a touhou, ale předchozí slib ho proměnil v kámen. Vůbec si nepřála, aby ho ještě někdy v životě spatřila. Nebylo to proto, že by brala vášeň, kterou probouzela, na lehkou váhu. Chápala, oč jde, anebo se alespoň domnívala, že tomu rozumí. O to víc, poněvadž ona sama pociťovala podobnou (nebo se tak dohadovala) ve vztahu ke svým přítelkyním či náhodným známostem. K dívkám, s nimiž se náhodně seznamovala. Někdy měla úspěch a pak si je vodila do nějakého diskrétního hotýlku s úzkými chodbami a stěnami jako z papíru, zatímco jiné ji s odporem a pohrdáním odmítly.
Jenže to, co považovala - ať už oprávněně či nikoli - za vášeň, nebylo ve skutečnosti nic jiného než touha dobývat. Ani její výrazně chlapecký vzhled, ani fakt, že měla už předtím několik milenců - pokud je ovšem můžeme považovat za milence, ani její tvrdost a dokonce ani odvaha jí nijak nepomohla, když se seznámila s Reném.
V průběhu jediného týdne poznala, co je to obava o lásku a jistota, co jsou muka lásky a štěstí. René ji ovládl jako pirát svou zajatkyni a jí se její nová role otrokyně zalíbila. Připadala si, jako by měla okovy na zápěstích i na kotnících, jako by měla spoutané všechny údy a dokonce i tajné hlubiny srdce a těla pouty neviditelnými jako nejtenčí vlásek a přitom pevnějšími než lana, jimiž Lilliputové svazovali Gullivera. Pouty, která její milenec uvolňoval a nasazoval jediným pohledem.
Copak už nebyla svobodná? Bohudíky, teď už ne! A přece si připadala, že se vznáší jako nymfa lehčí než obláček, připadala si jako ryba ve vodě, zcela ztracená ve svém štěstí. Ztracená proto, že ony vlásky, ona lana, která svíral René bez výjimky ve svých rukách, znamenala zároveň jediné žíly, jimiž do ní nyní proudil život.
Byla to pravda do takové míry, že když René svou hrst, v níž ji svíral, uvolnil - anebo když jí to tak připadalo - když se zdál rozmrzelý, když ji opustil v rozpoložení, z něhož usuzovala, že už mu na ní nezáleží když se nějaký čas neviděli, nebo když jí neodpovídal na dopisy a slečna O. z toho usoudila, že už ji má dost a jeho láska k ní polevuje, pak z celého světa rázem zbyly jen trosky. Tráva zčernala, den přestal být jasný a noc krásnou, ale čas se proměnil v pouhý nástroj jejích muk, jenž střídal období světla a tmy. Z chladné vody se jí dělalo špatně. Připadala si, jako by se proměnila v sochu uplácanou z popela - neužitečnou, bez chuti, prokletou - v cosi jako Lotova žena, v solný sloup.
Neboť se cítila provinile. Ti, kteří milují Boha a ten je opustí v temnotě noci, jsou vinni, protože jinak by je asi neopustil. Rozpitvávala sebemenší vzpomínku, aby zjistila, kde zhřešila. Vracela se a pátrala sama v sobě. Ale všechno, co našla, byly jen nedůležité počiny, k nímž ji vedla laskavost nebo shovívavost k sobě samotné, které nebyly ani tolik vrozenou součástí její osobnosti jako touha vzbuzovat žádost ještě i v jiných mužích než jen v Reném. V mužích, které považovala jen za jakési dotvrzení lásky, kterou jí poskytoval René, za jistotu, že mu patří. Tenhle vztah jí dával štěstí, naplňoval pohár jejího štěstí natolik, že přímo přetékal, a její naprostá oddanost a odevzdanost, s níž se Renému vzdávala, ji dělal zranitelnou, nespolehlivou a bezohlednou. Všechny ty nicotné, bezvýznamné flirty - ale jaké flirty? Neměla si co vyčítat, snad jen tu a tam pomyšlení a letmé pokušení. Ano, už na to přišla. René si myslí, že ho zradila, a aniž by vlastně chtěl, trestá ji za hřích, o němž nic neví - ani nemůže, protože jej spáchala jen v duchu. Jenže sir Stephen to zjistil okamžitě, ihned odhalil její chlípnost.
Slečna O. byla šťastná, když ji René bičoval a prostituoval, protože svou vášnivou poddajností mu podávala důkaz, že mu náleží. Navíc bolest a stud, kterou pociťovala při mrskání, a násilí, jímž se na ni proviňovali ti, kteří jí působili rozkoš, když si ji vzali, kteří tím zároveň působili rozkoš sami na sobě a ani za mák nedbali na její pocity, tohle všechno považovala za cestu, jíž se vykupovala ze svých hříchů. Končila také v objetích, která jí byla odporná, sápaly se po ní ruce, které ji rvaly za prsy tak, že jí působily nesnesitelnou bolest, na rty se jí přisávala nechutná ústa, do jejích úst pronikaly cizí údy, dusily ji a ona je musela tisknout ze vší síly. Do rozkroku jí tvrdě vráželo cosi, co tam bobtnalo, tvrdlo a zanechávalo po sobě vazkost. Zůstávala pak ležet celá zdřevěnělá odporem a kolikrát ležela tak dlouho, dokud jí z toho nehybného stavu nevytrhlo zapráskání biče, aby nakonec kapitulovala před ranami a třeba s nechutí, zase se poslušně rozevřela.
A co když měl sir Stephen pravdu, právě pro tohle? Co když se jí skutečně líbilo, když ji ponižovali a prznili? V tom případě čím se propadala hlouběji, tím milosrdněji se k ní choval René, když byl svolný s tím, že z ni udělá nástroj své rozkoše.
Jako dítě slečna O. četla citát z bible napsaný rudými písmeny na bílou stěnu místnosti, v níž po dva měsíce bydlela, když kdysi pobývala ve Walesu. Takové texty jsou v protestantských domech časté. Nápis zněl:
ČLOVĚKA NEMŮŽE POTKAT NIC STRAŠNĚJŠÍHO, NEŽ PADNOUT DO RUKOU ŽIVOUCÍHO BOHA
Ne, pomyslela si slečna O., to není pravda. Hrozné je být vyrván z rukou živoucího Boha. Pokaždé, když René odložil termín jejich schůzky anebo přišel pozdě, což se dělo právě nyní - neboť šest už bylo dávno pryč, blížilo se půl sedmé - slečnu O. rvaly na kusy dva pocity: šílenství a zoufalství, ačkoli pro to neměla žádný důvod. Šílela zbytečně, zoufala si bezdůvodně. René přece dorazí, zase tu bude s ní, nic se nezměnilo, stále ji miluje, zdržela ho schůze na pracovišti nebo nečekaná práce, kterou nemohl odložit na zítřek, neměl ani čas, aby se jí omluvil.
Slečna O. prudce vyrazila ze své dusné komůrky, a ačkoli jako by ty nápory hrůzy nechala v místnosti za sebou, kdesi hluboko uvnitř v ní vzklíčila neblahá předtucha, temné varování: Neboť René někdy opomíjel sdělit jí důvody svých pozdních příchodů, zda to byl golf, či partie bridže, anebo některá jiná? Protože sice slečnu O. miloval, ale měl naprostou volnost, mohl si jí být jistý a byl tak přelétavý, tolik přelétavý! Ať se zase vzdáli den smrti, který mě sežehne na popel, hodina na konci dlouhé struny dní, jež mě uvrhne v šílenství, která měl pohltí navždy! Ať zázrak pokračuje, ať stále svírám v dlani štěstí, jen ať mě René neopouští!
Slečna O. nikdy nehleděla dále do budoucnosti, a ani o to nestála, než do příštího dne. Nezajímalo ji, co nastane následující týden, příští měsíc. A každá noc, kterou trávila v Reného objetí, by podle ní klidně mohla trvat navěky. .
René nakonec dorazil v sedm a byl tak šťastný, že ji zase vidí, že ji začal líbat přímo před elektrikářem, který spravoval jeden z reflektorů. Z oblékárny zároveň vyšla malá zrzavá modelka a jí v patách se objevila Jacquelina, kterou tu nikdo neočekával.
'"To je ale krásná podívaná!" řekla Jacquelina slečně O. "Zrovna jsem šla kolem. Chtěla jsem tě jen požádat, jestli bys mi neukázala poslední fotky, které jsi se mnou udělala, ale počítám, že jsem si nevybrala správný okamžik. Tak už zas pádím."
"Slečno, nechoďte, prosím!" zavolal za ní René, aniž by přitom pustil slečnu O., kterou objímal kolem pasu. "Prosím, nechoďte!"
Slečna O. je vzájemně představila: René, Jacquelina - Jacquelina, René.
Zrzavá modelka dotčená tím, že jí si nikdo ani nevšiml, se vrátila do převlékárny a elektrikář předstíral, že náhle neví co dřív. Slečna O. si prohlížela Jacquelinu a vycítila, že Reného oči kopírují její pohled.
Jaequelina měla na sobě lyžařský komplet, přesně takový, jaký nosí filmové hvězdy, které nikdy v životě nelyžovaly. Černý hořejšek dával vystoupit jejím malým ňadrům se širokým údolím mezi a vypnuté šponovky poskytovaly stejnou službu jejím dlouhým sportovním nohám. Celá vypadala jako zasněžená: modravý povrchový lesk jejího kožíšku z tulení kožešiny připomínal sníh ve stínu, jakoby ojíněný odlesk jejích vlasů a řas naopak sníh ozářený sluncem. Na rtech měla nanesenou rtěnku, jejíž hluboká červeň téměř přecházela v purpur, a jak se usmívala a zvedla upřený pohled proti slečně O., ta si pomyslela, jak vůbec může člověk odolat touze upít doušek z té zelené živé vody pod stříbřitými řasami, servat z ní šaty a přiložit ruce k pěkným malým prsům.
Takže sledujete: jen se René vrátil a slečna O. nalezla v jeho přítomnosti ztracenou rovnováhu, okamžitě v ní zase vzplála žádostivost po jiných, žádostivost jí samé po sobě a po životě.
Odešli z ateliéru společně, všichni tři. Sníh, který se sypal ve velikých vločkách už dvě hodiny, na rue Royale teď padal v celých vírech a drobné bílé vločky se lepily na tváře. Pod nohama jim chrupala hrubá sůl, která měla sníh na chodníku rozpouštět, a slečna O. cítila ledový dech, který stoupal vzhůru podél jejích nohou a ulpíval na nahých stehnech.
Slečna O. měla celkem jasnou představu, co vyhledává na mladých ženách, které tak ráda získávala. Nedělala to proto, aby budila dojem, že soupeří s muži. Ani proto, že by si chtěla vykompenzovat na odiv dávanými projevy mužnosti ženskou poddajnost, kterou zjevně pociťovala. Pravda byla taková, že když jí bylo dvacet, přistihla se, že nadbíhá nejhezčí ze svých přítelkyň. Zdravila ji tak, že si sundávala baret, otevírala jí dveře a nechávala projít. Když vystupovaly z taxíku, podávala jí opěrnou ruku. Stejné nutkání ji vedlo k tomu, že si nemohla pomoci, aby neplatila útratu, kdykoli zašly na čaj do nějaké cukrárny. Líbala jí ruku, a když se jí naskytla příležitost, i na ústa, pokud se dalo přímo na ulici. Ovšem na tomhle všem bylo mnoho afektovaného a vyumělkovaného. Předváděla se, protože by s chutí způsobila skandálek. Vyplývalo to mnohem víc z dětinství než ze skutečného nutkání.
Na druhé straně však slabost pro sladkost namalovaných rtů, jež se podrobují jejím vlastním, pro přivřené oči třpytící se jako korálky nebo jako perly v přítmí pohovky, když se v pět hodin zatáhnou závěsy a rozsvítí lampička na krbové římse, pro hlas, který opakuje: „Ještě, ach, prosím tě, ještě..."
Pro vůni moře, která jí ulpívala na prstech, pro tu skutečnou, hluboce zakořeněnou příchuť. Také však jí zachutnala aktivní role. Asi ne přímo pro dobývání samotné, ačkoli i to bývalo zábavné a fascinující, ale pro ten naprostý dojem svobody, jenž objevila v aktu lovu. Ona a jen ona sama stanovovala pravidla a řídila průběh, tedy něco, co nikdy nemohla dělat při setkáních s muži, anebo jen nejobligátnějším způsobem. Ona vedla dialogy a určovala termíny schůzek, ona byla aktivní při polibcích do té míry, že nedopustila, aby ji některá začala líbat první a téměř nikdy nedovolovala dívkám, které laskala, aby jí tímtéž oplácely. Stejně usilovně, jako se snažila, aby své dívky svlékla do naha co nejrychleji, se snažila, aby ona se svlékat nemusela. Hledala nejrůznější důvody, aby se tomu vyhnula. Nejčastěji říkala, že jí je zima, anebo že má měsíční potíže.
Závažnější však bylo, že jen velice zřídka narazila na ženu, na níž by neodhalila něco krásného. Vzpomínala, že právě když ukončila lyceum, pokoušela se svést ošklivou, uzavřenou a neustále špatně naloženou dívku z jednoho jediného důvodu, poněvadž měla rozcuchanou, divokou kštici světlých vlasů, jejichž záhyby a lokny jí vrhaly na pokožku celé záplavy světelných odlesků. A kůži měla krásně hlaďounkou, měkoučkou, bez poskvrny.
Jenže děvče všechny její pokusy o sblížení odmítalo: A pokud vůbec někdy den slasti rozjasnil jeho nehezkou tvář, slečna O. v tom prsty neměla. Přesto dál vášnivě milovala tváře zahalené tím podivuhodným oparem, který jim dodávalo jejich mládí a krása, nekonečné mládí, jež sice nemůže vrátit člověka do dětství, ale umí způsobit, že mu změknou rty, oči se mu rozšíří stejným způsobem, jako to dokáže make-up, a duhovky se náhle rozzáří a pročistí. V tomhle procesu hraje větší roli obdiv než pýcha, neboť to nebyl její vliv, který to všechno způsoboval: v Roissy přece zažila nepříjemný pocit, když se takhle proměnila tvář dívce, kterou si půjčil cizí muž.
Omračovala ji nahota a skutečnost, že má cizí tělo ve své moci. Probouzel se v ní dojem, že její milenky, když souhlasily předvádět se nahé v uzamčené místnosti, jí dávají dar, který jim nemůže žádným způsobem oplatit. Neboť nahota o prázdninách, když se člověk sluní na pláži, na ni nedělala žádný dojem, jednoduše ne proto, že to bylo na veřejnosti, ale naopak tím, že tahle nahota byla veřejná a ne absolutní. Právě tohle ji do jisté míry odrazovalo.
Krása jiných žen, slečna O. byla totiž tak štědrá, že měla tendenci přiznávat jiným větší podíl na kráse než sama sobě, ji nicméně jaksi utvrzovala v názoru, že sama je také pohledná. Ve své kráse, kdykoli nečekaně pohlédla do zrcadla, nacházela odraz jejich krásy. Moc, kterou odhalovala ve svých milenkách, znamenala současně záruku její moci nad muži. A přesně to, co brala od žen - a nikdy jim to nevynahrazovala, či pokaždé jen nepatrně - rozdávala pak mužům. Shledávala zcela přirozeným, když muži byli tak rozdychtivělí a netrpěliví, aby totéž získali od ní. Byla z toho šťastná, že se může dát. A byla současně partnerkou jak mužům, tak i ženám. Neustále měla tedy před sebou svůj sladký nápoj a upíjela z něj.
Nastávala také období, kdy hra neprobíhala zase tak snadno. Ted' milovala Jacquelinu, o nic víc a o nic méně než mnohé ostatní před ní. A nepochybovala o tom, že slovo milovat je i za těchhle okolností zcela vhodné. Proč to tedy pak tolik skrývala?
Dohadovala se, že v sobě konečně nalezne odvahu navázat kontakt se Jacquelinou tehdy, až na topolech podél nábřeží vyraší poupata a den se prodlouží natolik, že dopřeje milencům pár okamžiků, aby po prácí usedli na lavičky v parcích. Ted' v zimě jí Jacquelina připadala příliš triumfální pod svou chladnou kožešinou, příliš oslnivá, nedotknutelná a nepřístupná. A Jacquelina to věděla. Na jaře se vrátí do obyčejných šatů, svetrů a střevíčků s nízkým podpatkem. Pak jí bude nakrátko zastřiženou patkou připomínat ty svěží, upravené spolužačky, které slečna O. brávala za zápěstí a mlčky je zatahovala na prázdné záchodky, anebo je v šatně zatlačovala mezi visící kabáty. Sypaly se pak z ramínek a slečna O. nevydržela, aby nevypukla v smích.
Nosívaly školní uniformu, blůzky z hrubé bavlny se svými iniciálami vyšitými červenou bavlnkou na náprsní kapsičce. O tři rok později a o tři kilometry dál oblékala Jacquelina tutéž blůzičku v jiném lyceu. Zcela náhodou se slečna O. dozvěděla cosi, co ji zaujalo. Jednoho dne Jacquelina předváděla jakousi ultramódní kolekci a se slabým povzdechem prohlásila, že kdyby bývaly směly chodit do školy v takových pěkných šatech, byly by tam bývaly mnohem spokojenější. Nebo ať si třeba nosily tu pitomou blůzu, ale nic pod ní.
„Jak to myslíš, nic pod ní?" zeptala se slečna O. "No, pod šaty, samozřejmě," odvětila Jacquelina.
Slečna O. cítila, jak začíná rudnout. Nemohla stále přivyknout chodit pod šaty nahá a každá poznámka na tohle téma jí připadala jako narážka na její stav. Nijak jí nepomáhalo, když neustále přesvědčovala sama sebe, že každý člověk je nakonec pod šaty nahý. Ne, cítila se stejně obnažena jako žena z Verony, která tak vyšla na ulici, aby se nabídla veliteli armády, jež dobyl její město: zcela vysvlečená pod pláštěm, který stačilo rozhrnout. I jí stejně jako té Italce připadalo, že se má nahotou z čehosi vykoupit. Jenže z čeho?
Ovšem Jacquelína si byla sama sebou jistá, ta se nemusela z ničeho vykupovat. Nemusela se nechávat o ničem ujišťovat, Jacquelině stačil jen pouhý pohled do zrcadla. Slečna O. k ní vzhlížela s pokorou a uvažovala, že jediné květiny, které by se jí odvážila nabídnout, by byly magnólie, protože jejich silné, jakékoli smyslné touhy prosté okvětní lístky jen pozvolna hnědnou a teprve pak povadnou a opadají. Anebo kamélie, neboť jejich vosková bělost bývá občas ozářena růžovým odstínem. Když pominula zima, bledavé opálení, které pozlacovalo a krášlilo Jacquelininu pokožku, se ztrácelo spolu se vzpomínkou na sníh. Brzy budou vhodné pouze kamélie.
Avšak slečna O. se nechtěla ztrapnit a zesměšnit tím, že by jí darovala takhle melodramatické květiny. Jednoho dne přinesla obrovskou kytici modrých hyacintů, jejichž vůně člověka přímo omračovala. Připomínaly tuborózy voněly stejně olejnatě, sytě, neodbytně, přesně tak, jakou vůni měly vydávat kamélie, jenže prostě nevydávaly.
Jacquelina zabořila svůj mongolský nosík do vlahých květů na pevných stoncích, svůj malý nosík a růžové rtíky, které si poslední dva týdny malovala růžovou rtěnkou, už ne červenou. '
"Ty jsou pro mě?" řekla tónem vlastním ženám, které jsou zvyklé dostávat dárky.
Nato slečně O. poděkovala a zeptala se jí, jestli pro ni přijde René. Ano, zaskočí pro ni, řekla slečna O. Přijde, opakovala si pro sebe, a Jacquelina bude před ním stát bez hnutí a předstírat mlčenlivost, a na okamžik zvedne k němu své ledové jakoby tekuté oči, ty oči, jež nikdy na nikoho nepohlédly zpříma. Tu ženskou jistě nikdo nikdy nemusel nic učit, sama dobře věděla, jak mlčet, jak držet paže svěšené podél boků, jak stát s hrdlem mírně zvráceným vzad. Slečna O. zmírala touhou pořádně ji drapnout za ty příliš odbarvené vlasy na zátylku a stáhnout jí tu poddajnou hlavu nazpátek, a pak jí smět alespoň přejet konečkem prstu po řasách. Jenže Renému by se to jistě zachtělo taky.
Plně si uvědomovala, proč se stala, dříve tak odvážná a průbojná, náhle tak plachou. A proč, i když už po Jacqucliné touží dva měsíce, neprozradila svou žádostivost ani slůvkem či sebemenším gestem, a proč si sama pro sebe vymýšlí výmluvy, aby si vysvětlila svou nesmělost a ostýchavost. Překážka totiž nebyla v Jacquelině, ležela hluboko ve slečně O, samotné. Její kořeny tkvěly hlouběji než všechno ostatní, s čím se dosud v životě střetla.
Bylo to proto, že René jí daroval svobodu, a protože ona svou svobodu nemohla vystát. Taková volnost byla tíživější než nejsilnější řetězy.
Její svoboda ji totiž oddělovala od Reného. Mohla už nesčíslněkrát položit Jacquelině ruku na ramena a bez slova ji oběma rukama přistrčit ke zdi, tak, jak jsou do skříňky napichováni motýli. Jacquelina by se nedokázala ani hnout a pravděpodobně by se nezmohla ani na žádný ze svých úsměvů. Jenže slečna O. si náhle připadala v roli divokého zvířete, jež padlo do zajetí a musí sloužit lovci bud' jako návnada, nebo vyrážet vpřed pouze na rozkaz a nadhánět mu kořist.
Takže to naopak byla ona, kdo se čas od času tiskl ke stěně. V těch chvílích bývala celá bledá a rozechvělá, drcena svým vlastním tvrdohlavým rozhodnutím mlčet, spoutaná svým mlčením a zároveň i šťastná. Vyčkávala na cosi víc než jen na pouhé svolení" neboť to už přece měla.
Čekala na rozkaz. A dostala jej nikoli od Reného, nýbrž od sira Stephena.
Ode dne, kdy ji René daroval siru Stephenovi, uplynuly celé měsíce a slečna O. propadla zděšení. Postřehla totiž, že důležitost, jíž v očích jejího milence sir Stephen nabývá, se ještě prohlubuje. A co hůř, zároveň si uvědomila, že se jejich vztahem nejspíš nechala mýlit, když se domnívala, že vůbec může ještě k nějakému prohlubování dojít. Ale ať už tomu bylo jakkoli, rychle zaznamenala, že René si pokaždé volí trávit s ní ty noci, které následovaly po nocích se sirem Stephenem, a žádné jiné. Sir Stephen ji nechával u sebe po celou noc jen tehdy, když René byl mimo Paříž.
Také si všimla, že pokud byl při těchhle příležitostech přítomen u sira Stephena i René, nedotkl se jí jinak, než aby ji siru Stephenovi připravil, zpřístupnil, kdyby náhodou vzdorovala. Zůstával však jen velmi zřídka a neudělal to nikdy, pokud ho o to sir Stephen výslovně nepožádal. I když setrval, zůstával zcela oblečený, stejně jako poprvé, mlčel a zapaloval si cigarety jednu od druhé, servíroval siru Stephenovi jeho, pití - ale sám nepil nikdy.
Slečně O. se zdálo, že ji sleduje stejným způsobem, jako krotitel Ivů pozoruje zvíře, které má ve své péči. Zejména dává pozor na to, zda vykonává cviky s naprostou poslušností, a tím uznává jeho nadvládu. Anebo ještě lépe jako člen královské osobní stráže či zástupce náčelníka banditů, jenž dostal za úkol přivléci svému pánovi prostitutku, a teď ji právě sleduje, jak prochází ulicí. Důkaz, že se René skutečně dostal do role služebníka či jakéhosi ministranta, viděla slečna O. ve skutečnosti, že sledoval všechna hnutí ve tváři sira Stephena ještě bedlivěji než v její - a slečně O. - pod jeho upřeným pohledem připadalo, že se svléká z veškeré své vilnosti a chlípnosti. Pro tuhle smyslnou rozkoš skládal René hold siru Stephenovi, vyjadřoval mu obdiv a dokonce vděčnost. A sir Stephen, jenž tyhle pocity přivedl na svět, byl potěšený, že se uráčil potěšit - tím, co mu René daroval.
Všechno by pravděpodobně bylo mnohem jednodušší, kdyby měl sir Stephen rád chlapečky, a slečna O. nepochybovala, že René, jenž k ničemu takovému neinklinoval, by mu pohotově splnil veškerá přání od toho nejjednoduššího až po nejnáročnější. Jenže siru Stephenovi chutnaly jen ženy.
Slečna O. si však uvědomovala, že prostřednictvím tohoto média - jejího těla - dospívají k čemusi mysterióznějšímu a snad palčivějšímu a intenzivnějšímu, než by byla vzájemná láska a tělesný styk. Až k jakési základní koncepci, kterou sice považovala za krutou, ale jejíž existenci a sílu nemohla popírat. Jenže proč se o ni takhle dělili, když rozdělení bylo vlastně abstraktní? V Roissy slečna O. patřila současně a na jednom místě stejně tak Renému jako i všem ostatním mužům. Proč si ji tedy René v přítomnosti sira Stephena nevzal, a dokonce jí ani nerozkazoval? Nikdy neudělal nic jiného, než že ji předal siru Stephenovi. Zeptala se ho na to, ačkoli si byla odpovědí jista předem.
"Výraz úcty," odvětil René.
"Jenže já patřím k tobě," řekla slečna O. "Především patříš siru Stephenovi."
A to byla pravda, alespoň ve smyslu, že když ji René propůjčil, byla to půjčka absolutní. Sebenepatrnější přání sira Stephena mělo přednost před jakýmkoli rozhodnutím Reného - pokud se to týkalo slečny O., a dokonce i před rozhodnutím jí samotné. Jestliže si René přál, aby společně povečeřeli a šli pak do divadla, ale sir Stephen náhodou zavolal hodinu předtím, než měl slečnu O. vyzvednout podle domluvy v ateliéru, René se sice pro ni zastavil, jenže jen proto, aby ji zavezl před dům sira Stephena a tam ji zanechal. Jednou, jen jedinkrát chtěla slečna O. po Reném, aby byl tak laskav a požádal sira Stephena, aby setkání odložil na druhý den, protože hrozně touží jít s Reném na večírek, na který byli oba pozváni.
René odmítl.
"Můj nejsladší anděly," odvětil, "když to vůbec můžeš chtít, znamená to, že jsi stále ještě nepochopila, že už nenáležíš mně. Že už nejsem tvůj pán, který s tebou může volně nakládat."
Nejenže odmítl, ale navíc siru Stephenovi řekl o její žádosti a v její přítomnosti po něm chtěl, aby ji tvrdě potrestal. Nesmí si vícekrát troufnout porušovat své povinnosti, to ji vůbec nesmí ani napadnout. "Ovšemže," potvrdil sir Stephen.
Scéna se odehrála v malém pokojíku s parketami ze vzácného dřeva, jediným kusem nábytku tady byl perletí vykládaný stůl. Místnost přímo přiléhala ke žlutému a šedivému obývacímu pokoji.
René zůstal jen tak dlouho, aby na slečnu O. žaloval a uslyšel odpověď sira Stephena. Pak si s ním potřásl rukou, usmál se na ni a odešel.
Viděla ho oknem, jak přechází přes dvůr, ani se neotočil. Zaslechla, jak bouchla dvířka od auta, jak se rozeřval motor, a v malém zrcátku zasazeném do stěny zahlédla svůj vlastní obraz: svou tvář bledou strachem a zoufalstvím. Pak mechanicky prošla kolem sira Stephena, který jí otevřel dveře do obývacího pokoje a ustoupil, aby mohla vejít.
Pohlédla na něj: byl stejně bledý jako ona. V jakémsi jasném záblesku vědomí pocítila absolutní jistotu, že ji miluje, jenže ten zášleh pominul stejně rychle, jako vzplál. Ačkoli tomu neuvěřila a kárala se za dětinskost, že ji něco takového mohlo vůbec napadnout, přesto ji to jaksi uklidnilo.
Poddajně se svlékla, stačil jí rozkaz pouhým gestem. Strach jí zmítal natolik, že se mu poprvé zcela otevřela; ze strachu, ze zlosti a z rozčarování nad Reného zradou se mu poprvé zcela oddala.
Až doposud po ní sice chtěl, aby za ním přicházela dvakrát až třikrát týdně, ale někdy ji nechával čekat nahou třeba celou hodinu, aniž se k ní přiblížil, bez odpovědi naslouchal jejím naléhavým prosbám, jejímu žadonění. Nutil ji dodržovat stále stejný rituál, všechno dělat v pevně stanoveném pořadí, takže už věděla přesně napřed, kdy ho má vzít do úst, kdy pokleknout na kolena a zabořit hlavu do hedvábné pohovky.
Poprvé vzhlédla k jeho planoucím očím tak poddajně, že jí náhle řekl francouzsky, s familiárním tykáním:
"Ted' ti dám do úst roubík, O., protože bych tě rád zbičoval tak, až z tebe poteče krev. Dáš mi své svolení?"
"Jsem vaše," řekla slečna O.
Stála uprostřed salónu. Ruce měla zdvižené, spoutané náramky jako v Roissy a řetězem přichycené ke kruhu zasazeném do stropu, na němž předtím visel lustr. Prsy se jí vyklenuly vpřed.
Sir Stephen k ní přistoupil, pohladil je a zlíbal. Pak políbil na ústa, ještě, desetkrát. Nikdy předtím ji dosud nepolíbil. Zastrčil jí do úst roubík.
Chutnal po mokré plachtovině a stlačil jí jazyk až hluboko do hrdla. Sir Stephen zasunul roubík tak, že jej nemohla pořádně sevřít zuby, a pak ji jemně uchopil za vlasy. Zapotácela se na bosých nohou, ale řetěz jí pomohl udržet rovnováhu.
"Promiň, O.," zašeptal. Nikdy předtím se za nic neomlouval. Pak ji pustil - a začal bít.
René šel na večírek, na nějž byli pozváni oba, sám. Když se po půlnoci vrátil do jejího bytu, nalezl ji v posteli, jak se ještě chvěje v bílém nylonu své dlouhé noční košilky. Domů ji dovezl sám sir Stephen, sám ji uložil do postele a znovu zlíbal.
Takhle to alespoň Renému vyprávěla. A také mu řekla, že ji už nikdy nenapadne, aby neuposlechla přání sira Stephena. Že si velice dobře uvědomuje, co z toho René usoudí: že bití považuje za základní a dokonce příjemnou záležitost. Což sice byla do jisté míry pravda, ale ne důvod jediný. Neboť pro Reného bylo také důležité, že ji sir Stephen zmrskal. Pomyšlení na to, že by vzal do ruky bič, ho děsilo natolik, že by se k tomu nikdy nepřinutil, zvlášť kdyby viděl, jak se svíjí a naříká.
Jednou v jeho přítomnosti na ni sir Stephen vzal jezdecký bičík. René přehnul slečnu O. přes stůl a držel ji tak, že se nemohla ani hnout. Když se jí sukně svezla dolů, zase ji zvedl. Ale ještě víc se snad potřeboval ujišťovat, že slečna O. trpí, když ji nevidí, když on pracuje anebo se baví. Že se svíjí, pláče a křičí bičem, rosí o milost a žádné se jí nedostává.
Potřeboval vědět, že ji ponižuje a že jí způsobuje bolest člověk, jehož miluje. Že se to všechno děje z jeho vůle a pro jeho potěšení. V Roissy ji nechával bičovat sluhy. V siru Stephenovi jí nalezl tvrdého pána, jímž on sám nebyl schopen být.
Skutečnost, že člověk, jehož na celém světě obdivoval nejvíce, v ní nalezl potěchu a zalíbení a převzal na sebe všechny starosti s tím, aby ji zkrotil, Reného obdiv jen podtrhovala. To slečna O. už zřetelně viděla. Všechna ústa, která se tiskla na její rty, všechny ruce, které ji svíraly prsy a hladily ji břicho, všechny údy, které do ní pronikaly, byly živoucím důkazem toho, že je skutečně prostituována, ale tím ovšem zároveň důkazem, že má dostatečnou cenu, aby prostituována byla, což ji takříkajíc činilo posvátnou, posvěcovalo.
Jenže tohle všechno v Reného očích ještě nebylo nic proti tomu, jaký důkaz mu poskytoval sir Stephen. Pokaždé, když vstala z jeho objetí, René pátral po známkách toho, že se proměnila v bohyni. Slečna O. vzorně chápala, že když ji před několika hodinami zradil, stalo se to jen proto, aby na ní vyvolal nová, ještě krutější znamení. A také si uvědomovala, že i kdyby třeba důvody k odhalování těchhle znamení pominuly, sira Stephena už nic nevrátí zpátky. Čím dát hůř. Jenže pro
sebe si pomyslela něco právě opačného.
René si zaujatě a ochromeně prohlížel její štíhlé tělo poznamenané silnými purpurovými šlehy. Jako by jí vedly přes ramena, přes záda, přes hýždě, přes břicho i přes prsa krvavé provazy, jež se proplétaly a křížily. Tu a tam jí ještě z ran trochu prosakovala krev. Dlouze a upřeně na ni zíral.
"Ach, jak já tě miluju," zašeptal.
Chvějícíma se rukama ji svlékl košilku, zhasl světlo a ulehl vedle ní. Slečna O. ve tmě sténala, po celou dobu, po niž se ji zmocňoval.
Trvalo téměř celý měsíc, než slečně O. jelita z těla zmizela. V místech, kde se pokožka protrhla, jí zůstávaly stopy i nadále, v podobě nepatrně bělejších proužků připomínajících prastaré jizvičky. Ale i kdyby měla někdy v úmyslu zapomenout, odkud pocházejí, chování Reného i sira Stephena jí to mělo neustále připomínat.
René měl samozřejmě klíče od jejího bytu. Zatím ho nenapadlo dát jeden siru Stephenovi, pravděpodobně jen proto, že ten neprojevil přání slečnu O. doma navštěvovat. Avšak skutečnost, že ji tu noc zavezl domů, náhle vnukla Renému myšlenku, že dveře, které mohl otevírat jen on sám a slečna O., by sir Stephen mohl považovat za překážku, přehradu, omezeni schválně Reném zavedené. A že je tedy absurdní darovat mu slečnu O., když zároveň nemá svobodu přicházet a odcházet z jejího bytu, kdykoli se mu zachce. Stručně: dal udělat klíč, předal jej siru Stephenovi a slečně O. to oznámil až poté, co si sir Stephen klíč vzal.
Slečně O. se ani nesnilo, že by snad mohla protestovat, a dokonce brzy zjistila, že když vyčkává na příchod sira Stephena, pociťuje v duši nepochopitelný klid a mír. Čekala dlouho a trápila ji zvědavost, jestli ji překvapí uprostřed noci, zda využije některý Reného pobyt mimo Paříž, jestli přijde sám nebo zda za ní vůbec někdy přijde. S Reném se o tom neodvažovala hovořit.
Jednoho jitra, když posluhovačka náhodou nedorazila a slečna O. vstala dříve než obvykle, v deset hodina už byla oblečená a připravená vyrazit ven, zaslechla, jak pod klíčem povoluje zámek. Rozlétla se ke dveřím a křičela:
"René!" Neboť někdy se stávalo, že dorazil tímhle způsobem a v tuhle hodinu, a ji prostě vůbec nenapadlo, že by to snad mohl být někdo druhý.
Objevil se však sir Stephen. Usmíval se a řekl:
"V pořádku, proč bychom neměli Renému zavolat?"
Jenže René mohl přijít až za hodinu, protože zrovna měl nějaké úřední jednání ve své kanceláři.
Slečna O. čekala, až sir Stephen zavěsí a srdce jí přitom divoce bušilo, i když nechápala proč. Usadil ji na postel, sevřel ji hlavu oběma rukama a přiměl ji, aby mírně pootevřela rty. Pak ji políbil.
Úplně ztratila dech, takže by se málem svezla k zemi, kdyby ji nezachytil. Ale držel ji pevně a usadil zase nazpátek.
Nechápala, proč se jí svírá hrdlo tak ostrým pocitem úzkosti a sklíčenosti. Copak se snad mohla od sira Stephena nadát ještě něčeho, co dosud neokusila?
Poručil ji, aby si svlékla všechen oděv, a bez jediného slůvka ji pozoroval, jak uposlechla. Jenže copak si už mezitím nezvykla stát nahá pod jeho pohledem, stejně jako přivykla jeho mlčení a čekání na to, až se rozhodne, jaký způsob dosažené rozkoše si vybere tentokrát? Na druhou stranu však musela připustit, že klame sama sebe, a kdyby se ohlédla do minulosti, snadno by se přesvědčila, že v těchto místnostech se nikdy před nikým s vyjímkou Reného nahá neobjevila.
Hlavní důvod toho, že ji nahota náhle tolik vyvedla z míry, byl ve skutečnosti jen jeden jediný: někdy snadno podléhala zaraženosti a rozpakům. Rozdíl proti stejným situacím byl především v tom, že dříve se všechny takové věci odehrávaly na zvláštních místech, takže si mohla vysnít jakousi svou tajnou existenci a délka jejího snu byla zanedbatelná k délce celého dne, stejně jako délka pobytu v Roissy k době jejího života s Reném.
Jenže jasné světlo květnového dne proměnilo tajnost v cosi veřejného, realita dne a realita noci náhle splynula v jedno. Od nynějška, uvažovala slečna O. To je také bezpochyby zdrojem toho podivného pocitu bezpečí smíšeného s hrůzou. Vnímala, jak ji celou zaplavuje, aniž by mu rozuměla, a jak v ní vyvolává neblahé předtuchy. Od nynějška už nebudou žádné přestávky, žádná mrtvá údobí, žádné úlevy.
Ten, jehož očekávala, byl už tady, už se stal jejím pánem. Sir Stephen byl mnohem náročnější avšak také mnohem jistější pán než René. A ať slečna O. milovala Reného sebevášnivěji, a on ji také, jejich vztah obsahoval jakousi rovnost, i kdyby to měla třeba být rovnost jen v tom, že věkově byli vrstevníci, která v ní potlačovala poslušnost, vědomí, že má být poddajnou. I kdyby po ní požadoval cokoli, měla by chtít totéž, už jen z toho jediného důvodu, že to po ní žádá.
Jenže pokud se týkalo sira Stephena, dokázal v ní probudit obdiv i úctu. Příkazy sira Stephena poslouchala jako cosi, o čem se prostě nediskutovalo, a byla mu přímo vděčná, že ji je vůbec uděluje. Ať na ni mluvil anglicky nebo francouzsky, ať jí tykal anebo vykal, slečna O. ho nikdy neoslovila jinak než sire Stephene, jako cizí člověk anebo služebník. Sama pro sebe si říkala, že titulování "lorde" by bylo vhodnější, jenže se to neodvažovala vyslovit. Stejně tak by siru Stephenovi doporučila, aby vůči ní používal slovo "otrokyně". A také si říkala, že teprve takhle by to bylo správné, poněvadž René byl šťasten, když mohl milovat otroka sira Stephena v její podobě.
Úhledně tedy složila svlečené šaty k posteli, znovu si nazula střevíčky a vyčkávala se sklopenýma očima obrácenýma směrem ke siru Stephenovi, který se opíral o parapet okna. Puntíkovanými mušelínovými záclonami proudilo dovnitř' jasné slunce a jemně jí ohřívalo boky a stehna. Nedávala si sice záležet na nějakých speciálních efektech, ale náhle jí připadlo, že by se měla ještě trochu připarfémovat. Zároveň si uvědomila, že si nenamalovala prsní dvorce a že naštěstí má na nohou střevíčky, neboť lak na prstech u nohou se jí začínal odlupovat. A dál si uvědomila, že v tomhle tichu a slunečních paprscích čeká jen na jediné - až jí sir Stephen dá nějaký pokyn, náznak, co má dělat, až jí třeba poručí, aby před ním poklekla, rozepjala ho a polaskala.
Jenže nic takového. Když si své vlastní myšlenky uvědomila, zrudla, ale vzápětí ji napadlo, proč se vlastně červená? Nezbláznila se snad? Nebylo to na obyčejnou kurvu trochu moc studu a útlocitnosti?
A právě v tu chvíli ji sir Stephen požádal, aby se posadila ke svému toaletnímu stolku a poslechla si, co jí musí říct. Tenhle toaletní stolek nebyl přesně vzato toaletní stolek, ale veliké otočné zrcadlo z počátku devatenáctého století, z období Restaurace, zasazené do stěny vedle nízké římsy. Slečna O. na něm měla naskládané všechny své lahvičky a štětečky a sedávala u něj v nízké houpací židli, takže se mohla vidět v zrcadle úplně celá.
Když hovořil, sir Stephen přecházel sem a tam. Čas od času se jeho obraz mihnul přes zrcadlo, za podobou slečny O. Jeho odraz však zastával nejasný a jakoby vzdálený, protože stříbro na zadní straně zrcadla už bylo zašlé a místy zčernalé.
Slečna O. sedící s pažemi svěšenými podél těla a s koleny od sebe měla nutkání člověka v zrcadle uchopit a zastavit. Připadalo jí, že tak by se jí snáze odpovídalo. Neboť sir Stephen na ni hovořil anglicky a polykal přitom celé slabiky a navíc ji zasypával otázkami.
Byly to otázky, o nichž se jí ani nesnilo, že by ji je někdy mohl položit, pokud kdy počítala, že se jí vůbec bude na něco vyptávat. Sotva však začal, hned se přerušil, aby slečnu O. usadil hlouběji v křesílku. Levou nohu přehodila přes opěradlo a druhou mírně natočila, aby ji zalila sluneční záplava. Jejím očím i zraku sira Stephena se naskytl takový pohled, jako by se z ní její neviditelný milenec právě zvedl a ještě ji nechal trošku pootevřenou. Sir Stephen jí kladl otázky s důrazem vyšetřujícího soudce a zároveň s uměním zpovědníka. Slečně O. připadalo, že ho vůbec nevidí mluvit, a přitom zjišťovala, že mu odpovídá.
Patřila po návratu z Roissy ještě nějakému jinému muži kromě Reného a jeho samotného?
Ne. Toužila po tom s někým se seznámit a oddat se mu? Ne:
Jestli si to někdy dělala, když byla sama? Ne:
Měla někdy nějakou přítelkyni, se kterou se milovala, která jí to dělala anebo která dovolila, aby ona laskala ji?
Ne: Při tomhle ne trošku zaváhala. Touží teď po přítelkyni?
No, připomněla se jí Jacquelina, jenže slovo "přítelkyně" toho v sobě zahrnuje mnoho. Kamarádka je důvěrnější, nebo dokonce kámoška, jak si navzájem říkaly na internátě, když navštěvovala drahou soukromou školu.
Nato se jí sir Stephen zeptal, zda nemá nějaké fotografie Jacqueliny, a pomohl jí na nohy, aby pro ně mohla dojít a podat mu je. Tak je překvapil René, v obývacím pokoji, když vrazil dovnitř bez dechu, protože vyběhl čtyři křídla schodiště: slečna O. stála před velkým stolem, na němž zářily, černé a bílé jako lesknoucí se hladina louží za noci, všechny fotografie Jacqueliny. Sir Stephen na stole napůl seděl, bral fotografie jednu po druhé, jak mu je slečna O. podávala, a zase je pokládal na stůl. Druhou ruku ji držel v rozkroku.
Odpověděl Renému na pozdrav, aniž její klín opustil. Slečna O. naopak cítila, jak jí jeho prsty zajíždějí dovnitř do vagíny hlouběji. Od tohoto okamžiku se k ní začal chovat, jako by byla vzduch a obracel se výhradně na Reného. Napadlo ji, že ví proč: Jakmile tu byl René, byl opět navozen souzvuk mezi nimi, pokud se týkalo jí. Ona sama znamenala jen příležitost pro něj, objekt souzvuku.
Přestal jí klást otázky a ona na tu poslední neodpověděla. Co s ní bude dál, to se stejně rozhodne bez ní.
Blížilo se poledne. Pod přímými paprsky, které se tvrdě opíraly o stůl, se okraje fotografií trochu zkrabatily. Slečna O. je chtěla vzít a vyrovnat, aby je uchránila od zničeni, avšak prsty jí selhaly. Palčivě cítila ruku sira Stephena ve svém klíně a mnoho nescházelo, aby jí ze rtů unikly steny.
V zápětí už je však nedokázala dál potlačovat a zavzdychala. Sir Stephen jí stroze ukázal, aby si lehla na stůl na snímky. Když ho však poslechla, nechal ji ležet nahoře s roztaženýma nohama, které se kývaly ve vzduchu, protože nedosahovaly na zem. Jeden střevíček se ji svezl dolů a nehlučně spadl na bílý koberec. Do tváře jí šlehalo světlo: zavřela oči.
Později, mnohem později se jí vybavil rozhovor, který spolu sir Stephen a René tenkrát vedli. Tehdy však plynul dokonale kolem ni, jako by se jí vůbec netýkal a zároveň jako by už tohle všechno zažila někdy předtím. Ostatně byla pravda, že už podobnou scénu prožila, poněvadž hned poprvé, kdy ji René zavezl k siru Stephenovi, o ní hovořili podobným způsobem. Jenže tehdy byla pro sira Stephena zcela cizí a většinu řečí obstaral René. Od té doby ji sir Stephen přiměl, aby splnila všechny jeho představy, zformoval ji podle svých chutí, vyžadoval po ní a dostával od ní kromě toho, co bylo běžné, i nejodvážnější a nejobscénnější akty. Nemohla mu poskytnout nic víc než to, co už získal. Alespoň se to domnívala.
Hovořil on, ten, který obvykle v její přítomnosti mlčel. Z jeho slov, stejně jako z Reného, pochopila, že už zase konverzují na téma, k němuž se neustále rádi vraceli a kterým byla samozřejmě ona sama. Řešili otázku, jak by jí dokázali využit co nejlépe a jak by se mohli podělit navzájem o zážitky, které s ní každý jednotlivě získal. Sir Stephen rád připustil, že slečna O. přiráží mnohem lépe, když má pěkně poznamenané tělo ať už čímkoli, že jelita jí znemožňují podvádět a že jak naskočila první hned šlo všechno jako na drátku. Jedna věc je totiž vědět, ale úplně jiná mít důkaz či dokonce důkaz pokaždé opakovat. René měl naprostou pravdu, povídal sir Stephen, když si přál, aby ji zbičoval. Nato se dohodli, že bude mrskána co nejčastěji, a to bez ohledu na rozkoš, jakou jim působí její nářek a slzy, aby měla po těle neustále nějakou památku.
Slečna O. přitom stále ležela na zádech a v rozkroku ji pálila žádostivost. Když takhle naslouchala, měla dojem, jako by došlo k jakési podivné záměně a sir Stephen začal promlouvat z ní. Jako by jí nějak vstoupil dovnitř do těla a ucítil její úzkost, strach, stud, avšak také utajovanou pýchu a trýznivou rozkoš, kterou pociťovala, zejména když kráčela sama mezi neznámými kolemjdoucími, sama v anonymním davu na ulici, když nastupovala do autobusu, anebo když pobývala v ateliéru mezi modelkami a techniky. V takových chvílích si říkala, že všichni tihle lidé, kteří jsou kolem ni, kdyby je na chodníku potkala nehoda, kdyby leželi na dlažbě a skláněl se nad nimi doktor, všichni by si podrželi své tajemství, dokonce i tehdy, kdyby byli v bezvědomí a zcela nazí, ona však ne. Její tajemství nenáleželo jen na ní samotné, jen na jejím mlčení. Dokonce i kdyby po tom toužila, nemohla podlehnout sebeslabšímu vrtochu a tohle také byl obsah jedné z otázek sira Stephena - aniž by se okamžitě neprozradila. Nemohla se zúčastnit ani těch nejnevinnějších činností, jako třeba jit si zahrát tenis anebo zaplavat. Že měla tyhle věci zakázané, to jí dodávalo jakési podivné uspokojení, asi takové, jako když mříže vězení znemožňují uvězněným dívkám, aby patřily jedna druhé anebo aby z něho unikly. Ze stejného důvodu také nemohla podstoupit riziko, že ji Jacquelina neodmítne. Jinak by totiž musela vyjevit Jacquelině pravdu, nebo alespoň její část.
Slunce na obloze postoupilo a svezlo se ji z tváře. Ramena se jí přilepila na vyleštěné líce fotek, na nichž ležela, a na koleně ucítila drsný okraj saka sira Stephena, neboť se vrátil zpátky a postavil se vedle ní. Společně s Reném jí každý uchopili za jednu ruku a pomohli jí na nohy. René zvedl jeden z jejích střevíčků. Byl čas, aby se oblékla.
Pak následoval oběd v Saint-Cloud na břehu Seiny. Když spolu osaměli, sir Stephea se jí znovu začal vyptávat. Restaurační stolky pokryté bílými ubrusy stály na zastíněné terase, kterou ohraničoval živý plot z pámelníku, a na spodní straně terasy se rozkládal záhon temně rudých, ještě téměř nerozvinutých pivoněk.
Slečna O. nečekala na pokyn sira Stephena, nadzvedla si sukni a usedla na kovovou židličku. Trvalo dlouho, než stehny ohřála ledové železo. Slyšeli, jak voda šplouchá o boky člunů uvázaných ke dřevěnému molu. Sir Stephen se posadil naproti.
Slečna O. hovořila zvolna, rozhodnuta neříci nic, co by nebyla pravda. Sir Stephen chtěl vědět, proč má ráda Jacquelinu.
Ach! Na to byla snadná odpověď: protože je pro ni příliš krásná, něco jako když dítě z chudé rodiny dostane k vánocům obrovskou pannu, úplně jako živou, tak krásnou, že se jí bojí vůbec dotknout. Ale přesto ví, že když ji neosloví, když se s ní nedá do řeči, je to jen proto, poněvadž ona sama nechtěla.
Když dopověděla takhle slova, zvedla oči, které měla až dosud sklopené a upřené na záhon pivoněk, a postřehla, že sir Stephen jí zírá na rty. Naslouchal jejím slovům, či jen naslouchal melodii jejího hlasu, nebo čistě jen sledoval jejich pohyb?
Když náhle zmlkla,sir Stephen se od rtů odtrhl a jeho oči se srazily s pohledem slečny O. Co mu v nich četla, bylo tentokrát tak jasné a jemu muselo být zcela zřejmé, že ona to vidí, že nyní pro změnu zbledl on.
Jestli ji doopravdy miluje, odpustí jí, že to postřehla? Nedokázala ani odtrhnout pohled, ani se usmát, ani promluvit. I kdyby na tom závisel její život, nebyla by schopna pohnout třeba jen malíčkem, dát se na útěk, nohy by ji prostě neunesly.
Pravděpodobně po ní nikdy nebude chtít nic víc, než aby se podrobovala jeho žádosti, pokud jeho touha po ní potrvá. Mohla však jen pouhá vášeň dostatečně vysvětlit skutečnost, že ode dne, kdy mu ji René předal, ji požaduje stále častěji a častěji, třeba jen proto, aby byla vedle něho, aniž by po ní chtěl cokoli jiného?
Ted' seděl naproti ní mlčky a nehnutě. U sousedního stolu rozmlouvali jacísi obchodníci a pili černou kávu tak aromatickou, že její vůně se nesla až k nim dvěma. Dva pečlivě upravení a opovržlivě se tvářící Američané si zapálili cigarety uprostřed jídla. Číšníkům pod nohama skřípal štěrk - jeden z nich přešel přes terasu, aby siru Stephenovi dolil sklenici, kterou měl ze tří čtvrtin vyprázdněnou. Jenže jaký smysl mělo napájet dobrým vínem sochu, náměsíčníka? Ovšem číšník si ničeho nevšiml.
Slečna O, vnímala s potěšením, že když se jeho šedivý, žhavý pohled odtrhl od jejích očí, bylo to jen proto, aby ulpěl na jejích ňadrech, na jejích rukách - něž se opět k očím vrátil. Konečně postřehla, že mu na rtech zahrála stopa úsměvu.
Nalezla v sobě odvahu, aby stejně odpověděla. Ale vypravit ze sebe jediné slovo jí připadalo nemožné. Dokázala sotva dýchat.
"O., ..." řekl sir Stephen.
"Ano," slaboučce pípla slečna O.
"O., o čem s tebou teď budu mluvit, prodiskutoval jsem už s Reném, a oba na to máme shodný názor. Jenže taky, já..." odmlčel se.
Slečna O. se nikdy nedozvěděla, zda se tak stalo proto, že ona uchvácená náhle jakousi ledovou rukou zavřela oči, anebo jestli měl také potíže s dechem. Zarazil se, číšník jim zatím vyměňoval talíře a přinesl slečně O. jídelní lístek, aby si mohla vybrat moučník.
Podala jej siru Stephenovi. Suflé?
Ano, suflé. Jenže to potrvá dvacet minut. V pořádku, dvacet minut.
Číšník se ztratil.
"Já potřebuji víc než dvacet minut," řekl sir Stephen.
A pevným hlasem pokračoval dál. Jeho slova rychle přesvědčila slečnu O., že přinejmenším jednu věc může považovat za naprosto jistou. A to, že i kdyby ji miloval, nic by se nezměnilo kromě jednoho jediného aspektu. Namísto aby musela prostě plnit jeho požadavky, říkal by jí: "Byl bych nanejvýš potěšen, kdybyste se laskavě svlékla." Jenže i přesto by to stále zůstaly rozkazy a bylo zcela nemyslitelné, že by je slečna O. neuposlechla.
Poukázala na to. Sir Stephen to také připustil: "Chci, abys mi napřed odpověděla," řekl.
"Udělám, cokoli budete žádat," odpověděla slečna O. a z paměti jako by jí vystoupila ozvěna jejích slov: "Udělám, cokoli budeš chtít," říkávala Renému. Jediný rozdíl byl v tom, že Renému tykala. Šeptem zamumlala: "René:.."
Sir Stephen to zaslechl.
"René ví, co po tobě chci. Poslouchej mě."
Hovořil anglicky, ale tichým, pečlivě kontrolovaným hlasem neslyšitelným u sousedních stolů. Kdykoli se k jejich stolku přiblížili číšníci, zmlkl, a jakmile zase odešli, zopakoval celou větu, kterou přerušil. Obsah jeho slov byl velice zvláštní a vůbec neladil s tímhle klidným, veřejným místem. A vůbec nejzvláštnější na tom všem bylo, že to mohl říct a že ho slečna O. zcela přirozeně vyslechla.
Začal tím, že jí připomněl hned ten první večer, kdy ho navštívila v jeho bytě. Tehdy jí dal rozkaz, který odmítla uposlechnout. znamenal, že ačkoli ji tehdy za to mohl potrestat, takový příkaz už nikdy od toho večera neopakoval. Mohla by mu slíbit nyní to, co tehdy odmítla?
Slečna O. pochopila, že se musí nejen podvolit, ale že chce navíc slyšet, vyřčené jejími vlastními slovy, že se před ním bude sama laskat, kdykoli ji o to požádá. Řekla to tedy a znovu se jí vybavil před očima žlutý a šedivý salón, Reného odchod, odpor a hnus, jímž ji všechno naplňovalo, oheň, který ji hřál mezi rozevřenými koleny, když ležela nahá na koberci. Dnes večer, v tom samém saloně... Ne, sir Stephen neurčil blíže žádný čas.
Pokračoval dál. Poukázal na to, že v jeho přítomnosti se jí nikdy nezmocnil René - ani nikdo jiný - na rozdíl od toho, že on v Reného přítomnosti ano - a v Roissy celá spousta dalších. Z toho by neměla vyvozovat, že René je jediný, kdo se ji pokouší ponižovat tím, že ji půjčuje muži, který ji nemiluje - a možná z toho čerpá slast - v přítomnosti muže, jenž ji má rád.
Dál pokračoval tak zdlouhavě a s takovou krutostí - brzy prý bude muset otevřít stehna a zadek a ústa všem těm jeho přátelům, kteří když ji spatří, zatouží po ní - až ho slečna O. začala podezírat, že všechny své hrubosti míří sám proti sobě spíše než proti ní. Zapamatovala si pouze konec jediné věty: v přítomnosti muže, který tě má rád. Jaké průkaznější vyznání mohla chtít?
A co víc, někdy v průběhu léta ji zaveze nazpět do Roissy. Copak ji nepraštila do očí izolace, v níž ji nejprve René a pak i on sám drželi? Vždyť byli jedinými muži, které viděla, ať už oba pohromadě nebo každého zvlášť. Kdykoli si sir Stephen pozval do svého bytu v rue de Poitiers nějaké lidi, nikdy nebyla zároveň pozvána slečna O. Nikdy u něho nebyla na oběd či na večeři. Stejně tak ji René nikdy nepředstavil žádnému ze svých přátel vyjma sira Stephena. S největší pravděpodobností ji dál bude držet v pozadí, neboť on, sir Stephen, dostal privilegium nakládat s ní tak, jak se mu zachce. Avšak neměla by propadat klamu, že mu patří, v takovém případě by naopak byla poutána mnohem legálnějším způsobem.
Nejvíce se však slečny O. dotklo, nejvíce ji zranilo, když si uvědomila, že sir Stephen s ní bude zacházet přesně stejným způsobem, jakým se k ní choval René. Prsten ze železa a ze zlata, který nosila na levé ruce, copak už zapomněla, že ji jej vybrali tak těsný, že jí ho na prsteník doslova narazili a že jej nemohla stáhnout? - ten prsten byl znamením, že je otrokyně, ovšem taková, která je majetkem všech. Bylo pouhou náhodou, že se až do dneška, do pozdního podzimu, nesetkala s nikým z Roissy, komu by její železa nepadla do očí anebo na sobě nedal znát, že je zaregistroval.
Slovo železa, použité v množném čísle, jež jí přišlo tak dvojznačné, když jí tehdy sir Stephen řekl, že jí železa sluší, nebylo vůbec dvojznačné. Byl to způsob, jak se poznat - heslo. Jenže čí jsou železa; jimiž je spoutaná? Kdyby se jí dnes na tohle někdo zeptal, co by odpověděla? Slečna O. zaváhala.
"Reného a jeho přátel," řekla.
"Ne," odvětil sir Stephen, "mých, René chce, abys byla zodpovědná především mně."
Slečna O. si to přece plně uvědomovala, proč předstírala, že ne? Zakrátko, a v každém případě ještě před návratem do Roissy, bude muset podstoupit definitivní poznamenání, jež ji nezprostí závazku být obecně přístupnou otrokyní, ale mimo to navíc promění v osobní otrokyni sira Stephena. A známky po důtkách, či známky způsobené jezdeckým bičíkem, i kdyby ji znovu naskákaly po těle, byly by skryté a zanedbatelné ve srovnání s tímhle definitivním poznamenáním.
Jenže jak bude tohle poznamenání vypadat, z čeho bude sestávat, jakým způsobem bude definitivní? Slečna O., zděšená a fascinovaná zmírala touhou, aby se to dozvěděla, toužila dozvědět se to okamžitě. Avšak bylo zřejmé, že sir Stephen jí to zatím nijak nespěchá vysvětlovat. A nakonec byla pravda, že ve skutečnosti nemusela přijmout, nemusela souhlasit s ničím, co by jí vnucoval násilím a s čím by nesouhlasila předem. Mohla odmítnout, nic ji přece nedrželo v otrockém područí kromě její lásky a jejího dobrovolného zotročení.
Co jí třeba bránilo v tom, aby odešla?
Prozatím, než bude takhle poznačena, a než si ji sir Stephen navykne pravidelně bičovat, jak se společně s Reném rozhodli, že ji budou mrskat tak, aby měla po těle neustále viditelné nějaké známky po bičíku, bude jí poskytovat odklad. Taková doba, jakou bude potřebovat, aby dobyla Jacquelinu.
Slečna O. ohromeně zvedla hlavu a pohlédla na sira Stephena. Proč? Proč Jacquelinu? A jestli sira Stephena zajímá Jacquelina, proč do toho musí být zapletena O.?
"Mám dva důvody," řekl sir Stephen. "Za prvé, ten méně závažný, že bych tě rád viděl, jak se líbáš a miluješ se ženou."
"Ale dokonce i když připustíme, že se mi vzdá," vykřikla slečna O ., "jak pro všechno na světě můžete očekávat, že ji přiměji k tomu, aby souhlasila s vaší přítomností?"
"To je poslední, co mi dělá problémy," řekl sir Stephen. "Když bude nezbytné, prostě zradou. A v každém případě počítám, že mi pomůžeš mnohem víc než jenom při tomhle. Neboť ten druhý důvod, proč chci, abys ,ji svedla, je, že se staneš návnadou, která ji vláká do Roissy:"
Slečna O. odložila šálek s kávou, který držela v ruce, a zachvěla se tak silně, že řídká sladká sedlina z kávy na dně šálku vyšplíchla. Na ubruse se rozpila hnědá skvrna a ona jako věštkyně v ní viděla obrazy, jež jí připadaly nesnesitelné: Jacquelininy oči, jak se střetávají s pohledem sluhy Pierra, její boky, bezpochyby stejně nazlátlé jako její prsy; ačkoli slečna O. je nikdy nespatřila, odhalené všem pohledům, když jí kdokoli nadzvedne záhyby červených sametových šatů a vyztuženou sukni, její heboučké tváře potřísněné slzami a namalované rty, jak se přes ně prodírají steny, její rovné vlasy s patkou do čela, rovné strniště - ne, to bylo nemožné: Je ne ona, ne Jacquelina.
"O tom vůbec nemůže být řeč," řekla.
"Ale samozřejmě, že může," opáčil sir Stephen. Jak si myslíš, že získáváme dívky do Roissy: Jakmile ji tam přivedeš, neneseš už za nic žádnou odpovědnost. A ostatně, když bude chtít odejít, přece může kdykoli. Ted' pojď se mnou."
Rychle se zvedl a nechal na stole peníze na zaplacení účtu. Slečna O. ho následovala k autu, vlezla dovnitř a usadila se. Sotva zajeli na okraj Boulogneského lesa, odbočil na vedlejší silničku, zastavil na jejím úzkém pruhu a vzal ji do náručí.