III.

ANNE-MARIE A PRSTENCE

Slečna O. věřila, či chtěla věřit, protože v tom nacházela dobrou výmluvu, že Jacquelina je neobvykle plachá. Proto se jí rozhodla trochu otevřít oči a maličko ji v tomhle směru osvítit.

Nevinné vzezření které na sebe Jacquelina brala - když zavírala dveře do zrcadly vyložené šatny, kde se oblékala a svlékala - mělo ve skutečnosti jediný cil, probudit ve slečně O. touhu. Vnuknout jí přání, aby prošla dál dveřmi, které sice zůstávaly dokořán otevřené, ale jimiž dosud nikdy nenašla odvahu vstoupit. A tak poslední podnět vzešel mimo ni a nebyl výsledkem uzavřeného komplotu, nýbrž přímo od Jacqueliny samotné.

Slečna O. se tím nejprve bavila: Když například pomáhala Jacquelině upravit účes, poté, co si dívka svlékla šaty, v nichž pózovala, natáhla si svetr ke krku a připjala náhrdelník, jehož tyrkyzy měly stejnou barvu jako její oči, slečna O. zjišťovala, že ji až pozoruhodně těší pomyšleni, jak by v tuto chvíli ocenil každičký Jacquelin pohyb sir Stephen. Uvažovala, jestli by jí Jacquelina dovolila, aby jí přes černý svetřík hladila její malé, pěkně utvářené prsy, zda by přitom sklopila víčka s řasami světlejšími než její pokožka, zda by ji směla pohladit po tvářích a jestli by přitom vzdychala a sténala rozkoší.

Pokaždé, když ji slečna O. objala, Jacquelina se proměnila v bezvládnou, těžkou loutku a zjevně očekávala, co bude dál. Rty měla mírně pootevřené, vlasy se jí svezly dozadu. Slečna O. ji pokaždé musela vně sevřít za ramena a opatrně ji opřít o veřeje anebo o skříň. Jinak by se Jacquelina bez hlesu a se zavřenýma očima svezla na podlahu. Ovšem jakmile ji slečna O. pustila, tvář se Jacquelině okamžitě zase proměnila v led a sníh, zasmála se a odtažitě pronesla:

“Otiskla ji na mě rtěnku.”

A utřela si ústa. Slečnu O. těšilo zrazovat právě tuhle chladnou, odtažitou cizí ženu a snažila si pečlivě uložit do paměti, aby z toho nezapomněla ani drobek a dokázala popsat všechno do posledního detailu - jak se Jacquelině vlil do tváři ruměnec, její šalvějovou vůni, krůpěje jejího potu. O Jacquelině se vůbec nedalo říct, jestli se jí oddává, anebo jestli se brání. Když si nechávala líbit její polibky - a polibky byly také všechno, co až dosud slečně O. dovolila – které jí neoplácela, slečně O. náhle připadalo, že se Jacquelina na těch deset sekund anebo pět minut proměňuje v kohosi úplně jiného. Po zbytek času se chovala jak koketně, tak i ostýchavě a rezervovaně. Neuvěřitelně chytře odrážela všechny útoky, dokonale předstírala, že nevidí ani neslyší všechny pokusy slečny O. Vítězství i porážka tak splývaly v jedno a slečna O. v takových okamžicích pomalu začínala věřit, že jí polibek dovolila jen proto, neboť chtěla ucítit její rty na svých.

Jediným náznakem, že pod naprosto klidnou hladinou mohou přece jen vířit divoké proudy, byl občasný, zjevně nechtěný náznak úsměvu, který se jí objevoval v trojúhelníkové tváři. Podobal se úsměvu kočky, neboť byl stejně prchavý a stejně dráždivý, a rovněž tak nejistý. A přece slečně O. netrvalo dlouho, aby si uvědomila, že se tenhle úsměv dá probudit hned dvěma způsoby, a že si Jacquelina není ani jednoho z nich vědoma.

Jednak jej vyvolávaly všechny dárky, které dostávala. A za druhé každičký jen trochu zřejmý důkaz, že v lidech vzbuzuje žádost. (A to jen za předpokladu, že osoby, na nich bylo patrné, že po ní zatoužily, jí mohly být nějak ku prospěchu, anebo byly tak vysoce postavené, že to zalichotilo její marnivosti.

Jakým způsobem ji ovšem mohla být prospěšná slečna O.? Anebo to bylo jednoduše tak, že slečna O. znamenala prostě vyjímku a že Jacquelinu těšilo, když po ní toužila, protože jí obdiv dávaný takhle zřetelně najevo dělal dobře, a také proto, že ženská žádostivost je neškodná a zůstává bez následků? A co víc, slečna O. byla přesvědčená, že kdyby nabídla Jacquelině namísto dárků, které jí nosila, perleťové brože anebo posledního výkřiku módy, šátku od Hermese, na němž bylo natištěno MILUJI TĚ snad ve všech jazycích, co se jich pod sluncem nachází, nějakých sto nebo dvě stě franků, které Jacquelina, jak se zdálo, neustále potřebovala, rychle by svůj postoj změnila. Takhle však nikdy neměla čas, když ji slečna O. zvala k sobě na oběd nebo na čaj, a všem důvěrnostem se i nadále vyhýbala.

Jenže slečna O. neměla samozřejmě žádný důkaz, že její domněnka je správná. Sotva se o tom rozhovořila se sirem Stephenem, jenž ji plísnil za pomalost, když vstoupil René. Pětkrát či šestkrát, když se pro slečnu O. stavil v ateliéru, byla přitom náhodou i Jacquelina a všichni tři šli pak společně do baru k Weberovi nebo do některého z anglických barů v blízkosti Madeleine. Při všech těchhle příležitostech si René měřil Jacquelinu s přesně toutéž směsicí zájmu, sebevědomí a arogance, s níž si prohlížel v Roissy dívky, které mu byly plně k dispozici. Jeho arogance se však od Jacquelinina pevného, třpytivého pancíře dokonale odrážela, možná, že si ji vůbec ani neuvědomovala. Podivným paradoxem dráždila však naopak slečnu O., která by považovala za přirozené a normální, kdyby se takovým způsobem díval na ni. Pro Jacquelinu byl urážlivý. Má za Jacquelinu lámat kopí, anebo pociťovat zlost jen proto, že chtěla všechno pro sebe? Bylo by pro ni hodně nesnadné, kdyby na tuhle otázku měla odpovědět, tím těžší že ji nedobyla - alespoň ještě ne. Ale jestli se jí to nakonec podaří, musela připustit, bude to jen díky Renému. Celkem třikrát poté, co opustili bar, kde nalili Jacquelině podstatně víc whisky, než vypít měla - tváře jí zarudly a rozžhavily se, oči ztvrdly - René ještě předtím, než odvezl slečnu O. k siru Stephenovi, dopravil Jacquelinu domů.

Bydlela v jednom z těch ponurých činžáků v Passy, do nichž se ihned po revoluci nahrnuly hordy bělogvardějců, a ze které se už nikdy neodstěhovaly. Vstupní hala byla vymalována barvou, která měla imitovat dubové obložení. Mezery mezi sloupky zábradlí na schodišti pokrýval prach a zelený běhoun byl na mnoha místech tak ochozený, až z něj zbývaly jen jednotlivé nitě. René se chtěl pokaždé pozvat dovnitř a přitom se do dneška nedostal ani za domovní dveře. Jacquelina pokaždé vyskočila z auta, vykřikla "Dnes ne" nebo "Díky moc" a zabouchla dvířka, jako by ji najednou pálily do ruky.

Ostatně byla pravda, říkávala si slečna O., že Jacquelinu pronásledovaly plameny pekelné. Bylo obdivuhodné, jak to dokázala vycítit, ačkoli dosud neměla sebemenší konkrétní důkaz. Přinejmenším si uvědomovala, že si musí dávat pozor na Reného, i když na ni jeho netečnost neudělala žádný dojem. Anebo zapůsobila? Byla to všechno jen přetvářka? Pak ti dva hráli proti sobě a René jí byl zdatným protihráčem.

Jednou jedinkrát Jacquelina dovolila slečně O., aby vešla do domu a následovala ji až do jejího bytu. Okamžitě pochopila, proč tak neoblomně odmítá vpustit Reného dovnitř. Jak by pohasl její lesk, její černobílá  nádhera na hlazených stránkách nejelegantnějších módních žurnálů, kdyby někdo jiný než žena jako ona sama spatřil její odporně špinavé doupě, z něhož se každodenně znovu rodilo takové úžasné stvoření? Postel se zřejmě nestlala nikdy, z povlečení vylézaly polštáře, prostěradlo bylo viditelné špinavé a umaštěné, neboť Jacquelina nikdy nešla do postele, aniž by si předtím nenamasírovala tváře chladným krémem, a zřejmě usínala tak rychle, že si je ani nestačila setřít.

Kdysi v minulosti odděloval pokoje od toalety závěs: dnes však zbývaly na tyčce s trojúhelníkovým průřezem jen dva kroužky a pár cárů látky, Barvy vybledly všude, kam oko dohlédlo: na koberci, na tapetách, jejichž růžové a šedé květy šplhaly vzhůru jako vegetace, která zdivočela, ale pak náhle zmrtvěla v podobě mřížky, po níž se pnou fazole. Člověk by mohl vyhodit doopravdy všechno a začít úplně znovu: strhat tapety, vynést koberec, vydrhnout podlahu. Jenže ještě předtím by v každém případě musel sedřít všechnu tu hroznou špínu všude kolem, vrstvu po vrstvě, která pokrývala třeba i email umyvadla. Musel by otřít a srovnat všechny lahvičky s odlakovači a roztoky odstraňujícími make-up, kelímky s krémy a pudřenky. Musel by všechno smést do koše a otřít toaletní stolek, zahodit bavlněný kartoun a otevřít okna.

Jenže Jacquelina, chladná a čistá, vonící kolínskou a divokými květinami, špínovzdorná a nevinná, si se svým zaneřáděným bytem vůbec nelámala hlavu. Co ji trápilo, co jí způsobovalo nekonečné starosti, byla její rodina.

Slečna O. byla natolik upřímná, že se Renému o Jacquelinině kutlochu zmínila. A kutloch se pak týkal Reného návrhu, který měl změnit jejich životy a který Jacquelina přijala jen kvůli ohledům na svou rodinu.

Reného návrh zněl, aby se Jacquelina odstěhovala a žila se slečnou O. "Rodina" bylo v Jacquelinině případě slovo, které značně zavádělo. Její rodina, to byl spíš jakýsi klan neb ještě lépe ženská horda. Babička, matka, tetička a služka - čtyři ženy ve věku mezi padesátkou a sedmdesátkou, haštěřivé, těžce zmalované, dusící se pod onyxy a černým hedvábím, vzlykající a kvílející ve čtyři ráno před ikonami ve slabém načervenalém světle. Kolem všech čtyř neustále vířil hustý cigaretový kouř, pořád chrastily čajovými šálky, stále na sebe ostře syčely jazykem, který by Jacquelina tak strašně ráda zapomněla, že by za to snad dala půl života.

Než aby poslouchala jejich příkazy, raději se uzavírala do sebe, než aby jim musela naslouchat anebo třeba je jen vidět. Když pozorovala matku, jak si vkládá na jazyk kostku cukru a přelévá přes ni čaj, odkládala šálek a prchala z toho horkého, špinavého chlívku a nechávala je tam všechny tři pohromadě, babičku, matku a matčinu sestru, s jejich načerno obarvenými vlasy, vystříhaným obočím, s jejich širokýma, nesouhlasnýma očima laně, v matčině pokoji dvojnásob tak rozlehlém než byl obývák. Tam panovala čtvrtá žena, posluhovačka, která se jim konečně začínala podobat.

Vylétla z bytu a práskla za sebou dveřmi. Volaly za ní:

"Šuro, Šurko, holubičko!" úplně stejně jako v Tolstélno románech, neboť se nejmenovala Jacqvelina. Jacduelinu si dala jako uměleckou přezdívku, aby zapomněla na své vlastni jméno a s ním i na celý ten špinavý, i když něžný babinec. Aby s ním vplula do francouzského slunce, do světa pevných hodnot, kde existují muži, kteří se s člověkem ožení a: neztratí se hned, jak se to přihodilo jejímu otci, jehož vůbec nepoznala. Odešel kamsi do nekonečných polárních pustin, odkud se už nikdy nevrátil.

Byla celá po něm, jak si říkávala se směsicí zlosti a hrdosti. Měla jeho vlasy a jeho vysedlé lícní kosti, jeho barvu pokožky a jeho sešikmené oči. Své matce vděčila jen za to, že ji porodila, toho plavovlasého démona, který otci jakoby z oka vypadl. Jenž vyrostl ze sněhu, stejně jako ostatním lidem dala život země. Naopak za zlé jí měla, že na něho zapomněla až příliš rychle a jednoho krásného dne porodila děvčátko s temnou pletí, výsledek krátkého milostného poměru.

Její nevlastní sestřička, jejíž otec zůstal údajně neznámý, se jmenovala Natálie. Natálii dnes už bylo patnáct a vídala se s nimi jen o prázdninách. Se svým otcem nikdy. Platil však Natálii podnájem v jedné místnosti a školné v lyceu nedaleko Paříže. Její matce potom pravidelný důchod, který s bídou vystačil pro všechny tři ženy i posluhovačku - a až do nynějška dokonce i pro Jacquelinu. Žily v zahálce, která jim připadala jako ráj. Proto všechno, co zůstávalo ze Jacquelinina výdělku modelky, když si nakoupila kosmetiku a luxusní prádlo, boty a šaty - věci musely pocházet ze špičkových módních salónů a byly úděsně drahé, i když se odečetla sleva, kterou coby modelka dostávala - všechno spolykal bezedný chřtán rodinných výdajů a zmizelo to do posledního franku, bůhví kam.

Jasně, Jacquelina si mohla opatřit milence, který by ji vydržoval, a jistě jí příležitosti nescházely. Ve skutečnosti jednoho či dva milence také měla. Ani ne proto, že by o ně zase tolik stála - i když na druhé straně proti nim nic neměla - jako z toho důvodu, neboť chtěla dokázat sama sobě, že dokáže probudit žádost a vydráždit muže až do zamilovanosti. Jen jeden z těch dvou - druhý z nich - byl bohatý a daroval jí velmi krásnou perlu se lehounce narůžovělým odleskem, kterou nosila na levé ruce. Poněvadž se s ní odmítl oženit, nechtěla už s ním dál žít a rozešla se s ním bez velké lítosti. Hlavně se jí ulevilo, že neotěhotněla.

Jednu dobu si totiž myslela, že je v tom, a několik dní strávila v hrůze, kdykoli na takovou možnost pomyslela. Ne, žít s milencem, to znamenalo ztratit prestiž, vzdát se nadějí do budoucna. Bylo to totéž, co se stalo její matce s Natáliiným otcem. Něco zcela nemyslitelného.

Žít se slečnou O., to ovšem znamenalo něco naprosto jiného. Jacquelina mohla snadno lhát a před veřejností předstírat, že se prostě nastěhovala ke kamarádce, s níž se budou dělit o všechny náklady. Slečna O. dobře poslouží hned ze dvou hledisek: sehraje roli milence, který ji, svou milenku, bude podporovat, ale zároveň také teoreticky úlohu zcela opačnou. Osoby, která dohlíží na její morální profil. Přítomnost Reného byla v celé záležitosti víceméně povrchní a nemohla tuhle fiktivní představu rozvrátit.

Kdo však dokáže posoudit, jestli se Jacquelinino rozhodnutí neopíralo právě o tuhle přítomnost a zda to nebyla ta práva motivace, aby nabídku přijala?

Faktem je, že zůstalo na slečně O. - a jen na ní - aby celou záležitost předestřela Jacquelinině matce. Ještě nikdy v životě si slečna O. pronikavěji neuvědomovala, že vystupuje v roli zrádkyně, tajné agentky. Nikdy nepociťovala tak palčivě, že je poslem jakési zločinecké organizace, jako tehdy, když hovořila se ženou, která jí děkovala za to, že se spřátelila s její dcerou. Zároveň však slečna O. začala v hloubi srdce očišťovat své poslání a důvody, které ji sem přivedly. Ano, Jacquelina se sice k ní odstěhuje, ale nikdy, nikdy se slečna O. nepropůjčí až k tomu, aby ji dohodila do rukou sira Stephena. I povolnost má své meze.

A přece... Jacquelině totiž přidělili místo v části obývané slečnou O., na Reného žádost. Předstíral, že svou ložnici přece jen občas obývá - ano, předstíral, protože pokaždé spal v posteli slečny O. A slečnu O. překvapilo, jaká zničující touha ji, proti všem jejím předpokladů, posedla, aby dostala Jacquelinu za každou cenu. Pochopila, že je ochotná zaprodat ji i siru Stephenovi, jen aby dosáhla svého cíle.

Pokusila si celou situaci racionalizovat: neznamená nakonec Jacquelinina krása dostatečnou ochranu pro ni samotnou? A kromě toho, co je jí, slečně O., do toho? A dokonce i kdyby měla Jacquelina dospět tak hluboko, kam klesla ona, je to doopravdy něco tak strašného? Někdy o tom mívala pochybnosti, ale ty všechny pomíjely při omračující představě, že vidí Jacquelinu ležet nahou a bezbrannou vedle sebe. Stejně nahou, jako je ona sama.

Poslední týden, než Jacquelina získala souhlas své matky a než se ke slečně O. nastěhovala, René se překonával v touze zalíbit se. Obden je zval na večeři, neustále je bral do kina a bylo s podivem, že vybíral samé detektivky, příběhy o pašerácích drog a obchodu s bílým masem. Sedával mezi nimi, obě držel jemně za ruce a často nepromluvil ani slovo. Avšak kdykoli se na plátně objevila nějaká násilná scéna, slečna O. pozorovala, jak bedlivě studuje Jacquelininu tvář a hledá v ní sebeslabší projev emocí. Jenže všechno, co se na její tváři objevilo, bylo jen náznak znechucení, který se projevoval svěšenými koutky úst.

Po představení je vozíval domů ve svém kabrioletu. Odsunul střechu a proud vzduchu pronikající do otevřeného vozu se staženými okénky přilepil Jacquelininu bohatou kštici světlých vlasů k úzkému čelu a ke tvářím a navál jí vlasy do očí. Pohazovala hlavou, aby je dostala nazpátek, a pomáhala si přitom rukama, úplně chlapeckým pohybem.

Jakmile Jacquelina strávila skutečnost, že žije se slečnou O. a slečna O. je Reného milenkou, shledávala docela přirozené, že si vůči ní dovoloval drobné familiárnosti: Ani v nejmenším jí nevadilo, když René vstoupil do jejího pokoje pod záminkou, že hledá jakýsi papír, která tam zapomněl. Slečna O. dobře věděla, že to jen předstíral, protože sama vlastnoručně vyprázdnila všechny zásuvky velikého holandského psacího stolu, bohatě vykládaného, s kůží lemovanou svrchní deskou. Stůl se nikdy nezamykal a naprosto neladil s Reném vkusem. Proč si jej opatřil? Od koho jej získal? Stůl vyzařoval těžkopádnou eleganci a představoval jediný drahý kousek nábytku v poněkud setmělé místnosti obrácené na sever a hledící do dvora. Měla stěny vymalované ocelovou šedí a její chladná, navoskovaná podlaha ostře kontrastovala s veselými pokoji hledícími k řece. No, tohle mohlo mít i svou výhodu: tady si Jacquelina sotva bude připadat šťastná. O to pak bude snazší přimět ji, aby se přestěhovala do dvou předních místností obývaných slečnou O. a aby spala v její posteli. Ostatně hned první den souhlasila s tím, že budou společně používat koupelnu, kuchyňku, spíž, ale také kosmetiku a parfémy.

Jenže v tomhle se slečna O. zmýlila. Jacquelina ukázala hluboký a vášnivý smysl pro soukromý majetek. Ostře si hlídala všechno, co jí patřilo - například růžovou perlu - a naopak si počínala nevšímavě k tomu, co její nebylo. Kdyby se nastěhovala do paláce, zajímal by ji jen v takovém případě, kdyby za ní někdo přišel a řekl jí, že palác je celý její, a dokázal to tím. že by jí předal notářsky ověřenou smlouvu. Vůbec se nestarala o to, jestli je šedivý pokoj hezký nebo ne, a nebylo síly, která by ji přiměla, aby vlezla slečně O. do postele. Stejně tak jí ani neprokazovala žádnou vděčnost, neboť ve skutečnosti taky žádnou nepociťovala. Slečna O. jí však takové pocity připisovala a zneužívala je, nebo se alespoň domnívala, že je zneužívá. Jacquelina uměla vychutnat tělesnou rozkoš a shledávala, že jí jednak přináší osobní prospěch, jednak je v výhodné přijímat ji od ženy, neboť od ženy nehrozí žádné riziko.

Pět dní nato, co tady vybalila kufry a slečna O. jí pomohla jejich obsah roztřídit a uložit, René je celkem už potřetí přivezl ze společné večeře. Bylo kolem desáté a René stejně jako v obou předešlých případech hned odjel. Jacquelina se objevila nahá a ještě celá mokrá, jak vylezla z vany, ve dveřích a zeptala se slečny O.:

"Jseš si jistá, že se už nevrátí?"

Ani nevyčkala na odpověď a vklouzla do velké postele. Dovolila slečně O., aby ji líbala a aby se s ní mazlila, měla však oči zavřené a sama na doteky neodpovídala. Nejprve tichounce vzdychala, pak začala sténat, čím dál hlasitěji, až nakonec křičela slastí nahlas. Usnula napříč přes postel, s nohama nataženýma a koleny od sebe. Horní část těla měla natočenou k jedné straně a dlaně rozevřené. Její tělo se koupalo v jasném světle růžové lampičky. Mezi prsy se jí leskly drobné kapičky potu.

Slečna O. ji přikryla a zhasla. O dvě hodiny později dostala chuť laskat ji znovu, potmě. Jacquelina nekladla odpor, jen zamumlala:

"Ty mě úplně zničíš. Víš, že musím zítra ráno brzy vstávat."

Právě v těch dnech začala Jacquelina uvažovat, že se kromě periodicky se opakujících angažmá modelky pokusí o zajímavější, avšak stejně riskantní kariéru: podepsala smlouvy na několik drobných roli ve filmu. Těžko se na ní dalo poznat jestli je na to pyšná nebo ne, jestli to považuje za první krůček ke kariéře, která ji možná promění ve hvězdu, anebo zda zůstala realistická.

Ráno se však vypotácela z postele spíš zlostně než s nějakým nadšením, vysprchovala se, namalovala a posnídala jen velký hrnek černé kávy, který ji slečna O. taktak stihla uvařit. Dovolila slečně O., aby jí zlíbala konečky prstů, odpovídala na to však jen mechanickým úsměvem a potměšilým výrazem ve tváři: slečna O. byla totiž měkoučká a teploučká ve svém župánku z vikuní vlny, byla čistě omytá, vlásky načesané a vypadala jako poslední tvor na celém světě, který se chystá vrátit do postele.

Ostatně to tak ani nebylo. Slečna O. jen ještě v sobě nenalezla dost odvahy, aby Jacquelině všechno vysvětlila. Pravda byla taková, že každý den, když Jacquelina odjela do filmového studia v Boulogne, kde natáčela, ve stejný čas, kdy děti vyrazily do školy a úředníci do svých kanceláří, slečna O., v minulosti příjemně trávící celé dopoledne ve svém bytě, se už také oblékala.

"Posílám vám auto," říkal sir Stephen, "aby zavezlo Jacquelinu do Boulogne. Pak se vrátí a vyzvedne tebe."

A tak slečna O. zjišťovala, že každého jitra, když se slunce opřelo o jižní stěny domů, míří do domu sira Stephena. Ostatní zdi ještě zábly, avšak stíny stromů v zahradách se už zkracovaly.

V rue de Poitiers ještě ranní domácí práce neskončily. Nora, služebná mulatka, vodívala slečnu O. do malé ložničky, kde ji sir Stephem zanechal první noc, aby se o samotě vyplakala a prospala. Mulatka vyčkala, dokud si slečna O. neodložila rukavice, kabelku a šaty na postel. Pak je vzala a před očima slečny O. zamkla všechno do malé skříňky ve zdi, od níž měla klíče jen ona sama. Nora vydala slečně O. střevíčky z lakované kůže na vysokém podpatku, které pod ní při chůzi hlasitě cvakaly, a odvedla ji k siru Stephenovi do studovny. Cestou před ní pokaždé otevřela dveře a zdvořile se postavila stranou, aby slečna O. mohla projít.

Slečna O. si na tenhle rituál stále nemohla zvyknout, ani na to, že se musela svlékat před touhle cizí ženou. Byla postarší a trpělivá, sotva na slečnu O. pohlédla a nikdy nepromluvila ani slovo. Slečně O. přitom připadala stejně nebezpečná a stejně hrůzu nahánějící jako sluhové z Roissy, když před nimi   stála nahá. Nora měla na nohou bačkory a pohybovala se v nich tichounce jako chůva.

Když ji následovala, slečna O. nedokázala odtrhnout oči od zdvojených puntíků na madránském šátku, který měla převázaný přes vlasy. Pokaždé, když před ní Nora otevírala dveře, upoutala ji její vyzáblá zahnědlá ruka svírající porcelánový knoflík. Ta ruka ji připadala tvrdá jako dřevo.

Zároveň však v ní Nora probouzela kromě hrůzy pocit naprosto odlišný, aniž by si slečna O. dokázala tenhle paradox nějak vysvětlit. Pociťovala totiž také pýchu, že služebná sira Stephena - jenže jaký přesné byl její vztah k siru Stephenovi a proč jí svěřoval tenhle důvěrný úkol jakési kostymérky, pro nějž se vůbec nehodila: - je svědkyní faktu, že slečna O. je hodna, že má dostatečnou cenu, aby byla k siru Stephenovi uvedena. I když možná jako mnoho dalších, sotva se mohla domnívat něco jiného. Ačkoli sir Stephen ji možná miloval, mimo jakoukoli pochybnost ji miloval, a slečna O. vycítila, že se pomaloučku blíží chvíle, kdy mu už nebude stačit, že ji nechává, aby se o tom dohadovala, a kdy jí lásku vyzná. Cítila, že jejich vztah dospěl k tomu stupni, kdy jeho láska a touha po ní narůstá, kdy ho vzrušuje ještě víc, kdy se jí vzrušuje záměrně až na dno.

Zůstávala tedy po jeho boku každé dopoledne. Během celé doby se jí sotva dotkl a vyžadoval po ní jen laskání. Dělala všechno, co po ní chtěl, a pociťovala přitom cosi, co bychom museli kvalifikovat jako vděčnost, která byla tím hlubší, čím více jí rozkazoval. Každý jeho rozkaz jí způsoboval radost. Vykonávala jej, jako by plnila svou povinnost. Bylo podivné, že ji to mohlo tak dokonale uspokojovat - a přece tomu tak bylo.

Pracovna sira Stephena, umístěná přímo nad žlutým a šedým salónem, v němž vládl večer, byla menší a měla nižší strop. Nebyla tam pohovka ani sedačka, jen dvě empirová křesla potažená goblénem s květinovými motivy. Slečna O. čas od času do jednoho usedala, avšak sir Stephen dával obvykle přednost tomu, aby ji měl po ruce, doslova na dosah. A pokud se zabýval jinými záležitostmi přesto po ní chtěl, aby seděla přímo ke stěně, po jeho levici.

Stůl byl situovaný v pravém úhlu ke stěně, což slečně O. umožňovalo opírat se zády o přihrádky, které obsahovaly jakési slovníky a v kůži vázané telefonní seznamy. Telefon ji tlačil do levého stehna a pokaždé, když zazvonil, nadskočila. Brala sluchátko a říkala do něho:

"Kdo volá, prosím?"

Pak bud' opakovala jméno volajícího nahlas, anebo podávala sluchátko siru Stephenovi. Nebo, když jí dal znamení, s nějakou výmluvou ho zapřela.

Když přišla návštěva, ohlašovala ji stará Nora. Sir Stephen nechával návštěvníky čekat tak dlouho, aby Nora stačila slečnu O. odvést do ložničky, kde se svlékala, a kam si pro ni zase přišla, když návštěva opustila dům a sir Stephen jí dal zvonkem signál.

Nora vstoupila do pracovny a odešla v průběhu každého dopoledne několikrát, aby bud' přinesla siru Stephenovi kávu nebo poštu, roztáhnout nebo zatáhnout záclony či vyprázdnit popelník. Měla právo vejít kdykoli a byla výslovně instruována, aby neťukala. Pokaždé tiše vyčkávala, kdykoli přišla něco oznámit, dokud ji sir Stephen nevyzval, co mu chce. Proto se jedenkrát nutně přihodilo, že když Nora vstoupila do pracovny, slečna byla přehnutá přes stůl s obnaženou zadní částí těla. Hlavu a paže měla položené na kůží potažené svrchní desce a čekala, až do ní sir Stephen vstoupí.

Slečna O. zvedla hlavu. Kdyby na ni Nora nepohlédla, byl by to také jediný pohyb, který udělala. Jenže tentokrát bylo zcela zřetelné, že se Nora pokouší zachytit její pohled. Černé oči připomínající korálky se zabořily do jejích. Slečna O. nedokázala posoudit, jestli vyjadřují lhostejnost či ne - oči zasazené do vrásčité tváře, z níž se nedal vyčíst ani záchvěv citu. Slečnu O. natolik vyplašily, že se pokusila od sira Stephena vyprostit.

Dal si dohromady, co se děje. Jednou rukou ji v pase přitiskl ke stolu, zatímco druhou pátral, kudy do ní. Ačkoli až dosud se mu vždycky snažila vyhovět a být co nejlepší, nyní se v ní všechno napjalo a stáhlo. Sir Stephen se do ní musel prodrat násilím, a i když se mu to podařilo, slečna O. cítila, jak se její prstenec svírá kolem něho stále silněji, a že už do ní hlouběji nemůže.

Vystoupil z ní, jen aby vyčkal, až se uklidní a až to půjde snáze. Potom, když už se chystal vzít si ji znovu, řekl Noře, aby počkala, a přikázal jí, aby pomohla slečně O. s oblékáním, až tohle skončí. A než ji propustil, něžně ji políbil na ústa.

Právě tenhle polibek dodal slečně O. tolik odvahy, aby se mu o několik dní později svěřil,a, že ji Nora strašně vyděsila.

"To bych taky doufal," odvětil. "A až na sobě budeš mít mou značku a moje železa, a věřím, že se to stane už brzy - pokud s tím ovšem budeš souhlasit - budeš mít mnohem více důvodů, aby ses jí strachovala."

"Proč?" zeptala se slečna D., "a jakou značku a jaká železa? Už přece nosím tenhle prsten..."

"To záleží zcela na Anne-Marie. Slíbil jsem jí, že tě určitě předvedu. Navštívíme ji po obědě. Věřím, že ti to nevadí? Patří k mým přítelkyním. Možná jsi postřehla, že jsem tě až dosud nepředstavil žádnému ze svých přátel. Až s tebou bude Anne-Marie hotová, prozradím ti skutečné důvody, proč se máš Nory bát."

Slečna O. se neodvažovala k celé záležitosti ještě někdy vracet. Tahle Anne-Marie, kterou ji strašili, upoutala její zvědavost ještě více než Nora. Sir Stephen se už o ní jednou zmínil, kdy spolu obědvali v Saint-Cloud. A byla naprostá pravda, že slečna O. nevěděla absolutně nic o jeho přátelích, dokonce ani o známých. Stručně řečeno, žila sice v Paříži, avšak uzamkli ji v tajemství, jako by byla zavřená do bordelu. Jediné dvě osoby, které měly k jejímu tajemství klič, René a sir Stephen, měly také jako jediné klíč k jejímu tělu.

Neustále uvažovala o tom, že úsloví "otevřít se někomu", což znamená někoho s pochopením vyslechnout nebo někomu se oddat, pro ni mělo jen jeden jediný význam. Doslovný, fyzický a vlastně absolutní význam, neboť musela otevírat každou část těla, která se otevřít dala. Také jí připadalo, že právě tohle je její raison d'etre a že jak sir Stephen, tak i René usilují, aby byl. Poněvadž kdykoli hovořili o svých přátelích, jako například sir Stephen v Saint-Cloud, dělo se tak jen proto, aby jí oznámili, že ti, jimž ji možná představí, budou mít právo nakládat s ní - což samozřejmě není třeba nijak zdůrazňovat - tak, jak se jim zachce, pokud se jim bude chtít.

Jenže když si pokoušela představit Anne-Marii, jak asi vypadá a když se dohadovala, co asi sir Stephen od Anne-Marie očekává, pokud se tyká přímo jí, tápala v naprosté nejistotě. Mohla jen stavět na písku, a dokonce. ani zkušenosti z Roissy ji v tomhle nepomohly.

Sir Stephen se jí kdysi zmínil, že ji chce vidět, jak se miluje s jinou ženou, nemohlo to být třeba tohle? Jenže tehdy měl přesnou představu, že to musí být Jacquelina. Ne, tohle to nebylo.

"Že tě určitě předvedu," Řekl jenom. Skutečně.

Jenže když slečna O. od Anne-Marie odcházela, nebyla o nic chytřejší než předtím.

Anne-Marie bydlela nedaleko Qbservatoire, v bytě ukončeném na jedné straně jakýmsi rozlehlým ateliérem. Nacházel se v nejvyšším poschodí nové budovy a hleděl přes vrcholky stromů.

Byla to štíhlá žena přibližně stejného věku jako sir Stephen, s černými vlasy prokvetlými šedí. Oči měla modré tak temně, až se zdály černé. Nabídla slečně O. a siru Stephenovi kávu, velice silnou, hořkou kávu, kterou podávala vřelou v nepatrných kalíšcích. Slečně O. však dodala odvahu a sebevědomí.

Když dopila a vstala ze židle, aby odložila prázdný hrníček na kávový stolek, Anne-Marie ji uchopila za zápěstí obrátila se na sira Stephena , a řekla:

Smím? "Prosím, jen do toho," odvětil sir Stephen.

Nato jí Anne-Marie, která na ni doposud nepromluvila, nevěnovala jí jediný úsměv, dokonce jí ani neodpověděla na pozdrav při představování, měkce řekla, s tak něžným úsměvem, že by si člověk pomyslel, že mu právě předává dárek:

"Tak pojď, mé dítě, ukaž mi bříško a zádíčka. Ale bylo by ještě lepší, kdyby ses svlékla ze šatů úplně "

Zatímco slečna O. plnila její přání, zapálila si cigaretu. Sir Stephen neodtrhával oči od slečny O.

Nechali ji tam stát snad pět minut. V místnosti scházelo zrcadlo, avšak slečna O. zachytila nezřetelný odraz svého těla na černě nalakovaném povrchu stěny.

"Stáhni si také punčochy," řekla náhle Anne-Marie. "Víš," pokračovala, "neměla bys nosit podvazky, nebo si zničíš stehna."

A konečkem prstu ukázala na místo těsně nad kolenem, kam si slečna O. rolovala punčochy a upevňovala je tam širokým elastickým podvazkem. Skutečně jí zůstal na noze vytlačený pruh.

"Kdo ti řekl, abys to takhle dělala?"

Než slečna O. stačila odpovědět, ozval se sir Stephen:

"Chlapec, který mi ji dal. Však ho znáš - René." A dodal: "Ale jsem si jistý, že bude ctít tvůj názor."

"To ráda slyším," řekla Anne-Marie. "Dám ti nějaké dlouhé tmavé punčochy, O., a korzet, na který je můžeš upevnit. Jenže bude to korzet vyztužený velrybí kosticí takový, co je v pase dost těsný."

Když Anne-Marie zazvonila, mladá světlovlasá dívka beze slova přinesla dovnitř velice průhledné černé punčochy a těsný korzet z černého nylonového taftu, vyztužený a zformovaný hustě umístěnými kosticemi. Klenul se přes boky a naopak dovnitř pod podbřiškem. Slečna O., která pořád stála, přenesla váhu těla z jedné nohy na druhou a natáhla si punčošky, které jí dosahovaly až nahoru na stehna. Mladá blondýnka jí pomohla do korzetu, který měl řadu spon podél jedné z kostic po straně. Stejně jako šněrovačky v Roissy i tahle se dala zašněrovat tak těsně anebo tak volně, jak si člověk přál.

Slečna O. si připjala punčošky ke čtyřem páskům, které vpředu a po stranách visely z korzetu. Pak ji děvče zašněrovalo tak těsně, jak jen dokázalo tkanice utáhnout. Slečna O. cítila, jak jí jehlice svírají břicho a pas. Vepředu dosahovaly téměř až po stydkou kost, stejně jako boky ji však nechávaly volnou. Korzet byl vzadu kratší a hýždě jí nechával zcela volné.

"Tohle ji podstatně vylepší," řekla Anne-Marie směrem k siru Stephenovi, "stáhne jí to pas na zlomek předchozí velikosti. A co víc, když nebudeš mít čas na zdlouhavé svlékání, korzet ničemu nebrání. A teď, O., pojď sem."

Dívka odešla a slečna O. přistoupila k Anne-Marie, která seděla v nízkém křesílku, v malém pohodlném křesílku potaženém jasně červeným sametem. Anne-Marie jí lehoučce přejela dlaní po zadku a pak ji překotila na otoman potažený stejně jako křesílko červeným sametem. Poručila jí, aby se nehýbala a uchopila oba její velké stydké pysky.

Přesně takhle se zachází s rybami na trhu, napadlo slečnu O., takhle se berou za žábry, a koňům se zase podobně otevírá tlama. Připomněl se jí také sluha Pierre, že jí prvního večera v Roissy udělal totéž, poté, co ji spoutal na řetěz. Ostatně už přece nebyla paní svého vlastního osudu a vůbec nejmenší vládu měla nad tou částí svého těla, která byla takříkajíc k volnému použití bez ohledu na jeho zbytek. Proč ji to tedy pokaždé, když si to plně uvědomila, tak překvapilo - ne, tohle není to pravé slovo, proč pokaždé pociťovala tak hlubokou úzkost a neštěstí? Tenhle pocit jí znepříjemňoval náruč tuho, kdo si ji zrovna vypůjčil, a tím více toužila po muži, jenž ji do té náruče předal. Tenhle pocit ji dělal tím závislejší na Reném, čím více jiných ji mělo. Tím více toužila - po kom? Po Reném, anebo po siru Stephenovi? Už ani nevěděla... Jenže to bylo jen proto, že vědět nechtěla, neboť bylo zřejmé, že nyní patří siru Stephenovi... A jak dlouho už to takhle pociťovala?

Anne-Marie jí přikázala vstát a zase se obléci.

"Můžeš mi ji přivést, až se ti zachce," řekla siru Stephenovi, "Budu v Samois..."

Samois? Slečna O. očekávala, že řekne v Roissy. Když ne Roissy, co to tedy znamenalo?

"...už za dva dny. To bude dobré." Co by bylo dobré?

"Za deset dní, jestli ti to vyhovuje," řekl sir Stephen, "na počátku července." V autě, které ji vezlo domů samotnou, sir Stephen zůstal u Anne Marie, se jí připomněla socha, kterou jako holčička viděla v Lucemburské zahradě: socha ženy stažené v pase podobně, jako byla teď ona. Vypadala proto velice štíhlounká, měla však bohaté prsy, a plnou zadní část těla. Nakláněla se nad křišťálově čistou vodu, nad chrlič, který byl stejně jako žena pečlivě vytesán do mramoru a nesl její odraz. Mramor se zdál tak tenoučký a křehoučký, až se slečna O. obávala, že se žena v pase přelomí. Ale jestli si to sir Stephen takhle přál...

Pokud se týkalo Jacqueliny, zvládla to celkem snadno. Řekla jí, že korzet je jedním z Reného vrtochů. Což ovšem přivedlo slečnu O. nazpět k proudu myšlenek a úvah, před nimiž raději prchala, kdykoli se jí vynořily v hlavě. Překvapovalo ji však, že jedna z nich jí nepřipadá bolestivější než ostatní: proč se René, od té doby, co se k ní Jacquelina přistěhovala, nesnažil, aby byly ony dvě pohromadě - to by ještě pochopila - ale proč se vyhýbal jí, proč netoužil zůstávat s ní o samotě? Červenec se rychle blížil, pak odjede pryč a René ji jistě nebude navštěvovat u té Anne-Marie, kam ji sir Stephen posílá.

Musí se tedy vyrovnat se skutečností, že jediné chvíle, kdy se s Reném uvidí, budou večery, kdy bude mít náladu na to, aby je navštívil společně, ji a Jacquelinu? Anebo příležitostně dopoledne, když byla slečna O. u sira Stephena a Nora nejprve Reného příchod ohlásila a pak ho teprve uvedla dovnitř? Ani nevěděla, která z obou těchto možností ji vyvádí , z míry více - ačkoli mezi nimi leželo cosi základně falešného, způsobeného skutečností, že jejich vzájemný vztah byl teď takhle vymezen.

Sir Stephen ho pokaždé přijal. René ji vždycky políbil, polaskal jí hroty ňader a sladil svůj denní program se záměry sira Stephena. Pak odešel.

Jejich plány nikdy nezahrnovaly slečnu O. Daroval ji snad siru Stephenovi natolik úplně, že ji dokonce přestal i milovat? Takové pomyšlení slečnu O. úplně zpanikařilo. Před vchodem zcela bezmyšlenkovitě vylétla z auta, ve kterém ji sir Stephen odeslal domů, zapomněla poručit řidiči, aby na ni počkal. Auto odjelo a ona musela vyběhnout, aby našla taxi. Jenže na nábřeží de Bethune jezdí taxíků pramálo. Slečna O. proto musela utíkat celou cestu až k bulváru SaintGermain, a ani tady nic nechytila. Byla úplně bez dechu a celá zalitá potem, neboť v korzetu se dýchalo strašně špatně.

Konečně na rohu ulice Cardinal-Lemoine jeden taxík zpomalil. Zamávala na něj, nasedla a dala řidiči adresu kanceláře, aniž věděla, jestli tam René vůbec. je nebo zda na ni bude mít čas. Bylo to ostatně poprvé, co ho měla navštívit v jeho pracovně.

Nepřekvapila ji impozantní budova v postranní ulici přímo u Champs-Elysées ani americký styl, v němž byly kanceláře zařízeny. Velice ji však rozladil Reného přístup, přestože ji přijal okamžitě.

Ne proto, že by na ni křičel, anebo ji něco vyčítal. Ostatně raději by vyslechla celou horu výčitek, protože ji nikdy nezval, aby ho navštívila a rušila v práci. Bylo docela dobře možné, že skutečně přišla velice nevhod. Propustil sekretářku, řekl jí, že teď nikoho nepřijímá, a požádal, aby mu nepřepojovala žádné telefonické hovory.

Pak se slečny O. zeptal, co se jí stalo.

"Dostala jsem strach, že už mě nemiluješ," řekla slečna O. Zasmál se. "A takhle najednou, z ničeho nic?"

"Ano, v autě, když jsem se vracela..." "Vracela odkud?"

Ale slečna O. mlčela jako zařezaná. René se znovu zasmál:

"Ale, blázínku, přece vím, kdes byla. Vracela ses od Anne-Marie A za deset dní pojedeš do Samois. Sir Stephen mi to právě zavolal."

René seděl na jediné pohodlné židli v celé místnosti, která stála u stolu. Slečna O. se mu vrhla do náručí.

"Můžou si se mnou dělat, co se jim zachce, je mi to jedno," šeptala. "Ale řekni mi, že mě pořád miluješ!"

"Samozřejmě, že tě mám pořád rád, miláčku," řekl René, "jenže chci, abys mě poslouchala, a bohužel v tomhle směru nijak zvlášť nevynikáš. Řekla jsi Jacquelině, že patříš siru Stephenovi? Povědělas jí o Roissy?"

Slečna O. ho ujistila, že nic nevyzradila. Jacquelina se podrobovala jejímu laskání, avšak den, kdy se měla dozvědět, že slečna O....

René ji nenechal dokončit větu, zvedl ji a usadil na židli, kde předtím seděl sám. Prohmátl jí sukni v pase.

"Aha, takže už máš korzet, řekl. "Je pravda, že budeš mnohem pohlednější, když budeš mít užší pas."

Pak si ji vzal.

Slečna O. si uvědomila, že ho podvědomě začínala podezírat, že o ni víc nestojí, protože se spolu nemilovali už strašně dlouho. Nyní v tom spatřovala jasný důkaz lásky.

"Víš," řekl jí potom, "je to od tebe bláznovství, žes ještě Jacquelině nic nepověděla. Potřebujeme ji v Ruissy za každou cenu a nejjednodušší způsob, jak ji tam dostat, by byl přes tebe. Kromě toho, až se vrátíš od Anne-Marie, nepůjde už dál skrývat skutečný stav věcí."

Slečna O. chtěla vědět proč.

"To poznáš," pokračoval René. "Pořád máš ještě pět dní, a právě jen pět dní, protože sir Stephen tě už zase zamýšlí denně bičovat. Pět dní předtím, než tě pošle k Anne-Marii. Pak už neexistuje žádný způsob, jak bys mohla následky skrývat. Jak bys to Jacquelině vysvětlila?"

Slečna O. neodpověděla. René totiž nevěděl, že pokud se týkalo jí, Jacquelina dělala všechno jen z pouhé vypočítavosti. Nikdy se na slečnu O. ani pořádně nepodívala, nezajímala ji. Byla jen pouhým objektem vášně. Jestliže se slečna U, vrátí s tělem pokrytým jelity po bičování, stačí, aby si dávala pozor a v Jacquelinině přítomnosti se nekoupala a nechodila před ní v noční košilce. Jacquelina nic neobjeví. Ještě ani nepřišla na to, že slečna O. vůbec nenosí kalhotky, a nehrozilo vůbec žádné nebezpečí, že by někdy něco odhalila. Slečna O. ji ve skutečnosti absolutně nezajímala.

"Poslouchej," pokračoval René, "stejně mám jednu věc, kterou ti chci říct, a řeknu ti ji hned. Jsem do Jacqueliny zamilovaný."

"To myslíš vážně?" řekla slečna O.

"Chci ji," odvětil René, "a poněvadž ty nemůžeš - anebo nechceš v té věci něco udělat, začnu se o svoje záležitosti starat sám. Vezmu je pěkně do ruky."

"Nikdy ji nepřiměješ, aby souhlasil s cestou do Roissy," namítla slečna .

"Že ne? V tom případě," opáčil René, "ji k tomu donutíme."

Tu noc, po setmění, když Jacquelina už ležela v posteli, slečna O. z ní stáhla pokrývku, aby si ji mohla ve světle lampičky prohlédnou. Ještě předtím jí řekla:

"René se do tebe zamiloval, víš."

Tím doručila vzkaz a doručila jej bez prodlení.

Slečna O., kterou ještě před měsícem děsila představa, že by spatřila tohle jemné a křehoučké tělo poznamenané bičem, ta úzká bedra sešlehaná křížem krážem, že by slyšela, jak se Jacquelině z čistých úst dere nářek a viděla slzy kanoucí po světlých tvářičkách, tahle slečna O. si nyní opakovala poslední Reného slova a cítila se šťastná.

Protože Jacquelina odjela a neměla se vrátit dříve než začátkem srpna, jestli do té doby skončí natáčení filmu v němž účinkovala, slečně O. nezbylo nic, co by ji ještě v Paříži drželo. Červenec byl na spadnutí ve všech pařížských zahradách se rozpučely karmínové pelargónie, v poledne se celé město dusilo pod spuštěnými žaluziemi a René si stěžoval, že bude muset zajet do Skotska.

Slečna O. na okamžik zadoufala, že ji vezme s sebou. Ovšem i když odhlédneme od skutečnosti; že ji nikdy nikam s sebou nebral, věděla, že ji podstoupil siru Stephenovi, který o ni požádal.

Sir Stephen oznámil, že se pro ni zastaví týž den, kdy René odlétal do Londýna. Pojede na prázdniny.

"Zajedeme k Anne-Marii," řekl, "už tě očekává. Neobtěžuj se balením nějakých kufrů, nic nebudeš potřebovat."

Jejich cílem však nebyl byt poblíž Observoire, kde se slečna O. s Anne-Marií setkala poprvé; nýbrž nízký dvoupodlažní domek na konci rozlehlé zahrady na okraji lesa ve Fontainebleau. Hned od prvého dne slečna O. nosila korzet vyztužený velrybími kosticemi, který  Anne-Marie považovala za tak zásadní. Každý den jí jej utahovala o trošku víc, takže nyní už sotva měla v pase větší objem, než co by se vešlo do spojených dlaní. Anne-Marie mohla být spokojená.

Když dorazili, byly dvě hodiny odpoledne. Celý dům spal, a když zazvonili, jen pes slabě zaštěkal: velká, chundelatá kolie, která slečně O. strčila hlavu pod sukni a začenichala jí na kolenech. Anne-Marie seděla pod červeným bukem na okraji trávníku, v jednom z rohů zahrady, který byl obrácený proti oknům její ložnice. Nenamáhala se povstat.

"'Tak, tady je slečna O.," řekl sir Stephen. "'Ty už víš nejlíp, co s ní dále podniknout. Kdy s ní budeš hotová?"

Anne-Marie si slečnu O. změřila pohledem. "Chceš říct, žes jí nic neřekl? No tak dobře, začnu okamžité. Měl bys mi dopřát asi ještě deset dní, až to skončí. Hádám, že ji budeš chtít nasadit prstenec s monogramem vlastnoručně? Vrat' se za dva týdny. A celou záležitost skončíme pak další dva týdny nato."

Slečna O. to zkusila s otázkou.

"Okamžik, O.," řekla Anne-Marie, "běž do přední ložnice támhle naproti, svlékni se, ale nech si sandálky a vrat' se sem."

Místnost, rozlehlá bílá ložnice s těžkým purpurovými potištěnými záclonami, byla prázdná. Slečna O. si odložila kabelku, rukavice a šaty na malou židličku stojící u dveří skříně ve zdi. Žádné zrcadlo tu nebylo. Vyšla ven a oslněna ostrým slunečním světlem pozvolna kráčela nazpět do stínu buku.

Sir Stephen stále postával před Anne-Marií, jako pes u nohou paničky. Její černé vlasy prokvetlé šedí zářily, jako by používala nějaký speciální přípravek. Modré oči se zdály téměř černé. Oblečená byla v bílém, kolem pasu měla pásek z lakované kůže a na nohou sandály rovněž z lakované kůže, jež odhalovaly jasně červený lak na prstech jejích bosých nohou. Stejnou barvou si namalovala i nehty na rukách.

"O., poklekni před sirem Stephenem."

Slečna O. uposlechla. Ruce měla spojené za zády, hroty ňader se jí chvěly. Pes vyskočil, jako by se na ni chystal vrhnout.

"Lehni, Turku!" poručila Anne-Marie. Pak řekla: "Jsi svolná, O., nosit prstenec a monogram, jímž si tě sir Stephen přeje označit, aniž bys věděla, jakým způsobem se tak stane?"

"Jsem," souhlasila slečna O.

"Pak je všechno v pořádku. Doprovodím sira Stephena k autu. Zůstaň tady."

Když se Anne-Marie zvedla ze svého lehátka s podnožkou, sir Stephen se sehnul a sevřel v rukách oba prsy slečny O. Políbil ji na rty a zašeptal:

"Jsi moje, O., doopravdy jsi moje?" Pak se otočil a opustil ji v patách za Anne-Marií.

Branka zaklapla a Anne-Marie se vrátila. Slečna O. seděla na patách s nohama složenýma pod sebou a ruce měla opřené o kolena, jako egyptská socha.

V domě bydlely ještě tři další dívky, všechny v ložnici v prvním poschodí. Slečně O. přidělili malou ložnici v přízemí, která přímo sousedila s Anne-Mariinou.

Anne-Marie je svolala, aby sešly do zahrady. Všechny tři byly nahé stejně jako slečna O. Jedinými osobami v tomhle ženském domě - který se pečlivě ukrýval pod vysokými zdmi a za staženými žaluziemi na oknech hledících na úzkou špinavou silničku - jedinými oblečenými osobami byla Anne-Marie a její tři služebné: kuchařka a dvě služky. Všechny byly starší než Anne-Marie, tři upjaté, zarputilé ženy v černých sukních z alpakové vlny a tvrdých naškrobených zástěrách.

"Jmenuje se O.," řekla Anne-Marie, která si znovu sedla. "Přiveďte mi ji blíž, ať si ji můžu lip prohlédnout."

Dvě z dívek pomohly slečně O. na nohy. Obě to byly brunetky, vlasy měly stejně tmavé jako porost v klíně, prsní bradavky velké a temné, téměř purpurové. Poslední dívka byla malá buclatá rudovláska a křídovou plet' jejího poprsí křižovala nehezká soustava zelených žil a žilek.

Dívky postrčily slečnu O. tak, že stanula přímo před Anne-Marií.  Žena ukázala na tři černé pruhy, které se slečně O. táhly přes přední stranu stehen a stejně tak i na hýždích:

"Kdo tě bičoval?" zeptala se. "Sir Stephen?" "Ano," řekla slečna O.

"Kdy? A čím?"

"Před třemi dny. Jezdeckým bičíkem."

"Počínaje zítřkem a po celý měsíc tě nikdo bičovat nebude. Jenže dnes ano, aby se ti vštípil den tvého příjezdu, a to hned, jakmile si tě prohlédnu. Bičoval tě sir Stephen někdy mezi stehny, když jsi měla roztažené nohy? Ne? Pravda, muži nevědí, jak na to. No, brzy uvidíme. Ukaž mi pas. Ano, tohle už je mnohem lepší!"

Anne-Marie stiskla slečně O. pas tak, že už jej doopravdy měla jako vosa. Pak poslala rusovlásku pro jiný korzet a poručila, aby ji do něj oblékly. Byl rovněž ušitý z černého nylonu, avšak tak vyztužený a tak uzounký, že připomínal ze všeho na světě nejvíc široký pás. Neměl žádné podvazky.

Jedna z dívek jí korzet utáhla tak pevně, nakolik jí jen síly stačily. Anne-Marie ji po celou dobu povzbuzovala, aby pořádně za šňůrky zabrala.

"To je strašné," povzdechla slečna O. "Nevím, jestli to vydržím."

"Tak to vidíš," řekla Anne-Marie. "Jsi mnohem, mnohem pohlednější, než jsi byla předtím. Ale problém je v tom, že sis nevázala korzet dost pevně. Budeš jej takhle nosit každý den. Ale teď mi pověz, jak to s tebou sir Stephen dělal nejraději.  Potřebuji to vědět."

Všemi prsty jí ohmatávala přirození a slečna O. nedokázala odpovědět. Dvě z dívek seděly na trávníku, třetí, jedna z brunetek, sedla k nohám Anne-Marie na podnožku jejího lehátka.

"Otočte mi ji, děvčata, ať si ji prohlédnu zezadu," řekla Anne-Marie. Obrátily ji a ohnuly, obě dívky ji rukama rozšířily.

"Samozřejmě," pokračovala Anne-Marie, "už mi vůbec nemusíš odpovídat. Musíš být poznamenaná zezadu. Postav se. Ted' ti nasadíme náramky. Coletto, dojdi pro krabici, budeme tahat los, která ji zbičuje. Přines žetony, Coletto, pak půjdeme do hudebního salónku.''

Colette byla vyšší z obou tmavovlásek. Druhá se jmenovala Claire a malá rusovláska Yvonne. Až nyní slečna O. postřehla, že všechny mají na sobě, stejně jako v Roissy, kožený náhrdelník a kožené náramky na zápěstích. Podobné náramky měly také kolem kotníků.

Když Yvonne vybrala pro slečnu O. takové náramky, které se na ni hodily, Anne-Marie jí podala čtyři žetony a požádala ji, aby dala po jednom každé z dívek, aniž by se přitom dívala na čísla, která na nich byla.

Slečna O. rozdala žetony. Dívky si mlčky žetony prohlížely a vyčkávaly, až promluví Anne-Marie.

"Mám číslo dvě," řekla. "Kdo je jednička?" Číslo jedna měla Colette.

"Výborně, odved' si ji. Je tvoje "

Colette uchopila slečnu O. za rameno a ruce jí spojila za zády. Sepjala náramky dohromady a postrkovala ji před sebou. Na prahu francouzského okna, jež se otevíralo do nevelkého křídla ve tvaru L vůči přední části domu, si Yvonne, která šla v čele, sundala sandály. Světlo pronikající francouzským oknem odhalilo zrakům slečny O. místnost, jejíž vzdálenější konec tvořila jakási rotunda. Strop ve tvaru nízké kopule podpíraly dva úzké sloupy zasazené asi šest stop od sebe. Tohle pódium bylo čtyři schůdky nad úrovní podlahy a v úseku mezi sloupy se mírným obloukem svažovalo do místnosti.

Podlahu rotundy stejně jako zbývající části pokoje pokrýval červený plstěný koberec. Stěn byly bílé, záclon na oknech červené a pohovky umístěné v půlkruhu obrácené proti rotundě byly potažené stejným červeným plyšovým materiálem, jaký tvořil i koberec. Ve čtyřúhelníkové části místnosti bylo ohniště, jež mělo šířku větší než hloubku. Naproti krbu stála hrací skříň sdružující gramofon a rádio, s přihrádkami na desky po obou stranách. Proto tedy říkaly místnosti hudební salónek.

Sousedil přímo s ložnicí Anne-Marie a spojovaly jej s ní dveře poblíž krbu. Stejné dveře na druhé straně krbu vedly na kloset. Kromě hrací skříně a pohovek nebyl už v místnosti žádný jiný nábytek.

Colette přinutila slečnu O., aby se posadila na okraj pódia, které se v ústřední části mezi sloupy svažovalo kolmo k podlaze. Schůdky vedly nalevo a napravo od sloupů. Obě zbývající dívky nejprve trochu stáhly žaluzie a pak zavřely francouzské okno.

Slečnu O. překvapilo, když si všimla, že dveře jsou zdvojené a Anne-Marie se smíchem řekla:

"To je proto, aby nikdo neslyšel, jak budeš křičet. A stěny jsou vylepené korkem. Neměj obavy, žádný nezaslechne ani nejslabší ozvěnu toho, co se tady děje. A teď si lehni."

Uchopila ji za obě ramena a položila na záda, pak ji trochu přitáhla dopředu. Ruce slečny O. se tak přichytily k okraji pódia - Yvonne je zahákla ke kruhu zasazenému do zdiva - a hýždě jí zůstaly volně ve vzduchu: Anne-Marie ji přinutila; aby zvedla kolena až k hrudníku, a slečna O. znenadání ucítila, že její stále ještě dvojmo složené nohy cosi táhne stejným směrem. K náramkům na kotnících kdosi připjal pásky, které vedly ke sloupům po stranách. Zůstala tedy ležet na vyvýšeném pódiu tak že z ní zespodu byl vidět jen dvojitý záhyb pysků a její hýždě ještě místy černé po minulém bičování.

Anne-Marie ji polaskala mezi stehny.

"Tohle je nejchoulostivější místečko na celém těle," řekla, "dávej pozor, abys ho nepoškodila. Ne moc tvrdě, Coletto."

Colette stála nad ní rozkročmo na úrovni jejího pasu a výseku utvářeného jejíma tmavýma nohama viděla slečna O. střapec biče, který držela v ruce.

Když se jí do slabin zahryzly první rány, slečna O. zasténala. Colette střídala strany nalevo napravo, na okamžik přibrzdila a pak všechno zopakovala. Slečna O. se svíjela bolestí, zuby zakousnuté do rtů a zdálo se jí, že jí prameny biče odervou jeden úd od druhého. Nechtěla se před nimi plazit, nechtěla prosit o milost. A přece právě tohle jí Anne-Marie toužila vymáčknout ze rtů.

"Rychleji," řekla Colettě, "a trošku přitlač."

Slečna O. se vzpírala, ale nijak jí to nepomáhalo. O chvilku později už se bolest stala nesnesitelnou. Vykřikla a vytryskly jí slzy.

Anne-Marie ji pohladila po tváři.

"Už jenom chviličku," řekla, "a bude po všem. Jenom pět minut. Dokáže křičet pouze pět minut. Je celá dvacet pět, Coletto. Přestaň, až bude půl. Já ti řeknu."

Avšak slečna O. ječela:

"Ne, ne, proboha, přestaňte!" Protože muka se už nedala vydržet. Zdálo se jí, že každou vteřinou musí bolestí umřít. A přece ji přestála až do konce. Když Colette opustila těsné jeviště, Anne-Marie se na ni usmála.

"Poděkuj mi," vyzvala slečnu O. A slečna O. jí poděkovala.

Bylo ji naprosto jasné, proč ji Anne-Marie - kromě jiných útrap, které pro ni připravuje, - dala zbičovat. Slečna O. nikdy ani na okamžik nepochybovala o tom, že samice od tohoto živočišného druhu je stejně krutá - a mnohem neúprosnější a nesmiřitelnější - než muž. Jenže podezírala Anne-Marii, že ani tolik nezamýšlela předvést, jakou panuje mocí, jako vzbudit ve slečně O. pocit spoluviny. Slečna O. tomu nikdy docela neporozuměla a nakonec přijala jako nevyhnutelnou a ověřenou pravdu, že se prostě sama ve svých pocitech nevyzná: pomyšlení na to, že ji budou mučit, jí připadalo příjemné, jenže když ji skutečně mučili, už jen to slovo samo se jí zdálo hrůzné. Zatímco když bylo po všem, probouzel se v ní šťastný pocit, že všechno dobře přestála, pocit tím silnější čím byla muka delší a krutější.

Anne-Mane se v obojím dohadovala správně: předpokládala, že se slečna O. bude chovat jak poddajně, tak i vzpurně, a samozřejmě věděla, že její prosby o milost jsou zcela upřímné. Ale existoval ještě jeden důvod, proč to všechno zinscenovala, jak slečně O. vysvětlila. Chtěla dokázat všem dívkám, které se do jejího domu dostaly, které osud zanesl do téhle výhradně ženské společnosti, že její postavení ženy nijak nesnižuje ani nediskvalifikuje skutečnost, že se stýká jen se samými jinými ženami. Naopak, že se tak povyšuje a stává se intenzivnějším. Právě proto vyžadovala, aby dívky chodily neustále nahé. Ani způsob, jakým slečnu O. zbičovaly, a pozice, v níž ji spoutaly, neměla žádný jiný důvod. Dnes to bude slečna O., která zůstane po celý zbytek odpoledne - na tři hodiny - vystavená na jevišti se zdviženýma a roztaženýma nohama. Zítra to čeká Claire, nebo Colettu, nebo Yvonnu a naopak slečna O. je bude pozorovat a rozvažovat o všem. Je to metoda mnohem pozvolnější a pečlivější, stejně jako byl způsob, jímž tady používají bič, než jaké vládnou v Roissy. Avšak slečna O. sama pozná, jak je účinná. Kromě prstenců a písmen, které bude mít na sobě, až se bude k siru Stephenovi vracet, stane se navíc mnohem otevřenější a mnohem důkladněji zotročená, než jí kdy přišlo na mysl, že je vůbec možné. '

Následujícího jitra po snídani řekla Anne-Marie slečně O. a Yvonně, aby ji následovaly do ložnice. Zvedla z psacího stolu zelenou koženou skříňku, položila ji na postel a otevřela. Obě dívky si přidřeply na patách.

"Cožpak ti Yvonne nic neřekla?" zeptala se Anne-Marie slečny O.

Slečna O. potřásla hlavou. Co by jí měla Yvonne povídat?

"Vím, že ani sir Stephen o tom s tebou nemluvil. Ale na tom nezáleží. Tady jsou ty prstence, které chce, abys nosila:'

Prstence byly z nerezavějící oceli, neleštěné a měly stejný matný povrch jako její železný prsten zasazený do zlata. Tvar měly protáhlý, podobný článkům těžkého řetězu. Kov byl v průměru přibližně stejně silný jako trochu tlustší pastelka. Anne-Marie předvedla slečně O., že každý prstenec se skládá ze dvou polovin ve tvaru U, z nichž jedna přesně zapadá do druhé.

"Tohle je jen zkušební model," řekla, "který se dá po nasazení zase sejmout, spojí se napevno s druhou částí a uzavře ženskou štěrbinu. Nedá se odemknout, leda přepilovat."

Každý z prstenců byl dlouhý asi jako dva články malíčku a široký tak, že se jím dal prostrčit zase jen zhruba malíček. Všechny prodlužoval ještě další předmět, cosi jako plný prsten nebo okrouhlý kotouč udělaný z téhož kovu, jenž měl přibližně stejný průměr jako prstenec délku. Na jedné straně na něm bylo zlatem vyložené heraldické trojnoží, opačnou měl prázdnou. Oba kusy kovu vypadaly dohromady jako jakási ohromná náušnice, z toho prstenec jako závěs, jímž se připevňuje k ušnímu lalůčku.

"Tady na tom prázdném místě bude tvoje jméno, pak příjmení sira Stephena a jeho křestní jména," ukázala Anne-Marie, "a pod tím kompozice z překříženého biče a jezdeckého bičíku. Yvonne nosí úplně stejný náhrdelník, jenže ty budeš mít svůj mezi nohama."

"Ale..." . pokusila se ozvat slečna O.

"Já vím," přerušila ji Anne-Marie, "proto jsem taky přivedla Yvonne. Ukaž ten svůj, Yvonne."

Rudovlasá dívka povstala a položila se na postel. Anne-Marie jí roztáhla stehna a předvedla slečně O., že jeden z pysků je propíchnut, uprostřed a hned u těla. Železný půlprstenec krásně dírkou prošel.

"Za okamžik tě taky propíchnu," řekla Anne-Marie. "Vůbec to neboli. Ze všeho nejdéle trvá připojit svorky tak, aby se dala sestehnout vnější a vnitřní vrstva a přišit pokožku ke vnitřní tkáni. Vydržíš to snadno, není to vůbec nic proti bičování."

"Chcete říct, že mě přitom neuspíte?" vykřikla slečna O. a celá se chvěla.

"Samozřejmě že ne," odvětila Anne-Marie. "Jenom tě přivážeme trochu pevněji, než jsi byla včera. To bude úplně stačit. Pojď se mnou."

O týden později ji Anne-Marie sňala svorky a zasunula do dírky zkušební prstenec. Zdál se lehčí než vypadal, protože byl dutý, jenže i tak slečna O. jeho váhu cítila. Tvrdý kov, jenž viditelně prostupoval tkání, připomínal mučící nástroj. Jaké to bude, až se přidá i váha druhé poloviny? V každém případě bude ten barbarský předmět okamžitě a jasně patrný i při sebemenším pohledu.

"Samozřejmě že bude," souhlasila Anne-Marie, když na to slečna O. poukázala. "Ale nejsi si snad nyní plně vědoma toho, co po tobě sir Stephen chce? Každý v Roissy nebo kdekoli jinde, sir Stephen či kdokoli jiný, dokonce i ty sama v zrcadle, každý, kdo ti nadzvedne sukně, okamžitě postřehne prstence na tvých slabinách, a když se otočíš, jeho monogram na tvém zadku. Možná si jednoho dne zámek upiluješ, ale cejch vzadu neodstraníš nikdy."

"Myslela jsem, že tetování se odstranit dá," řekla Colette. Právě tetovala Yvonnu, do bělostné pokožky na břiše, hned nad trojúhelníkem klína, jí vyznačovala iniciály jejího pána ozdobnými modrými písmeny, jako by je vyšívala.

"O. nebude tetovaná," odvětila Anne-Marie.

Slečna O. na ni pohlédla. Colette a Yvonne ztuhly a neozvaly se ani slovem. Anne-Marie jakoby hledala vhodný výraz.

"Tak mi to přece řekněte!?" naléhala slečna O.

"Moje ubohá holčičko, právě sbírám odvahu, abych ti to pověděla. Musí se to vypálit. Před dvěma dny mi sir Stephen poslal cejchovadla." "Vypálit?" zavýskla Yvonne, "do ruda rozpáleným železem?"

Od prvého dne se slečna O. účastnila života v domě. Hlavním příkazem, jímž se řídily, byla nečinnost, absolutní a záměrná nečinnost zpestřovaná mdlou zábavou. Dívky se mohly podle libosti procházet v zahradě, číst, malovat, hrát karty nebo pasiáns. Směly pospávat ve svých pokojích anebo se slunit na trávníku. Občas si ve dvojicích povídaly nebo se v párech procházely po celé nekonečné hodiny, a někdy posedávaly mlčky Anne-Marii u nohou. Doba jídla se přesně dodržovala, večeře se podávala při svíčkách po setmění, čaj v zahradě. Jenže v pohledu na to, jak dvě služky zcela samozřejmým způsobem obsluhovaly nahé dívky sesazené kolem bohatě vypraveného stolu, bylo cosi absurdního:

Večer Anne-Marie určovala jednu z nich, aby šla spát s ní, někdy tutéž několik nocí po sobě. Laskala svou vybranou partnerku a nechala si od ní laskání oplácet obvykle až do úsvitu, kdy ji poslala nazpět do její ložnice a okamžitě usnula. Purpurové záclony zatažené jen napůl, barvily rozbřesk do slezové, lehce nafialovělé barvy.

Yvonně říkávala, že Anne-Marie přijímá rozkoš tak nádherně  a vznešeně, jako je velkorysá ve svých požadavcích. Žádná z nich ji však nikdy nespatřila nahou. Noční košili z bílého nylonu si vytahovala nahoru anebo částečně rozepínala, ale nikdy ji nesvlékla. Ani potěšení, které jí poskytla některá z dívek předchozí noci, ani výběr partnerky na další večer neměl nejmenší vliv na její rozhodnutí následujícího odpoledne, jež určoval výhradně los. Ve tři odpoledne Anne-Marie přinášela pod červený buk, kde stála kolem kulatého stolku z bílého mramoru zahradní křesílka, skříňku s žetony. Která si vytáhla nejnižší číslo, tu pak odvedli do hudebního salónku a položily na jeviště stejným způsobem, jaký zažila slečna O. hned prvního dne. Pak musela ukázat - jen slečna O. byla toho uchráněna až do svého odjezdu - na pravou nebo levou ruku Anne-Marie, a tak si vybrat bílý nebo černý míček. Pokud si zvolila černý, zbičovaly ji, při bílém tomu unikla.

Anne-Marie se od rituálu nikdy neodchylovala, dokonce ani tehdy, když náhoda chtěla, aby se šikanování obrátilo proti některé z dívek několikrát za sebou, anebo aby mu naopak některá unikala. Tak se stalo, že mučení postihlo malou Yvonnu, která vzlykala a volala svého milence, hned čtyřikrát v řadě za sebou. Stejně jako na prsou i na stehnech jí žilky utvářely zelenou sít'. Když rozevřela klín objevila se růžovoučká plet' a silný železný prstenec, který jí už Anne-Marie vsadila. Podívaná byla o to působivější, že se Yvonne mezi nohama úplně vyholila.

"Ale proč?" chtěla vědět slečna O. "A proč máš prstenec i v klíně, když už nosíš kotouč na náhrdelníku?"

"On tvrdí, že když jsem vyholená, vypadám mnohem víc nahá. A ten prstenec, myslím, že prstenec mě s ním má těsněji spojovat.''

Yvonniny zelené oči a její drobná trojúhelníková tvářička připomínaly slečně O. Jacquelinu, kdykoli na dívku pohlédla. Ale co jestli Jacquelinu doopravdy zavlečou do Roissy? Pak se dříve či později dostane i sem a přivážou ji na záda na tomhle jevišti.

"Nechci," říkávala si slečna O. "Nechci, aby takhle skončila a nehnu ani prstem, aby se sem dostala. Jestli jsem na to někdy myslela, zašla jsem příliš daleko. Jacquelina není typ, aby se dala mrskat a poznačovat."

Jenže jak překrásně slušely rány a železo malé Yvonnce, jak úžasně se poslouchaly její v výkřiky a steny, jaký báječný pohled byl na tělo zalité potem! A jaká radost, když mohla steny a pot z jejího těla vyždímat ona sama! Neboť Anne-Marie dvakrát půjčila slečně O. kožený bič – po obakrát byla její obětí Yvonne - a řekla jí, aby jej použila. Poprvé na okamžik zaváhala a první Yvonnin výkřik slečnu O. zarazil a vzbudil v ní odpor, avšak jakmile začala znovu, i když Yvonne nepřestávala sténat a naříkat, byla přímo ohromena pocitem strašlivého potěšení, pocitem tak intenzívním, až se přistihla, že samou radostí jásá a připadalo jí téměř nemožné brzdit se, aby Yvonnu nešlehala ze vší síly.

Pak u ní setrvala po celou dobu, co dívka ještě zůstala uvázaná, a chvílemi ji objímala. V několika ohledech ona sama skutečně asi připomínala Yvonnu. Anne-Marie se to určitě domnívala. Byla to snad mlčenlivost slečny O., poddajnost, jíž si získávala přízeň u Anny-Marie?

Slečna O. se ještě rány ani pořádně nezahojily, když k ní Anne-Marie poznamenala:

"Jak mě mrzí, že tě už nebudu moct zbičovat! Až se vrátíš zpátky... Ale už o tom nemluvme. V každém případě tě budu otevírat každý den." A pak si slečna O. musela každý den vyměnit místo s dívkou, na kterou vyšel los, poté, když si vytrpěla svoje. Slečna O. zůstala přivázaná až do chvíle, kdy se rozezněl zvonek svolávající je k večeři. A Anne-Marie měla pravdu: během těch dvou hodin skutečně nedokázala myslet na nic jiného než na to, že je otevřená, a na prstenec, který  jí těžce visel z klína. Když jí pak přidělali druhou polovinu, tíha jí přišla ještě mnohem větší. Hlavou jí táhly myšlenky, že už ji nic nemůže zachránit před zotročením, a na průvodní známky, které s tím jsou spjaté.

Jednoho večera se Claire vrátila s Colettou ze zahrady, přistoupily ke slečně O. a začaly zkoumat obě strany kotouče.

"Když tě zavezli do Roissy," zeptala se, "byla to Anne-Marie, kdo tě tam poslal?"

"Ne," řekla slečna O.

"Protože to byla Anne-Marie, která tam dostala mě, před dvěma lety. A pozítří se tam vracím zpátky."

"Copak ty nikomu nepatříš?" podivila se slečna O.

"Claire patří mně," ozvala se Anne-Marie, která se zjevila odnikud. "Tvůj pán přijede zítra, O. A dnes v noci budeš spát se mnou."

Krátká letní noc se rychle rozjasňovala, a ke čtvrté hodině denní světlo vymazalo poslední hvězdy. Slečnu O., která spala s nohama u sebe, probudila ruka Anne-Marie, jíž jí vklouzla mezi stehna. Jenže Anne-Marie chtěla slečnu O. jen probudit, aby se nechala polaskat. Oči jí v šeru svítily a černé vlasy protkané šedí se jí svezly dozadu na polštář. Protože je měla nakrátko ostříhané a jen nepatrně zakadeřené, dodávaly ji vzhledu zámožného šlechtice ve vyhnanství, nebo spíše starého zhýralce.

Rty klouzaly slečně O. po tvrdých, vztyčených hrotech prsů a rukou jí lehce hladila údolí na břiše. Anne-Marie se slasti oddávala ráda - ale ne přímo slečně O. Rozkoš, která jí rozšiřovala oči vnímající blednoucí úsvit, byla anonymní, neosobní rozkoš, a slečna O. byla pouhým nástrojem k jejímu dosažení. Pro Anne-Marii nehrálo vůbec žádnou roli, že slečna O. obdivovala její tvář, hladkou a omládající, její vzdychající rty. Bylo jí jedno, zda slečna O. slyší její slastné steny, když do rtů a mezi zuby sevřela hřebeny pysků ukrytých v záhybu mezi nohama. Vzala jen slečnu O. za vlasy, aby ji k sobě přitiskla ještě pevněji, a sténala:

"Ještě, dělej mi to ještě!"

Slečna O. se milovala s Jacquelinou stejným způsobem. Když jí svírala v náručí, dívka jí připadala zcela odevzdaná. Dobyla ji, anebo si to alespoň myslela. Avšak podobnost v počínání neznamenala vůbec nic. Slečna O. nedobyla Anne-Marii. Nikdo nikdy nedobyl Anne-Marii. Anne-Marie vyžadovala laskání, aniž by se sebeméně starala o to, co člověk, který ji laská, snad pociťuje, a odevzdávala se všem s arogantní volností. Ke slečně O. se chovala něžně a jemně, líbala ji na ústa, na prsy, tiskla se k ní a za hodinu ji poslala nazpět do jejího pokoje. Předtím jí sňala železa.

"Nastávají závěrečné hodiny tvého zdejšího pobytu," řekla, "můžeš spát bez nich. Ty, které ti nasadíme za chvíli, si už nikdy sundat nedokážeš "

Nataženou rukou pohladila slečnu O. po zadečku a zavedla ji do místnosti, kde se oblékala. Byl to zároveň jediný pokoj v celém domě, kde stálo třídílné zrcadlo. Rozevřela je tak, aby na sebe slečna O. dobře viděla.

"Tohle je naposledy, co se vidíš takhle nedotčená," řekla. "Sir Stephen si přeje, abych jeho iniciály vypálila na tahle hlaďoučká, pěkně zakulacená místečka po obou stranách. Den předtím, než odejdeš, tě zavedu sem, aby ses mohla prohlédnout ještě jednou. Vůbec se nepoznáš. Ale sir Stephen má pravdu. A teď už pojď a trochu se prospi, O."

Jenže slečna O. byla příliš vyděšená a vykolejená, a když pro ni následujícího jitra v deset přišla Yvonne, chvěla se tak, že jí dívka musela pomoct s koupelí, s vlasy a dokonce jí musela i rty namalovat. Slečna O, zaslechla, jak se otevírají vrátka do zahrady. Sir Stephen byl tady.

"Tak pojď," řekla Yvonne, "už na tebe čeká."

Slunce už stálo vysoko na obloze, na červeném buku, který vypadal jako by jej celý vytepali z mědi, se nezachvěl ani lísteček. Pes zmožený vedrem ležel při úpatí stromu. Poněvadž se slunce dosud neskrylo za nejhustší clonou koruny, jeho paprsky procházely listovím větví na kraji a vrhaly na stůl lehký stín: mramor byl posetý jasnými, horkými světelnými skvrnami.

Sir Stephen stál bez hnutí u stolku, Anne-Marie seděla vedle něho.

"Tak, tady je," řekla Anne-Marie, když Yvonne přivedla slečnu O. před ně, "prstence se jí dají nasadit, kdykoli si budeš přát. Už jsem ji propíchla."

Aniž odpověděl, sir Stephen vzal slečnu O. do náručí a políbil ji na rty. Pak ji přehnul přes stůl, až ztratila půdu pod nohama, a sklonil se nad ní. Narovnal se, znovu ji políbil a pohladil ji po obočí a po vlasech. Obrátil se k Anne-Marii:

"Ted' hned, jestli ti to vyhovuje."

Anne-Marie vzala koženou skříňku, kterou si přinesla s sebou a kterou měla položenou na lehátku, a podala siru Stephenovi nespojené prstence. Na železném kotouči byla vyryta jména slečny  O. a sira Stephena.

"Už navždycky," řekl sir Stephen.

Yvonne nadzvedla slečně O. kolena. Pocítila dotek chladného kovu, jak jí Anne-Marie zaváděla první část prstence do dírky. Když vkládala druhý díl do prvního, dávala bedlivý pozor, aby strana vykládaná zlatem mířila směrem ke stehnům slečny O., a i naopak druhá s iniciálami aby byla obrácená dovnitř.

Jenže pérko se ukázalo tak silné, že vidlice nechtěly zapadnout do sebe. Museli poslat Yvonnu, aby přinesla kladívko. Potom slečnu O. zvedli a s roztaženýma nohama zase přehnuli přes mramorovou desku. Stůl posloužil jako kovadlina, na které oba články řetězu zatloukly do sebe.

Sir Srephen mlčky přihlížel. Když bylo po všem, poděkoval Ann-Marii a pomohl slečně O. na nohy. Napadlo ji, že tahle nová želízka jsou mnohem těžší než kroužky, které nosila dočasně po několik minulých dní. Jenže nové byly nastálo.

"A teď tvůj monogram, pravda?" Řekla Anne-Marie siru Stephenovi. Sir Stephen přikývl na souhlas a uchopil slečnu O. v pase, neboť se zapotácela a zdálo se, že by se mohla složit. Neměla na sobě svůj černý korzet, avšak šněrovačka jí už dodala žádané tvary. Vypadala nyní v pase tak štíhlounká, až člověku připadalo, že by ji v pase přelomil. Kromě toho korzet přinesl ještě vedlejší důsledky: její boky a prsy vypadaly nyní plnější.

Colette s Claire posedávaly na úpatí jeviště v hudebním salónku, kam sir Stephen slečnu O. spíše přivedl. Když procesí vstoupilo, obě dívky se zvedly. Na jevišti stál okrouhlý kahan s jedním hořákem. Anne-Marie vyňala ze skříně ve zdi stuhu a kolem pasu a kolen přivázala slečnu O. těsně k jednomu ze sloupů. Svázala jí také ruce a nohy.

Slečna O., zcela zachvácená hrůzou a děsem, cítila Anne-Mariinu ruku, jak si na jejích hýždích vyznačuje přesné místo, kam cejchovadlo přitlačit. Slyšela syčení plamene a také, v naprostém tichu, jak kdosi zavírá okna. Mohla by otočit hlavu a podívat se, ale scházely ji k tomu síly.

Projelo jí kruté bodnutí bolesti, které jí proniklo až do morku kostí a ze rtů vyrazilo výkřik. Nikdy se nedozvěděla, kdo to byl, kdo jí přiložil obě rozpálená železa najednou na kůži, ani kdo to počítal zvolna do pěti, ani kdo dal pokyn, aby cejchovadlo odtáhli.

Když ji odvázali, zhroutila se Anne-Marii do náručí. Než se kolem ní všechno zatmělo a úplně ztratila vědomí, mezi dvěma vlnami temnoty letmo zahlédla příšerně bledou tvář sira Stephena.

Když scházelo do konce července deset dnů sir Stephen odvezl slečnu O. nazpět do Paříže. Železo zavěšené na kroužku procházejícím jejím levým pyskem výraznými písmeny vyhlašovalo, že je osobním majetkem sira Stephena. Dosahovalo jí asi do třetiny délky stehna a při každém kroku se jí mezi nohama zakývalo sem tam jako srdce zvonu. Kotouč, na němž byl vyrytý nápis, byl těžší než kroužek, který jej poutal k tělu.

Monogram vypálený značkovacím železem, písmena asi tři palce vysoká a jeden a půl široká, vypadala jakoby je do kůže vyryl jakýmsi dlátem. Byla snad půl palce hluboká, člověk je ucítil i pod sebeslabším dotekem špičkou prstu.

Železo a monogram probouzelo ve slečně O. pocit úžasné pýchy. Kdyby měla po ruce Jacquelinu, namísto toho, aby před ní všechno skrývala jako tehdy jelita po jezdeckém bičíku, jímž ji sir Stephen častoval poslední dny před jejím odjezdem, okamžitě by ji utíkala vyhledat, aby se jí předvedla. Jenže Jacquelina se neměla vrátit ještě celý následující týden. A nebyl tu ani René.

V průběhu toho týdne si slečna O. na rozkaz sira Stephena nechala ušít několikery letní šaty a celou řadu večerních šatů z velice lehoučkého materiálu. Povolil ji pouze dva modely, ale nechal na ni aby si na obou poručila různé variace: jeden se zipem vpředu až dolů - slečna O. měla už několik podobných šatů, u jiné zřasenou sukni, aby se dala snadno nadzvednou, obě tyhle variace nahoře s jakýmsi korzetem bez vyztužení, který dosahoval pouze po prsa, nechával je volná a nosil se s bolerkem až ke krku. Stačilo tedy jen stáhnout bolerko a ramena i prsy se rázem odhalily. Anebo je čistě jen rozepnout, pokud si člověk přál pokochat se prsy.

Plavky samozřejmě nepřicházely v úvahu, železo by z nich vylézalo. Sir Stephen ji slíbil, že tohle léto se bude muset koupat nahá, když se jí zachce jít si zaplavat. Plážové kalhoty byly zrovna tak vyloučené. Ovšem Anne-Marie, která nesla odpovědnost za oba základní modely a věděla, jak to má sir Stephen se slečnou O. nejraději, navrhla typ kalhot, které by vepředu přidržovala blůzka a po obou stranách by měly dlouhé zipy , takže by se zadní část dala odhalit, aniž by se musely kalhoty svlékat celé. Avšak sir Stephen to odmítl.

Byla pravda, že se miloval se slečnou O., pokud se mu nezachtělo jejích úst, jako by byla chlapec. Přesto měla dostatek příležitostí, aby se přesvědčila, že když se nalézá v jeho blízkosti, a to i v případech, kdy netoužil přímo po milování, strašně rád jí kladl ruku do rozkroku. Někdy to dělal úplně mechanicky, rukou jí hladil v chloupcích a tahal za ně, dokud se mu neotevřela a dokud konečně nepronikl prsty dovnitř. Slečna O. umírala slasti; když si velice podobně hrála s Jacquelinou, vlhkou a žhoucí pod jejíma rukama, jimiž ji pevně svírala. A právě tahle zkušenost pro ni byla zárukou a dostatečným důkazem, že sir Stephen pociťuje stejné vzrušení s ní. Chápala, že si nepřeje vnější překážky, které by se jeho žádosti stavěly do cesty.

Slečna O. chodila bez kloboučku, prakticky nenalíčená, vlasy jí vlály a vypadala jako děvčátko z dobré rodiny. Takový dojem probouzelo i její oblečení ať už měla na sobě keprové proužkované šatičky anebo ty s bílými puntíky, plisované letní sukně v kombinaci temně modré či šedivé s bílou a nahoře těsné bolero zapjaté až ke krku, anebo konzervativnější šaty z černého nylonu.

Pokaždé, když ji sir Stephen někam přivedl, všichni ji považovali za jeho dceru nebo neteř. Tenhle omyl ještě povzbuzovala skutečnost, že on jí tykal, zatímco ona jemu vykala. Když se společně procházeli po pařížských ulicích a prohlíželi si obchody nebo se loudali po nábřežích, jejichž  kamenné dláždění bylo v suchém počasí celé uprášené, kolemjdoucí nijak nepřekvapovalo, že se na ně tenhle pár usmívá: usmívali se totiž takovým způsobem, jako lidé, kteří jsou šťastni.

Po chvíli ji sir Stephen pokaždé zavedl někam do ústraní, do výklenku, do průjezdu, který byl vždy trochu setmělý a který vydával zatuchlý pach, jaký je cítit ve starých sklepeních, a tam ji líbal a vyznával jí lásku. Slečna O. zachytávala podpatky o práh průjezdu, který už přišel o původní dvířka pro chodce. V letmém pohledu se před nimi objevil dvůr, za okny na prádelních šňůrách schnoucí stuhy prádla. Z jednoho z balkónů na ně upřeně civěla jakási plavovláska. Pod nohama se jim protáhla kočka.

Nejčastěji se procházeli v okolí rue de Gobelins, k Saint-Marcel, po ulici Mouffetard, v místech známých jako Temple a okolo náměstí Bastily.

Jednou sir Stephen zamířil se slečnou 4. do zchátralého hotýlku, který připomínal spíš bordel. Recepční po nich nejprve chtěl, aby se zapsali do knihy hostí, ale pak prohlásil, že ho to nezajímá, pokud budou jen hodinu.

Stěny pokoje byly vylepeny modrou tapetou s ohromnými zlatými pivoňkami, okno směřovalo do šachty, z níž stoupal zápach odpadků. Ačkoli žárovka v hlavě postele jen skomírala, člověk jasně viděl na krbové římse šmouhy po pudru a zapomenuté sponky. Na stropu nad postelí bylo připevněné veliké zrcadlo.

Jednou, ale jen jednou jedinkrát pozval sir Stephen slečnu O. na oběd se dvěma svými krajany, kteří projížděli Paříží. Stavil se pro ni hodinu předtím, než měli domluveno, a místo aby ji zavezl k sobě, odjel s ní na quai de Bethune.

Slečna O. se právě stačila vykoupat, ale ještě si neudělala vlasy, ani se nestihla namalovat, a nebyla ani oblečená. S překvapením si všimla, že sir Stephen nese pytel s golfovou výbavou, ačkoli žádné hole uvnitř neviděla. Překvapení se brzy vysvětlilo: sir Stephen jí řekl, ať vak otevře. Uvnitř bylo několik kožených jezdeckých bičíků, dva z červené kůže už docela silné, dva měly dlouhé a úzké třásně z černé kůže, důtky s dlouhými pruhy byly ze zelené kůže. Všechny zastrčil do vaku takovým způsobem, že se konce ohýbaly do smyčky. Dále ještě pytel obsahoval bič na psa tvořený jediným silným pruhem, jehož rukojeť byla kůží vypletená, a konečně - ačkoli rozhodně nikoli poslední co do důležitosti - kožené náramky podobné těm, které se používaly v Roissy, plus nějaké provazy.

Slečna O. všechny biče vyložila vedle sebe na nezastlanou postel. Třebaže už bití přivykla a ačkoli si představovala, že zůstane pevná, nedokázala překonat chvění. Sir Stephen jí vzal do náručí.

"Kterému dáš přednost?" zeptal se jí.

Nedokázala promluvit a ucítila, jak se jí po pažích spouští pot.

"Tak kterému dáš přednost?" opakoval. "No dobře," řekl, když se střetl s jejím mlčením, "nejdřív mi budeš muset s něčím pomoct."

Požádal ji o pár hřebíků a než je přinesla, všechno na posteli dekorativně uspořádal, biče a jezdecké bičíky pěkně překřížil. Pak ukázal na táflování mezi zrcadlem a krbem, naproti její posteli, které bude ideálně vyhovovat.

Zatloukl do dřeva několik hřebíků. Na koncích násad bičů i jezdeckých bičíků byly připevněné kroužky, za něž se daly pověsit na hřebíky. Tenhle systém umožňoval snadno a pohotově biče vzít a opět jej vrátit na jeho místo na stěně. A připočteme-li náramky a provazy, slečna O. teď měla neustále na očích, přímo naproti své posteli, dokonalou přehlídku svých mučících nástrojů. Byl to překrásný přehled výzbroje, stejně obsažný a harmonický jako na obrázku svaté Kateřiny-Mučednice vplétací kolo a španělská bota, přesně tak jako hřebíky a kladivo, trnová koruna, kopí a důtky na obraze ukřižování Krista. Až se vrátí Jacquelina... jenže teď už byla do všeho zapletená i Jacquelina. A zapletená pořádně.

Bude muset konečně odpovědět na otázku sira Stephena: jenže slečna O. to prostě nedokázala.

Sám proto vybral bič na psa.

V malinkém jídelním salonku restaurace La Pérouse na nábřeží na levém břehu Seiny, který byl umístěný ve druhém poschodí a stěny měl rozjasněné malbami postaviček v pastelových barvách, jež jako by vyskočily z Watteauových obrazů a připomínaly figurky z loutkového divadla, se slečna D. usadila na pohovce. Jeden z přátel sira Stephena seděl v křesle po její pravici, druhý po levici a sám sir Stephen přímo proti ní. Rozpomněla se, že jednoho z nich už viděla v Roissy, avšak nemohla si vybavit, jestli si ji tam vzal nebo ne. Druhý byl vysoký, rusovlasý chlapec s šedivýma očima, jemuž nemohlo být víc než nějakých pětadvacet. Několika slovy jim sir Stephen vylíčil, proč slečnu O. pozval a co je vlastně zač.

Když mu slečna O. naslouchala, znovu ji udivila hrubost, s níž se o ní vyjadřoval. Jenže co vlastně měla očekávat? Jestli nebyla přímo kurva, pak tedy dívka, která si v přítomnosti tří mužů - nepočítáme-li číšníky, kteří neustále přecházeli sem tam, neboť ještě stále podávali oběd - obnažila prsa. Rozepjala si šněrovačku a všichni se mohli pokochat jejími nahými prsy, jejichž hroty si přibarvila rtěnkou. Stejně tak jako mohli všichni spatřit purpurové šlehy přes její mléčně bílou pokožku, jednoznačný doklad bičování.

Jídlo trvalo dlouho a oba Angličané v jeho průběhu pěkně pili. Když už bylo po kávě a číšníci podávali likér, sir Stephen odstrčil stůl k protější straně. Pak slečně O. nadzvedl sukni, aby svým přátelům předvedl, jak ji dal poznačit a jaké okovy jí dal vsadit. A pak jim ji přenechal.

Muž, s nímž se už setkala v Roissy, nemarnil čas. Aniž by se zvedl z křesla, dokonce aniž by se ji dotkl konečkem prstu, přikázal jí, aby před ním poklekla a tak dlouho ho laskala v ústech, dokud nedospěl k vyvrcholení. Pak ji požádal, aby mu upravila šaty, a odešel.

Avšak rusovlasý mladík, jenž byl úplně vyvedený z míry poddajností a povolností slečny O., jejím železem v klíně a jelity, která na jejím těle uviděl, se na ni nevrhl, i když to očekávala. Namísto toho ji jemně vzal za ruku. Svedl ji se schodů, nevěnoval ani špetku pozornosti jedovatým úsměvům číšníků, zavolal taxi a odvezl si ji do svého hotelového pokoje. Nedovolil ji odejít, dokud se nesetmělo a dokud ji vášnivě nepomiloval zepředu i zezadu. Měl neobyčejně objemné přirození, tvrdé jako ocel a chvílemi souložil hlava nehlava, zcela opojený tím, že narazil na ženu, která si při milování počíná přesně podle jeho přání. Včetně toho, že mu to dělala tak, jak jí to jeho přítel rozkázal před chvíli v salónku a oč by se on sám nikdy nikoho neodvážil požádat.

Následujícího dne, ve dvě odpoledne, když slečna O. dorazila na rozkaz sira Stephena do jeho domu, postřehla, že jakoby zestárnul a ve tváři má ustaraný výraz.

"Eric se do tebe šíleně zamiloval, O.," řekl jí. "Volal mi hned ráno a přímo žebral, abych ti dal svobodu. Řekl mi, že se s tebou chce oženit. Že tě chce zachránit. Víš, jak a tebou zacházím, když jsi moje, a že dokud mi patříš, nemáš právo neuposlechnout mých rozkazů. Jenže zároveň taky víš, že máš svobodu volby a můžeš ode mne odejít. Řekl jsem mu to. Přijde sem ve tři."

Slečna O. se rozesmála. "A není to trošku pozdě?" řekla. "Oba jste úplní blázni. Co byste se mnou dělal dnes odpoledne, kdyby neměl přijít Eric? Šel byste se mnou se projít? Nic víc? Pak tedy pojďme na procházku. Anebo jste mě dnes odpoledne vůbec nechtěl zavolat? V tom případě odejdu..."

"Ne," přerušil ji sir Stephen, "byl bych tě zavolal, ale ne kvůli procházce. "Chtěl jsem.. "

"No tak, jen to povězte."

"Pojď, bude jednodušší, když ti to ukážu."

Povstal a otevřel dveře umístěné ve stěně naproti krbu. Byly naprosto stejné jako ty, které vedly do jeho pracovny.

Slečna O. se vždy domnívala, že to jsou dveře na dnes už nepoužívaný kloset. Spatřila těsnou ložnici, čerstvě vymalovanou, na okně závěsy z temně rudého hedvábí. Polovinu místnosti zabíralo okrouhlé jeviště se dvěma sloupy po stranách, stejnými jako v hudebním salónku v Samois.

"Stěny i strop jsou vylepené korkem, že?" řekla slečna O " "Dveře polstrované a do okna vsazená dvojitá skla?"

Sir Stephen přikývl.

"A odkdy už je to hotové?" zeptala se slečna O. "Od té doby, co ses vrátila."

"Tak proč...?"

"Proč jsem vyčkával až do dneška? Protože jsem tě nejdřív chtěl dát jiným mužům. Ted' tě za to můžu potrestat. Zatím jsem tě nikdy netrestal, O "

"Ale já vám přece patřím," řekla slečna O. "Potrestejte mě. Až přijde Eric...” O hodinu později mladík dorazil a sir Stephen mu předvedl slečnu O. bizarně přivázanou, s roztaženýma rukama i nohama, k oběma sloupům. Eric zbledl, cosi zamumlal a zmizel.

Slečna O. se domnívala, že už ho nikdy nespatří. Srazila se s ním však v Roissy, koncem září, a Eric požádal, aby mu byla přidělena na tři dny po sobě. Během nich s ní souložil jako urvaný z řetězu a zacházel s ní jako s otrokyní.

• Pár slov
• O mě
• Teorie a základní pojmy
• Subinka teoreticky
• Know-How
• Poptávám
• Nabízím
• Tvorba
  • Příběh O.
    • Milenci
    • Sir Stephen
    • Anne Marie
    • Sova
  • Julietta
• Kontakt
• Návštěvní kniha

Vyhledávání