IV.
SOVA
Slečna O. nyní absolutně nechápala, proč předtím, kdy váhala hovořit s Jacquelinou o tom, co René správně nazýval jejím skutečným postavením. Anne-Marie ji sice upozorňovala, že se změní, až opustí Samois, avšak nikdy by ji nenapadlo, že proměna bude tak hluboká.
Takže když se Jacquelina vrátila, ještě krásnější a oslnivější než kdykoli předtím, slečně O. připadlo naprosto přirozené, že se už nechovala tak úzkostlivě, když se koupala anebo oblékala, a klidně se před ní ukazovala. A ačkoli Jacquelinu ostatní lidé vůbec nezajímali, stejně jako nic, co se netýkalo přímo jí, odhalila všechno hned druhý den po svém, příjezdu.
Náhodou vstoupila do koupelny právě v okamžiku, když slečna O. vylézala z vany a její železa zazvonila o porcelánovou hranu. Zvláštní zvuk přilákal její pozornost. Jacquelina otočila hlavu a spatřila obojí zároveň: kotouče pohupující se slečně O. mezi nohama a černé pruhy, jež se jí táhly přes stehna a přes prsa.
"Proboha, co to má znamenat?" řekla.
"To sir Stephen," odvětila slečna O. A dodala, jako by se všechno rozumělo samo sebou: "René mě daroval jemu a on měl dal propíchnout a vsadit mi tam tenhle kroužek. Podívej."
Jak se otírala osuškou, přistoupila k Jacquelině, která se ohromením sesula na lakovanou židličku v koupelně. Přiblížila se natolik, že Jacquelina mohla vzít kotouč do ruky a přečíst, co na něm bylo vyryto. Pak se obrátila, odtáhla osušku a předvedla jí iniciály S a H, které měla obtisknuté na hýždi. Řekla:
"Taky mi dal vypálit svůj monogram. A co se týká toho ostatního, modřiny mám po mrskání jezdeckým bičíkem. Obyčejně mě bičuje sám, ale taky přikazuje svojí negerské komorné, aby mě švihala."
Jacquelina omráčeně zírala na slečnu O. Ta vypukla v smích a naznačila, jako by ji chtěla políbit. Jacquelina zachvácená hrůzou ji odstrčila a prchala do svého pokoje. Slečna O. se klidně utřela, nastříkala na sebe parfém a učesala se. Navlékla si korzet, natáhla punčošky a vklouzla do střevíčků. Když otevřela dveře koupelny, v zrcadle se střetla s Jacquelininým pohledem. Jacquelina se česala, aniž měla nejmenší ponětí o tom, co vlastně dělá.
"Zavaž mi korzet, prosím té," požádala ji slečna O. "Vypadáš, jako by tě to opravdu vyvedlo z míry. René tě miluje, copak ti to nikdy neřekl?" "Já tomu nerozumím," řekla Jacquelina. Aniž by ztrácela čas, vytrysklo z ní, co jí na tom všem překvapilo nejvíc: "Vypadáš, jako bys na to byla kdovíjak pyšná. Tomu já nerozumím."
"Pochopíš to, až tě René odveze do Roissy. Mimochodem, už ses s ním vyspala?
Jacquelinina tvář se zalila jasným karmínem. Odmítavě potřásla hlavou, gesto však vyznělo tak pramálo přesvědčivě, že se slečna O. rozesmála znovu.
"Lžeš, drahoušku, nebuď trapná. Máš přece na to jako každá jiná, vyspat se s ním. A mohla bych dodat, že to ještě neznamená žádný důvod k tomu, aby nechával mě. Pojď, dovol mi, abych se s tebou trošku pomazlila. Zato ti povím všechno o Roissy."
Ať se už Jacquelina obávala, že když odmítne, v slečně O. přece jen vzkypí žárlivost a obrátí se proti ní, nebo to bylo z úlevy, že se tak nestalo, či ze zvědavosti, neboť zatoužila vyslechnout slíbené vyprávění, anebo jen prostě měla ráda trpělivý, pomaloučký, vášnivý způsob, jímž ji slečna O. milovala - ať už to bylo jakkoli, v každém případě se jí oddala.
"Pověz mi o tom," řekla potom slečně O.
"No dobře," souhlasila O. "Ale nejdřív mě pěkně líbej na bradavky. Už máš nejvyšší čas, aby ses všechno pořádně naučila, jestli máš Renému k něčemu být."
Jacquelina udělala, oč byla požádána, a provedla to tak dobře, až slečna O. slastí zasténala.
"Vyprávěj mi o tom," žadonila Jacquelina.
Příběh, který jí slečna O. pověděla, ačkoli byl jasný a zjevně pravdivý, neboť vypravěčka sama představovala dostatečný důkaz, přesto připadal Jacquelině naprosto šílený.
"Chceš říct, že se tam v září vrátíš?" ptala se.
"Až přijedeme z Midi," řekla slečna O. "Vezmu tě tam s sebou anebo René."
"Nevadilo by mi, kdybych se podívala, jak to tam vypadá doopravdy," řekla Jacquelina. "Ale jen se podívat."
"To by se určité dalo zařídit, " souhlasila slečna O., ačkoli byla přesvědčena o opaku. Ale neustále si říkala, že jestli se jí podaří přesvědčit Jacquelinu, aby vstoupila v Roissy do vrat, sir Stephen jí určitě bude vděčný - a jakmile bude jednou uvnitř, pak už Jacquelinu sluhové, řetězy a biče naučí poslušnosti.
To už věděla, že sir Stephen najal letní dům na Riviéře poblíž Cannes, v němž měli naplánováno strávit v srpnu celý měsíc společně: René, Jacquelina a on - a ještě Jacquelinina mladší sestra. Jacquelina požádala, aby ji směla vzít s sebou, ani ne proto, že by o ni kdovíjak stála, ale protože na ni matka naléhala, aby získala svolení slečny O. Jenže slečna O. věděla už i něco víc a to že její pokoj, kam s jistotou předpokládala, že Jacquelinu vláká, jí bylo jasné, že dívka nedokáže odmítnout, když bude René pryč, odděluje od ložnice sira Stephena stěna, která sice vypadá, že je poctivě vyzděná, ve skutečnosti však do toho má daleko. Bylo v ní zamaskované mřížoví se skrytými kukátky. Siru Stephenovi pak stačilo na své straně jen nadzvednout clonu, aby všechno viděl a slyšel stejně dobře, jako kdyby stál přímo u postele. Jacquelina tak bude jeho pohledu zcela odhalena, zatímco se bude milovat se slečnou O., a až to zjistí, bude pozdě.
Slečnu O. těšilo pomyšlení, že Jacquelinu zradí a předhodí ji zrakům sira Stephena, protože ji uráželo, když dívku viděla, jak září spokojeností nad jejím stavem zbičované otrokyně s vypáleným znamením.
Stavem, jímž se slečna O. pyšnila.
Slečna O. nikdy předtím na jihu Francie nebyla. Čistě modré nebe, moře téměř jako zrcadlo, borovice pod žhnoucím sluncem, na nichž se nehnula ani větvička: tohle všechno jí připadalo jako barevná nepřátelská mozaika.
"To přece nejsou skutečné stromy," říkala si smutně sama pro sebe, když si prohlížela neproniknutelné houštiny křovisek. Každý kámen, a dokonce i mech byl na dotek teplý. "Tohle moře přece vůbec nevoní jako moře," pomyslila si. Měla tomuhle moři za zlé, že nevyplavilo nikdy nic hezčího než potrhaný stonek chaluhy, který jí připomínal hnůj. Vyčítala mu, že je příliš modré a že šplouchá o stále stejný kousek pobřeží.
Avšak v zahradě vily sira Stephena, což byla přestavěná farmářská chalupa, se nacházeli od moře daleko. Zleva i zprava je před sousedy chránily vysoké zdi. Křídlo, v němž byli ubytováni sloužící, se obracelo čelem ke vstupnímu nádvoří, zatímco část domu hledící do zahrady mířila k východu.
V těchto místech byla také ložnice slečny O., která se otevírala přímo
na terasu v prvním poschodí. Vrcholky vysokých černých cypřišů dosahovaly přesně po přečnívající duté kachličky, které sloužily coby parapet terasy. Před poledním sluncem terasu chránilo mřížoví upletené z rákosu.
Celou podlahu terasy tvořily červené kachlíky a stejné měla i slečna O. ve své ložnici. Kromě stěny, která oddělovala její pokoj od ložnice sira Stephena - a v téhle stěně byl také rozlehlý výklenek s klenutým vchodem, oddělený od zbývající části místnosti jakýmsi zábradlím podobným tomu, jaké bývá na schodištích, s držadlem z vyřezávaného dřeva - všechny ostatní zdi byly vymalovány bíle. Na kachlíkové podlaze ležel tlustý bílý koberec upletený z bavlny, záclony byly ze žlutě a bíle pruhovaného plátna. Stejným materiálem byla potažena i dvě křesla a několik orientálních polštářů sešitých ze tří vrstev. Jediným kusem nábytku byl těžký a velice krásný empirový sekretář udělaný z ořechového dřeva, a pak ještě velmi dlouhý a úzký vesnický stolek ze světlého dřeva, který byl tak navoskovaný, až se leskl jako zrcadlo. Šaty si slečna O. věšela do skříně ve zdi. Jako toaletní stolek jí sloužila svrchní deska sekretáře.
Jacquelinina malá sestra Natálie dostala pokoj hned vedle ložnice slečny O. a ráno, když věděla, že se slečna sluní na terase, vycházela a uléhala vedle ní. Měla sněhově bílou plet', byla maličko buclatější, avšak rysy měla bezesporu velice jemné a stejně jako starší sestra sešikmené oči. Její však byly černé a jiskrné, takže vypadala jako Číňanka. Černé vlasy měla vepředu nad čelem sestřižené do zarovnaných střapců přesně po obočí, vzadu stejně rovně pod zátylek. Měla pevné, roztřesené malé prsy a její dívčí boky se teprve začínaly zaoblovat.
Natálie také pokukovala po slečně O. a zažila pěkné překvapení, když se jednoho dne vyřítila na terasu v očekávání, že tam najde sestru, avšak místo ní narazila na slečnu O. ležící o samotě na břiše na svých orientálních polštářcích. Jenže to, co Jacquelinu šokovalo, Natálii naplnilo závistí a touhou. Běžela za sestrou, aby se jí na všechno vyptala.
Jacquelina odpovídala schválně tak, aby mladou Natálii šokovala a zhnusila, a proto zopakovala vlastní slova slečny O., přesto však ani v nejmenším Natáliiny pocity nezměnila. Pokud něčeho dosáhla, pak pravého opaku. Natálie se do slečny O. zamilovala. Déle než po celý týden si to pokoušela nechat pro sebe, až jedno pozdní nedělní odpoledne to navlékla tak, aby zůstala se slečnou O. o samotě.
Počasí bylo o něco chladnější než obvykle. René, který strávil část dopoledne plaváním, spal na pohovce v chladné místnosti v přízemí.
Jacquelina podrážděná tím, že si dovolil dát přednost schrupnutí, odešla po schodech nahoru a připojila se ke slečně O. v jejím přístěnku. Moře a slunce ji pozlatily ještě víc, než jak bývala kdy předtím: vlasy, obočí, řasy,chloupky v klíně a v podpaží vypadaly jako poprášené stříbřitým práškem, a protože se nenamalovala, její ústa měla stelně růžovou barvu jako jemná kůže mezi stehny. Aby se ujistila, že sir Stephen uvidí Jacquelinu do posledního detailu - slečna O. si pomyslila, že na Jacquelinině místě by určitě uhodla, anebo se přímo utvrdila v jeho neviditelné přítomnosti - dala si záležet, aby Jacquelině přitáhla nohy do světla stolní lampičky u postele, kterou a rozsvítila, a držela jí je pěkně roztažené. Žaluzie byly spuštěné, místnost se ponořila téměř do tmy, přestože tu a tam, v místech, kde dřevo nedoléhalo, pronikalo dovnitř pár paprsků.
Déle než celou hodinu Jacquelina vzdychala slastí pod laskáním slečny O. Ležela s prsními bradavkami vztyčenými, s pažemi rozhozenými nad hlavou a rukama svírala svislé dřevěné tyčky v ozdobné hlavě italské postele slečny O. Nakonec začala křičet, když jí slečna O. roztáhla pysky lemované světlými chloupky a vzala do rtů vztyčený výběžek v místech, kde se jí mezi stehny spojovalo poddajné, jemňoučké masíčko. Cítila, jak to místo pod jejím jazykem tvrdne, cítila vroucí Jacquelinu a slyšela, jak se jí z úst dere výkřik za výkřikem. Až se náhle zlomila, napětí pod zlatavou kůží jí povolilo a slastně oddechovala zalitá potem. Pak ji slečna O. poslala zpátky do její ložnice, kde Jacquelina usnula.
Když se však pro ni v pět stavil René, aby si šli zaplachtit, byla už vzhůru a oblečená. Chodívali společně s Natálií jezdit v malém člunu s plachtou. Na sklonku odpoledne se obyčejně nad mořem zvedal slabý větřík.
"Kde je Natálie?" zeptal se René.
Natálie nebyla ani ve svém pokoji, ani nikde v celém domě. Vyběhli do zahrady a volali ji. René zašel až k houštině tvořené zakrslými doubky na samém konci zahrady, ale po Natálii ani stopy.
"Možná odešla napřed na ostrůvek," řekl René, "anebo už je ve člunu."
Sebrali se a odešli, víc po ní nepátrali.
Okamžik nato se slečna O. ležící na terase na svých orientálních polštářcích podívala skrz zábradlí a viděla Natálii, jak utíká k domu. Vstala, oblékla si župan - bylo stále tak teplo, dokonce i v pozdním odpoledni, že zůstávala nahá - a když si zavazovala kolem pasu pásek,
Natálie vrazila do domu jako jedna z fúrií a vrhla se ke slečně O.
"Už je pryč!" vykřikla, "konečně je už pryč! Líbaly jste se a milovaly. Pojď se milovat se mnou, že mě taky políbíš? Nechceš, protože jsem tmavá, protože nejsem tak hezká? Ona tě nemiluje, O., jenže já ano. Já tě miluju!"
Zhroutila se na zem a začala vzlykat.
Slečna O. zvedla dítě do křesla a ze sekretáře vzala veliký kapesník - patřil siru Stephenovi. Když se Natáliiny vzlyky trochu ztišily, otřela jí slzičky.
Natálie ji začala prosit, aby jí vystup odpustila a líbala jí přitom ruce. "Když mě nechceš líbat, O., nechej mě aspoň u sebe. Nechej mě, abych s tebou byla napořád. Kdybys měla psa, byl by pořád s tebou a starala by ses o něho. Když mě nechceš líbat, třeba se ti bude líbit, když mě budeš bít. Můžeš mě klidně zbít. Ale jen mě od sebe neposílej pryč!"
"Uklidni se, Natálie, vždyť vůbec nevíš, co to povídáš," zamumlala slečna O. téměř šeptem.
Dítě sklouzlo z křesla a objalo slečnu O. kolem kolen. Natálie odpověděla také šeptem:
"Ach, to vím. Viděla jsem tě jednou ráno na terase. Viděla jsem iniciály, viděla jsem ty dlouhé modré a černé šlehy. A Jacquelina mi pověděla.. "
"Ti pověděla co?"
"Kdes byla, O., a co tam s tebou všechno dělali." "Mluvila s tebou o Roissy?"
"Taky mi řekla, žes byla, že jsi..." "Že jsem byla co?"
"Že nosíš železné prstence "
"To je pravda," řekla slečna O., "a co ještě?" "Že tě sir Stephen každý den bičuje."
"To je pravda," opakovala slečna O., "a bude tady každou chvilku. Takže radši už běž, Natálie "
Aniž by uvolnila objeti, dívka zvedla hlavu a oči slečny O. se střetly s jejím pohledem plným obdivu.
"Nauč mě to, O., prosím tě, nauč mě to všechno," spustila znovu. "Chci být jako ty. Udělám všechno, co mi řekneš. Jen mi slib, že mě vezmeš s sebou, až zase půjdeš zpátky na to místo, o které mi Jacquelina vyprávěla "
"Na to jsi moc mladá," řekla slečna O. . "Ne, nejsem moc mladá. Je mi patnáct a už brzy mi bude šestnáct," vykřikla zlostně. "Nejsem moc mladá! Zeptej se sira Stephena," řekla, neboť právě vstoupil do místnosti.
Tak Natálie získala svolení, že může zůstat se slečnou O. a že ji vezme do Roissy. Avšak sir Stephen slečně O. zakázal, aby jí učila, jak si počínat při laskání a
dokonce jí zakázal, aby Natálii učila líbat, a také přísně zapověděl, aby se nechala líbat ona od Natálie. Pojal záměr, že ji dostane do Roissy naprosto netknutou, dokonce i jen na rtech či na rukou.
Jako odměnu Natálii povolil - jinak se totiž nebyla ochotná vůbec od slečny O. hnout - že nemusí odcházet v tuhle chvíli, že se může dívat, jak se slečna O. laská s Jacquelinou a s ním, jak se mu oddává, jak ji bude bičovat anebo když ji bude mrskat stará Nora. Polibky, jimiž slečna O. zasypávala její sestru, když se ústa slečny O. přitiskla pevně na Jacquelinina, rozechvívaly Natálii žárlivostí a nenávistí. Jakmile se však krčila na koberečku ve výklenku za postelí slečny O. podobně jako Dinarzáda u postele Šeherezádiny, nemohla od divadla odtrhnout oči, když sledovala, jak se slečna O. s rukama připoutanýma k dřevěné balustrádě zmítá a sténá pod jezdeckým bičíkem, když viděla, jak si slečna O. kleká a sir Stephen jí zastrkává do úst mohutný ztopořený úd, nebo jak si oběma rukama roztahuje hýždě od sebe, aby mu umožnila snáze do ní proniknout - tohle všechno v ní vzbuzovalo pouze obdiv, závist a nedočkavost.
Přibližně ve stejnou dobu se zároveň změnil Jacquelinin vztah ke slečně O. Možná se slečna O. přespříliš spolehla na Jacquelininu lhostejnost co se týče partnera a na její smyslnost, nebo se snad Jacquelina naivně domnívala, že oddávat se dále slečně O. je nebezpečné pro její vztah k Renému. Ale ať už to mělo jakýkoli důvod, přestala náhle slečnu O. navštěvovat. Současně se zdálo, že se začala stranit i Reného, s nímž dosud trávila téměř každý den a každou noc. Nikdy si nehrála na to, že je do něho kdovíjak zamilovaná. Chladně ho zkoumala, a i když se na něho usmívala, její oči zůstávaly bezcitné. I když slečna O. předpokládala, že se mu oddala stejně bezvýhradně jako předtím jí, což bylo celkem pravděpodobné, dál zůstávala přesvědčená, že lásku vždycky jen předstírala.
René se však do ní mezitím zamiloval zcela bezhlavě a láska ho přímo drtila. Nikdy předtím žádný takový cit nepoznal, lásku plnou muk, vrtošivou lásku, v níž si zdaleka nemohl být jist, že je mu opláceno stejným, lásku, ve které se bál cokoli podniknout, aby se to neobrátilo proti němu, aby ji neztratil. Žil s nimi se všemi, se slečnou O. i sirem Stephenem, společně v jednom domě, obědval s nimi i večeřel, chodil s nimi na procházky a rozmlouval s nimi - jenže jeho oči je neviděly a uši neslyšely, co mu povídají. Jeho pohled jimi pronikal, jako by vůbec neexistovali, jejich slova ho míjela a unikala mu, jako se člověk ve snu marně snaží doběhnout odjíždějící vlak, jako se marně pokouší udržet na krajíčku bortícího se mostu. Stále usiloval, aby pochopil raison d'etre, aby přišel na to, co ho tak strašně láká, co ho přitahuje kamsi dovnitř Jacqueliny, pod tu její zlatavou pokožku, jako by v ní chtěl objevit podobný mechanismus jako v mluvící panně.
"Takže," uvažovala slečna O., "den, kterého jsem se tak bála, je tady, den, jímž počínaje budu už jen bezvýznamným stínem v Reného minulosti. A dokonce mě to ani nijak zvlášť nermoutí, cítím k němu vlastně jen lítost. I když vím, že po mně netouží, můžu se s ním každodenně potkávat, aniž by ve mně zbyla třeba jen stopa hořkosti, lítosti, aniž bych pociťovala jakoukoli bolest. A přece uplynulo sotva pár týdnů od chvíle, kdy jsem letěla přes půl města k němu do kanceláře jen s prosbou, aby mi řekl, že mě stále ještě miluje. Dala jsem mu opravdu všechnu svou lásku? Copak láska doopravdy tak snadno poleví a uprchne, tak lehce se na ni zapomene? A tak snadno dosáhne člověk útěchy? Ne, útěcha není správné slovo: cítím se šťastná. Chceš snad říct, že ti stačilo, když tě předal siru Stephenovi, aby tě od sebe odtrhl, že jsi tak snadno našla novou lásku v náručí jiného?"
Jenže co znamenal René ve srovnání se sirem Stephenem? Stéblo slámy, úlomek korku, řetěz z papíru: tohle byly ve skutečnosti symboly pout, jimiž ji k sobě vázal a která tak snadno přerval. Jenže namísto nich ji teď těšil a uklidňoval železný prstenec, jenž jí pronikal tělem, který ji neustále tížil jako jakási známka věčnosti. Jaký klid a mír ji přinášela pevná pánova ruka, která ji pokládala na úpatí skály, láska jejího pána, který věděl, jak si nemilosrdně vzít, po čem tak bezohledně toužil!
A na závěr všech rozborů si slečna O. řekla, že s Reném byla v lásce pouhá učednice, milovala ho jen proto, aby se naučila, jak se odevzdat, jak se nechat zotročit, jak utonout v siru Stephenovi. Avšak když spatřila Reného, který se choval tak uvolněně - a ona milovala jeho nonšalantní chování - jak kráčí svou klátivou chůzí jako by se při každém kroku bořil pod neproniknutelnou hladinu rybníka a bahno s rákosím se ho zespodu snažilo zachytit, když Reného takhle uviděla, přepadla ji nenávist k Jacquelině. Vnímal v skrytu její pocity? Dávala snad příliš okatě najevo, co cítí? V každém případě se slečna O. dopustila chyby.
Jednoho odpoledne odjela společně s Jacquelinou do Cannes ke kadeřníkovi. Jely samy a pak zašly do kavárny Reserve, kde si na terase daly zmrzlinu. Jacquelina vypadala přímo úžasně, v těsných černých kalhotách a v průhledném černém svetříku. Její krása zastínila všechno kolem. Byla dokonale do bronzova opálená, útlá a elegantní, zářila v planoucím slunci, byla suverénní a nedostupná. Prozradila slečně O., že se tady má sejít s režisérem filmu, v němž v Paříži hraje, aby se domluvili na natočení některých exteriérů, pravděpodobně v horách nad SaintPaul-de-Vence.
A už přicházel, ve tváři přímý a rozhodný výraz. Vůbec ani nemusel otevřít ústa, aby bylo všem jasné, že je do Jacqueliny zamilovaný. Člověku stačilo, aby sledoval, jak se na ni dívá. Jenže co na tom bylo tak překvapujícího? Avšak co slečnu O. překvapilo, byla Jacquelina. Mlčky mu naslouchala, napolo ležíc v jednom z těch nastavitelných plážových lehátek, jak hovoří o termínech které je nutno dodržet, o schůzkách, které se musí dojednat, o problému, jak sehnat dost peněz, aby mohl dokončit napůl rozdělaný film: Když Jacquelinu oslovoval,tykal ji, zatímco ona mu odpovídala jen pokývnutím nebo potřesením hlavou, oči měla přivřené.
Slečna O. seděla naproti Jacquelině, on mezi nimi. Člověk nemusel být příliš vnímavý, aby postřehl, že Jacquelina, ačkoli zdánlivě neustále upírá oči k zemi, bedlivě mladého muže pozoruje zpod přivřených viček. Mrkla po něm vždycky, když si myslela, že se na ni nikdo nedívá a bezpochyby na něm viděla, jak po touží.
Nejpodivnější však na tom m bylo, že se zdála zcela vyvedená z míry. Ruce jí nehybně visely podél boků, tvář měla vážnou a bezvýraznou, beze stopy po hněvu, což se jí v Reného přítomnosti nikdy nestávalo. Když se slečna O. předklonila, aby odložila na stolek sklenici s vodou a s kostkami ledu, a jejich oči se střetly, Jacquelině přelétl přes rty prchavý, téměř nepostřehnutelný úsměv. Slečně O. úplně stačilo, aby pochopila, že tohle všechno je hra. Ovšem Jacquelina se tím netrápila, byla to naopak slečna O., koho zalil ruměnec.
"Není vám příliš horko?" zeptala se Jacquelina. "Za pět minut se zvedneme. Mimochodem, červená vám sluší.''
Nato se usmála znovu a obrátila pohled ke svému protějšku. Její úsměv vyzněl tak něžně, až se zdálo nemožné, aby ji nevzal do náručí a nezačal ji objímat.
On to však neudělal. Byl příliš mladý na to, aby věděl, že v hávu mlčení a strnulosti se může skrývat nestoudnost. Pomohl Jacquelině vstát, třásl si s ní rukou a rozloučil se s ní. Ať mu zavolá. Řekl na shledanou i slečně O., ačkoli pro něho znamenala pouhý stín. Zastavil se na chodníku a sledoval černého buicka, dokud se neztratil na konci ulice mezi sluncem vyprahlými domy a potemnělým, téměř purpurovým mořem. Palmy vypadaly jako vysoustruhované z kovu, procházející se lidé jako špatně vymodelované figurky oživované jakýmsi absurdním mechanismem.
"Doopravdy ho máš tak strašně ráda?"
Zeptala se slečna O. Jacqueliny, když auto vyjelo z města a uhánělo po horní pobřežní silnici.
"Je ti něco do toho?" odvětila Jacquelina. "Renému je," odsekla.
"Do čeho by Renému mělo být, a siru Stephenovi, a jestli tomu dobře rozumím i spoustě dalších lidí, je to, že sedíš nedovoleným způsobem. A mačkáš si šaty.
Slečna O. se ani nehnula.
"A taky, jestli se nepletu, si nesmíš dávat nohu přes nohu," dodala Jacquelina.
Jenže slečna O. už ji neposlouchala. Co jí bylo do Jacquelinina vyhrožování? Jestli jí vážně vyhrožuje, že na ni bude pro tenhle hříšek žalovat, snad si nemyslí, že ji něco odradí od toho, aby všechno vyzvonila Renému?
Ale ne, že by po tom slečna O. zase tolik toužila. René by se totiž přes novinu, že mu Jacquelina lže či má své vlastní plány, v nichž vůbec není obsažen, nemusel přenést. Jenže jak má přesvědčit Jacquelinu, aby jí uvěřila, že jestli bude zticha, bude to jen proto, aby se vyhnula pohledu do Reného bledé a zdivočelé tváře? Že nechce, aby se projevil jako takový slaboch, že ji potrestá? Jak jen ji má přesvědčit, že navíc bude její mlčení pramenit z obavy, aby se Reného hněv neobrátil přímo proti ní, proti informátorce, proti nositelce zlých zpráv? Jak má Jacquelině vysvětlit, že bude mlčet jako hrob, aniž by v ní vzbudila dojem, že s ní zakládá společný pakt? Jacquelina získala dojem, že je celá zděšená z toho, co se jí přihodilo.
Od tohoto zlomu až do okamžiku, kdy vystoupily z auta na dvoře bývalé farmy, už na sebe nepromluvily ani slovo. Jacquelina, aniž by na slečnu O. pohlédla, utrhla bílou pelargónii rostoucí u domu. Slečna O. šla za ní tak daleko, že zachytila závan silné, jemné vůně. Vydával ji list, který Jacquelina rozdrtila mezi prsty. Doufala snad, že tak zamaskuje pach svého potu, který se jí vyrazil v podobě tmavnoucích kruhů okolo podpaží a způsobil, že se jí tenká černá látka svetříku přilepila na tělo?
V bíle vymalované rozlehlé místnosti s podlahou z červených kachlíků zastihly samotného Reného.
"Jedete pozdě," přivítal je, když vstoupily. "Sir Stephen na vás čeká dole," dodal a kývl ke slečně O. "K čemusi tě potřebuje. Nemá moc dobrou náladu."
Jacquelina vypukla v smích. Slečna O. na ni pohlédla a zčervenala. "Tohle byste si mohly nechat na jindy," zavrčel René, jenž si špatně vyložil jak Jacquelinin smích, tak i ustaranou tvář slečny O.
"Jemu se nesměji," řekla Jacquelina, "ale měla bych tě René, upozornit, že tvoje poslušná kráska není zase tak poslušná, když ti sejde z očí. Podívej se jí na šaty. Vidíš, jak jsou zmuchlané?"
Slečna O. stála uprostřed pokoje tváří přímo proti Renému. René jí řekl, aby se obrátila.
Udělala to na místě.
"Taky sedává s nohou přes nohu," dodala Jacquelina, "jenže to na ní samozřejmě vidět není. Stejně jako na ní nepoznáš, jak umí koketovat s mladíky "
"To není pravda! vykřikla slečna O., "ty jedna!" A vrhla se po Jacquelině.
René ji chytil právě v okamžiku, kdy se ji chystala uhodit. Prala se s ním jen z toho důvodu, aby cítila, o kolik je slabší než on, že je zcela v jeho moci. Když zvedla hlavu spatřila, že ve dveřích stojí sir Stephen a hledí na ni.
Jacquelina sebou praštila na pohovku, drobná tvář jí ztuhla zlostí a strachem. Slečna O. vycítila , že René, ačkoli měl plně ruce práce, aby ji zkrotil, má oči jen jen pro Jacquelinu. Přestala klást odpor a celá se schlípla při pomyšleni, že by ji mohli obvinit v přítomnosti sira Stephena. Proto opakovala, tentokrát šeptem:
"To není pravda, přísahám, že to není pravda."
Aniž by ztratil slovo a aniž by pohlédl na Jacquelinu, sir Stephen dal Renému znamení, aby slečnu O. pustil a odvedl si ji do vedlejší místnosti. Hned za dveřmi ji přitiskl ke stěně, sevřel jí prsy a klín a do úst pronikl jazykem.
Slečna O. zasténala štěstím, rázem se cítila vysvobozená. Hroty ňader se jí pod laskáním jeho ruky napřímily. Druhou rukou jí sir Stephen zajel dovnitř klína tak tvrdě, že si pomyslela, že omdlí. Kdyby se mu tak někdy odvážila říct, že nikdy nepocítila takovou rozkoš, takové potěšení, dokonce ani v představách, aby to sneslo srovnání se štěstím, které v ní probouzí když s ní zachází takhle naprosto svobodně! Při pomyšlení, že si s ní může dělat co chce, že hledání rozkoše, kterou mu svým tělem dává, je bez hranic a bez omezení. Měla tak absolutní jistotu, že když se jí dotýká, ať už se s ní mazlí, anebo ji bičuje, ať jí přikazuje cokoli, dělá to jen a jen proto, že to chce, že si tak naplňuje svou vlastní touhu. Pokaždé, když se střetávala s novým důkazem, a často když na to jen pomyslela, připadalo ji, jako by přes ni přehazovali ohnivý plášť, jehož žár se šířil z prsou do ramen a do nohou.
Když jí nyní sir Stephen přitiskl ke zdi, stála se zavřenýma očima a připadalo jí, že oheň je ještě palčivější než kdykoli předtím. Její rty šeptaly miluju tě pokaždé, když nabrala dech. Ten žár vycházel z rukou sira Stephena, ačkoli byly ledové jako voda horského potoka, jimiž ji pronikal od hlavy až k patě.
Potom sevření jemně zvolnil, spustil jí sukni zpátky na zpocená stehna a bolerkem přikryl její chvějící se prsy.
"Pojď, O.," řekl, "budu tě teď potřebovat "
Slečna O. otevřela oči a zjistila, že nejsou sami. Velká, holá na bílo vymalovaná místnost ve všem podobná obývacímu pokoji se rovněž tak otevírala francouzským oknem do zahrady. Na terase, rozkládající se mezi domem a zahradou, seděl v proutěném křesle ohromný chlap, doslova obr, s cigaretou mezi rty.
Hlavu měl oholenou, rozpjatou košilí a přes plátěné kalhoty se mu valilo ven břicho. Upřeně si slečnu O. prohlížel. Povstal a nakročil proti siru Stephenovi, který ji postrkoval před sebou.
V tom okamžiku slečna O. postřehla přívěšek se znakem Roissy, jenž se tlusťochovi houpal na řetízku od hodinek. Přesto jí ho sir Stephen zdvořile představil prostě jako "komtura", aniž by k titulu připojil jakékoli jméno, a slečna O. oněměla překvapením, když viděla, jak jí líbá ruku. Tohle se jí stalo poprvé, s výjimkou sira Stephena, co se zapletla se členy společenství z Roissy.
Všichni tři se společně vrátili do místnosti a dveře zanechali otevřené. Sir Stephen přešel ke konci krbu a zazvonil. Slečna O. spatřila na čínském stolku u pohovky láhev whisky, sifón a skleničky. Sir Stephen tedy nezvonil proto, aby si poručil pití. A zároveň si povšimla veliké lepenkové krabice ležící na podlaze vedle krbu.
Muž z Roissy usedl do proutěného křesílka, sir Stephen se posadil na kraj kulatého stolku s nohou pokrčenou v koleni. Slečna O., kterou postrčil k pohovce, si poddajně zvedla sukni a ucítila na kůži štiplavou bavlnu hrubě tkaného provensálského potahu.
Dovnitř vstoupila Nora. Sir Stephen jí poručil, aby slečnu O. svlékla a její šaty odnesla z pokoje pryč. Slečna O. ji nechala, aby z ní stáhla bolero, šaty i šněrovačku vyztuženou velrybími kosticemi, která jí stahovala v pase, a aby jí vzala i střevíčky.
Jakmile ji Nora svlékla do naha, opustila místnost. Slečna O., jíž se okamžitě připomněla pravidla z Roissy, a jistá si tím, že sir Stephen po ní především vyžaduje naprostou poddajnost, zůstala stát uprostřed. Protože měla oči sklopené, spíše vycítila než uviděla, že Natálie vklouzla dovnitř otevřeným francouzským oknem. Šla naboso, tichounce a oblečená byla do černého stejně jako její sestra.
Sir Stephen bezpochyby už předtím návštěvníkovi vysvětlil, kdo to je a proč je tady, takže nyní jen vyslovil její jméno. Komtur na to neodpověděl, jen jí přikázal, aby mu udělala drink.
Chrastění kostek ledu o sklo připadalo slečně O. jako nervy drásající rachot. Jakmile Natálie podala návštěvníkovi sklenici s trochou whisky, sody a s ledem, zvedl se z proutěného křesílka, v němž seděl od okamžiku, kdy se slečna O. začala svlékat, a se sklenkou v ruce se k ní přiblížil.
Slečna O. očekávala, že jí volnou rukou začne osahávat prsy, anebo jí prsty strčí do klína. Jenže se jí ani nedotkl a spokojil se s tím, že si ji podrobně přeměřil, od pootevřených rtů až po roztažená kolena. Celou ji obešel, zahleděl se jí na prsa, důkladně si prohlédl stehna, zadní část jejího těla, všechno detailně prozkoumal, ale nic nijak nekomentoval.
Tohle ohledávání a těsná blízkost takového obrovského těla slečnu O. tak drtilo, že ani nevěděla, jestli se jí chce odsud prchat, anebo si přeje, aby ji povalil na záda a začal ji pod sebou drtit. Natolik ji to vykolejilo, že zvedla oči a vrhla pohled k siru Stephenovi, hledala pomoc u něho.
Pochopil, usmál se a přešel k ní. Vzal ji za obě ruce, založil jí je za záda a tam je jednou svou podržel. Pozadu se mu složila do náruče, s očima zavřenýma, a všechno jí rázem připadalo jako ve snu. Anebo jako tehdy, když ještě jako děcko ležela v přítmí, způsobeném polospánkem a vyčerpáním a zbytky éteru, který z ní ještě zcela nevyprchal, a slyšela, jak se o ní baví sestry. Jak hovoří o jejích vlasech, o tom, jaká je bledá, o tom, že jí pod břichem teprve začínají vyrážet chloupky. Stejně tak nyní poslouchala, jak ji neznámý siru Stephenovi chválí, zejména vyzdvihuje kontrast mezi plnými prsy a útlým pasem, a železa, která mu připadají delší, silnější a viditelnější než je obvyklé.
Zároveň pochopila, že sir Stephen pravděpodobně souhlasí s tím, že ji cizinci pro příští týden zapůjčí, poněvadž ten mu neustále za cosi děkoval. Pak jí sir Stephen jemně položil ruku na zátylek a řekl jí, aby se zvedla, šla s Natálií nahoru a tam vyčkala ve svém pokoji.
Jistě měla dost důvodů k tomu, aby se cítila zcela vyvedená z míry, a taky znechucená Natálií, která při vyhlídce, že bude pozorovat, jak do klína slečny O. pronikne někdo jiný než sir Stephen, zajásala a zatančila kolem ní divoký indiánský tanec. Křičela:
"Myslíš, že ti ho taky vrazí do pusy? Mělas vidět, jak ti na ni čuměl! Prokristapána, ty máš ale štěstí, že po tobě všichni tak jedou! Jsem si ,jistá, že tě bude bičovat: třikrát se vrátil k těm modřinám, podle kterých jasně poznal, že tě řežou důtkama! Aspoň pak už přestaneš myslet na Jacquelinu!"
"Já nemyslím na Jacquelinu, ty pitomá bláznivko," odvětila slečna O. "Ne! Nejsem pitomá a nejsem bláznivka. Vím až moc dobře, jak bys ji chtěla!" řeklo dítě.
Měla pravdu, ale ne zas tak úplně. Po čem slečna O. toužila, nebyla přísně vzato Jacquelina, ale ženské tělo, které by jí patřilo bez jakýchkoli zábran. Kdyby jí nepřipadalo, že by v Natáliině případě překročila hranice, vzala by si ji. Zákaz sira Stephena nepřekročila z jediného důvodu: byla si jistá, že Natálii dostane v Roissy už za pár týdnů. Půjde tam zároveň s ní a díky jí. Přímo žhla touhou, aby mohla tuhle hranici prostoru a času prolomit, a zároveň vychutnávala čekací lhůtu, kterou si uložila.
Řekla to Natálii, jenže ta jen potřásla hlavou, neuvěřila jí.
"Kdyby tu byla Jacquelina, dala by sis říct," prohlásila, "chtěla by ses s ní mazlit."
"Samozřejmě, že bych chtěla," řekla slečna O. se smíchem. "Tak vidíš, jaká jseš!" vyčetlo jí dítě.
Jak jí to jen vysvětlit, aby pochopila - a stálo to vůbec za námahu? Vysvětlit, že vůbec nemiluje Jacquelinu ani žádnou jinou dívku, ale že miluje ženy jako takové, ženu obecně, asi takovým způsobem, jakým člověk miluje svůj vlastní obraz. Jenže v tomhle případě se ten pocit lišil tím, že pokaždé považovala ty druhé dívky hezčí a žádoucnější, než jakou shledávala sama sebe.
Rozkoš, kterou pociťovala, když slyšela, jak dívky sténají pod jejími doteky, když viděla jejich zavřené oči, cítila na rtech a mezi zuby jejich naběhlé a vztyčené bradavky, rozkoš, již pociťovala, když jim pronikala do klína, mezi pysky a ještě hlouběji do těsného průchodu, byla strašlivější, než se vůbec dalo snášet. Jenže tahle rozkoš byla tak intenzivní jen proto, že si uvědomovala vzrušení, které vzbuzuje její tělo v každém případě, pod kým ona vzdychá slastí, kolem něhož se těsně stahuje její vagína. Ovšem s tím rozdílem, že si neuměla představit, že by ten někdo byla žena - viděla v představách vždycky jen muže.
A co víc, připadalo jí, že dívky, které pomilovala, měli zároveň ti muži, kteří se milovali s ní. Že ona je pouhým prostředníkem. Kdyby sir Stephen vstoupil do její ložnice v průběhu některého z těch odpolední, kdy s ní Jacquelina spala, a přistihl je při milování, nic by ji nepotěšilo víc, než kdyby mohla Jacquelině pěkně podržet obě nohy, aby se do ní sir Stephen dostal - kdyby se mu zachtělo něčeho víc, něž jen šmírovat kukátkem ve zdi. Připadala si jako dravý pták, který se sám vycvičil v lovu, jenž uchvátí kořist a pokaždé ji přinese svému lovci. A když už mluvíme o ďáblově nástroji...
V téhle chvíli se jí znovu rozbušilo srdce: při představě Jacquelininých pysků ukrytých pod chloupky v klíně, tak růžovoučkých a měkkoučkých, dokonce ještě jemnějších a růžovějších než bylo masíčko mezi jejími hýžděmi, kam se za celou dobu odvážila proniknout jen třikrát.
Zároveň zaslechla, jak do svého pokoje vstupuje sir Stephen. Věděla, že on ji může vidět, zatímco ona jeho ne, a znovu pocítila uspokojení, že je takhle nahá vystavena jeho zrakům, že je jakýmsi vězněm jeho vševidoucích očí.
Malá Natálie seděla na bílém koberci uprostřed místnosti. Připomínala mouchu na hrnku se smetanou. Slečna O. postávající před masivním sekretářem, jenž jí sloužil zároveň jako toaletní stolek, se mohla vidět od hlavy do pasu v lehounce nazelenalém starožitném zrcadle zvrásněném jako vlnky na rybníku a připomnělo jí to všechny ty obrázky z konce devatenáctého století, na nichž se v tlumeném světle, dokonce i uprostřed léta, procházely nahé ženy ve svých komnatách.
Když sir Stephen otevřel dveře, otočila se tak prudce, až železo mezi jejíma nohama narazilo na bronzový knoflík na sekretáři, nad nímž se skláněla, a zazvonilo.
"Natálie," řekl sir Stephen, "doběhni dolů a dones tu bílou lepenkovou krabici, která zůstala v předním obývacím pokoji."
Když se Natálie vrátila, položila krabici na postel, otevřela jí a jeden po druhém z ní vyjímala jakési předměty. Rozbalovala je a podávala siru Stephenovi.
Byly to masky, či jakési kombinace masky a přilby. Bylo zřejmé, že je vyrobili tak, aby zakryly celou hlavu s vyjímkou úst a brady a samozřejmě štěrbin pro oči. Masky zpodobňovaly krahujce, sokola, soba, lišku, lva, býka - představovaly výhradně zvířata, ale měly rozměry lidské hlavy. Byly vyrobeny ze skutečných kožešin a z pravého peří, na očích měly dokonce i řasy, pokud je ono zvíře - například třeba lev - mělo i ve skutečnosti, když maska představovala ptáka, pokračovalo peří dolů až na ramena osoby, která si ji oblékla.
Aby maska pevně přisedla ke rtům - pro každou nosní dírku byl zvláštní otvor - a k lícím, člověk musel jen přitáhnout dost volnou pásku. která visela vzadu a zajistit ji měděnou sponou jako třeba popruh na batohu. Základ masky tvořil tvarovaný a zpevněný kartón vložený mezi vnější a vnitřní vrstvu který udržoval její tvar.
Slečna J. si vyzkoušela všechny masky před zrcadlem, v němž byla vidět celá. Nejnápadnější byla maska sovy a jí navíc připadlo, že zároveň nejvíc proměňuje její podobu. Vypadala také nejpřirozeněji, nejvíce se shodovala s živou předlohou. Bezpochyby proto, že ji slepili z žlutohnědého, zlatavého peří, jehož barva dokonale ladila s jejím opáleným tělem. Přesahující pernatý závoj jí téměř zcela skrýval ramena, splýval až do poloviny zad a vpředu dosahoval k místům, kde se začínala zvedat křivka jejích prstů. Takové masky krabice obsahovala dvě.
Sir Stephen jí setřel ze rtů rtěnku. Když si masku svlékala, řekl jí: "Výborně, pro komtura budeš sova. Jenže, O., a doufán, že mi to odpustíš, musím tě přivázat na šňůru. Natálie, běž se podívat do horního šuplíku mého psacího stolu. Najdeš tam řetízek a kombinačky."
Natálie se vrátila s řetízkem a kombinačkami, jimiž sir Stephen rozevřel poslední článek, protáhl jím kroužek, který nosila slečna C. mezi nohama, a znovu stiskl kov k sobě. Řetízek podobný psímu vodítku - ve skutečnosti to také vodítko bylo - měl na délku čtyři až pět stop a končil koženým nástavcem.
Když si slečna O. znovu nasadila masku, sir Stephen řekl Natálii, aby si vzala konec a provedla slečnu O. po pokoji. Natálie přešla třikrát tam a zpátky a táhla za sebou slečnu O. za její kroužek, nahou v masce sovy.
"No, musím připustit," poznamenal sir Stephen, "že komtur měl pravdu, ty chlupy musí všechny přijít pryč. Ale to může do zítřka počkat. Zatím budeš pěkně na řetízku." .
Toho večera slečna O. poprvé večeřela nahá ve společnosti jak Jacqueliny a Natálie, ale i Reného a sira Stephena. Řetízek měla protažený mezi nohama a hýžděmi a přivázaný v pase. Jídlo podávala jen Nora samotná, která dorazila na bývalý statek na zavolání sira Stephena před dvěma hodinami. Slečna O. se jejímu pohledu vyhýbala.
Dívku v salónu krásy následujícího dne zcela vyvedlo z míry, či přímo šokovalo - a to ještě víc než železo mezi nohama a fialově černé šlehy vzadu po těle - když ji slečna O. požádala, aby jí udělala depilaci na takovém místě, na jakém ji ještě nikdy neprováděla. Zašla si totiž nechat odstranit chloupky, které hyzdily její dokonalé tělo.
Dívce nijak nepomohlo přesvědčování, že tenhle způsob depilace, metoda; při níž se na příslušnou část těla naleje horký vosk, nechá se zatuhnout a pak se naráz strhne, není o nic bolestivější než sešlehání jezdeckým bičíkem. Ačkoli jí to slečna O. opakovala bezpočtukrát, ačkoli ji říkala, že to je její záležitost a že si od toho moc slibuje, nenechala se uklidnit, ani to nezmírnilo její odpor a hrůzu. Slečna O. dosáhla jediného patrného výsledku, tím vším přesvědčováním a konejšením, že ji dívka přestala litovat, ale začala na ni pohlížet s hrůzou. A nic na tom nezměnily upřímné a srdečné díky, jimiž ji slečna O. zahrnula, když opustila malou kóji, kde ležela s roztaženýma nohama, jako by očekávala milence, ani štědré spropitné, které jí zanechala.
Když bylo po všem, nenechala už slečnu O. ani pořádně vydechnout a ihned ji vypudila ven. Jenže co na tom záleželo? Slečně O. bylo zřejmé, že kontrast mezi ochlupením mezi nohama a peřím na masce je zjevně nepatřičný, až šokující. Bylo jí jasné, že to vyžadovala nutnost. Aby získala ten překrásný vzhled egyptské sochy, který jí maska propůjčovala, se širokými rameny, úzkým pasem a dlouhýma nohama, které zdůrazňovaly - a zároveň vyžadovaly - dokonale hladkou plet'.
Pouze sošky pravěkých bohyň byly modelovány se zářezem mezi nohama, vydávaným hrdě na odiv. Slečně O. však teď byly vidět i velké pysky a občas se dokonce nezřetelně objevily i tvary malých pysků. A existovala snad nějaká soška, která by měla do pysků vsazený kovový kroužek?
Slečna O. si vybavila baculatou zrzavou dívku u Anne-Marie, která povídala, že její pán používá kruh pouze k tomu, aby ji za něj přivazoval k posteli. A taky tvrdila, že ji dal oholit proto, protože takhle mu připadala doopravdy úplně nahá.
Slečna O. si dělala starost, aby sir Stephen nepocítil rozladění, neboť si ji rád za chloupky přitahoval k sobě, ale mýlila se: sir Stephen ji takhle shledal ještě působivější. A když si nahoře i dole setřela všechnu rtěnku a nasadila si masku, měla rty i pysky tak neobyčejně bledé, že ji laskal téměř bázlivě a ustrašeně, způsobem, jakým se člověk mazlí se zvířetem, které si chce ochočit.
O místě, kam ji odveze, jí dosud neřekl ani slovo, ani nestanovil dobu, kdy budou muset odjet. Stejně tak jí neprozradil, kdo všechno budou komturovi hosté. Zato za ní však přišel a zbytek odpoledne prospal vedle ní. A navečer poručil, aby jim jídlo přinesli do pokoje, jen pro ně dva.
Odjeli hodinu před půlnocí buickem. Slečna O. byla zahalená do široké hnědé horolezecké pláštěnky a na nohách měla dřeváky. Natálie v černém svetru a v přiléhavých kalhotách přidržovala její řetízek. Kožené prodloužení si připjala ke koženému náramku, který jí obepínal pravé zápěstí.
Sir Stephen řídil.. Byl téměř úplněk zalévající silnici velkými světlými skvrnami, které vypadaly jako sněhové. Podobně osvětloval i stromy a domy ve vesničkách, jimiž projížděli. Zbytek světa byl černý jako tuš. Tu a tam dokonce i v tuhle pokročilou hodinu viděli skupinky lidí postávající na zápraží. Zdálo se jim, že cítí jejich zvědavost, probuzenou průjezdem uzavřeného vozu - sir Stephen totiž nestáhl střechu.
Rozštěkalo se pár psů. Olivovníky po stranách silnice zalité měsíčním světlem vypadaly jako stříbrné mraky vznášející se šest stop nad zemí, a cypřiše jako černé peří. V téhle pohádkové zemi nebylo nic skutečného, všechno se proměnilo v přízraky a stíny, kromě vůně šalvěje a levandule.
Cesta začala stoupat vzhůru, avšak stále nad ní ležela vrstva teplého vzduchu jako u moře. Slečna O. si shodila z ramen pláštěnku. Tady ji nikdo spatřit nemohl, v dohledu nebyla živá duše.
O deset minut později, poté, co projel lesem zelených dubů na vrcholku kopce, sir Stephen zpomalil před dlouhou zdí, v níž byla vyříznutá ozdobná brána. Otevřela se, když se auto přiblížilo. Brána se za nimi opět zavřela a sir Stephen zaparkoval na jakémsi nádvoří. Přikázal slečně O., aby pláštěnku a dřeváky nechala ve voze a pomohl jí i Natálii vystoupit:
Když prošli dveřmi, objevilo se před nimi vnitřní klášterní nádvoří. Tři strany tvořily renesanční arkády, na čtvrté kamenem dlážděné nádvoří přecházelo v terasu.
Na terase i na nádvoří tančilo tucet párů, několik žen s hlubokými výstřihy a mužů v bílých smokincích sedělo u malých stolků osvětlenými svíčkami. Gramofon zněl z levé galérie, stůl s občerstvením byl umístěný na galérii vpravo.
Měsíc vrhal na kameny tolik světla jako svíčky. Slečnu O. vedla Natálie, která vypadala jen jako malý černý stín. Jakmile nahou ženu spatřili, ustávali v tanci a muži u stolu povstávali. Chlapec obsluhující gramofon postřehl, že se cosi děje, obrátil se a zcela zmaten jej vypjal.
Slečna O. zůstala stát. Sir Stephen, dva kroky za ní, také vyčkával bez hnutí.
Komtur rozehnal všechny, kteří se kolem slečny O. shlukli, a hned si nahlas poroučel pochodeň, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
"Kdo to je?" vyptávali se jeden druhého, "a komu patří?"
"Vám, jestli chcete," odpovídal komtur a zavedl slečnu O. s Natálií do rohu terasy, kde u nízké zídky stála kamenná lavice vystlaná polštáři. Slečna O. usedla a opřela se zády o stěnu, ruce měla složené na kolenou. Natálie se uvelebila na podlaze u její levé nohy a držela řetízek. Komtur se ztratil mezi hosty.
Slečna O. pátrala očima po siru Stephenovi a nejprve ho nemohla najít. Pak ho postřehla, ležel na lehátku na opačném konci terasy. Uklidnila se, neztratil ji z očí.
Hudba znovu zazněla, hosté se opět dali do tance. Jeden či dva páry zamířily jejím směrem, nejprve jakoby náhodou, pak jeden z pánů odhodil přetvářku a pod vedením ženy troufale protančil kolem. Slečna O. na ně hleděla očima, které měla pod opeřením namalované hnědou barvou, očima do široka rozevřenýma jako oči nočního dravce, jehož ztělesňovala. Její zjev působil na všechny tak úžasným dojmem, že se nikdo neodvážil, aby ji obtěžoval otázkami, ačkoli by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jako by měli před sebou skutečnou sovu, němou a hluchou k lidské řeči.
Mezi půlnocí a úsvitem, který se rozžehl na východní části oblohy asi v pět, když pohasl měsíc a sestoupil za západní obzor, se k ní přesto několik lidí přiblížilo. Někteří se jí dokonce dotýkali, utvořili kolem ní kroužek, několikrát jí roztáhly nohy a braly do rukou řetízek. Přinesli si jeden z dvouramenných svícnů z provensálské keramiky, aby si mohli lépe prohlédnout, jak je na řetízek upoutaná. Slečna O. cítila, jak ji plaménky svíček hřejí mezi stehny.
Objevil se dokonce jeden opilý Američan, který jí se smíchem hrábl do rozkroku. Když mu však došlo, že svírá v dlani maso protknuté řetězem, v tu chvíli vystřízlivěl a slečna O. mu spatřila ve tváři stejný výraz zděšení a odporu, jaký viděla už na dívce, která jí prováděla depilaci. Odvrátil se a prchal pryč.
Namísto něho se vynořila velmi mladá dívka s obnaženými rameny a perlovým náhrdelníkem kolem krku. Měla na sobě bílé šaty, jaké nosí mladá děvčata na svůj první ples, do pasu vetknuté dvě čajové růže a na nohou zlaté střevíčky. Chlapec, který ji doprovázel, ji posadil vedle slečny O., po její pravici. Vzal ji za ruku a tu přiložil slečně O. na prsa.
Slečně O. se pod lehoučkým chladným dotekem prs rozechvěl. Chlapec přiměl svou dívku, aby ji začala po prsech hladit, aby jí osahala klín a vzala do ruky řetízek. Dívka mlčky poslechla, i když přiložil prsty k dírce, kterou procházel kov. Když jí pak chlapec řekl, že totéž by teď chtěl dělat s ní, nezdála se nijak překvapená.
Ačkoli si všichni slečnu O. zvědavě prohlíželi, třebaže ji využili dokonce jako jakýsi model či předváděcí objekt, nikdo ji přímo neoslovil. Byla snad z kamene či z vosku, anebo nějaké stvoření z jiného světa a všichni se domnívali, že by jim stejně nerozuměla? Nebo se prostě neodvažovali?
Hned s rozbřeskem, když se všichni tanečníci rozešli, sir Stephen s komturem probudili Natálii, která usnula slečně O. u nohou, a slečně O. pomohli vstát. Zavedli ji doprostřed nádvoří, odepjali jí řetízek a sňali masku.
Potom ji položili zády na stůl a jeden po druhém se jí zmocnili.
V poslední kapitole, která byla cenzurou zakázána, se slečna Q. vrací do Roissy, kde ji sir Stephen opustí.
Existuje však ještě jiný konec příběhu slečny O. Když je jí zřejmé, že ji sir Stephen hodlá nechat, řekne mu, že by raději zemřela. Sir Stephen jí k tomu dá svůj souhlas.